Najít jeho byt není nic snadného, v členité pasáži U Nováků, která navazuje na pasáže paláců Lucerny a Rokoka, musíte pátrat mezi desítkami kaváren a obchodů po tom správném schodišti a nechat se vyvézt výtahem až do posledního patra. Tam už vás s úsměvem přivítá stále dobře naladěný Josef Melen.
Byt v podkroví s prosklenou stěnou a krásným výhledem zaujme každého na první pohled, už proto, že slouží i jako nahrávací studio. „Bydlel jsem v tomto domě v jiném bytě, ale měl jsem zálusk na tento, přece jen je atypický a to my umělci máme rádi,“ směje se Pepa. „Jeho nedostatky, třeba to, že je tu v létě hrozné vedro a v zimě okny profukuje, mu pro jeho genia loci odpouštím.“
A očividně není s touto slabostí sám, v pasážích Lucerny bydlela či bydlí řada umělců, třeba Miroslav Žbirka nebo Oldřich Kaiser.
Byt sám o sobě není velký, je koncipován jako větší garsonka, ale má vše, co si Pepa přál. „Nejvíc mi vyhovuje, že je prostor kuchyně a obývací části oddělen barem, když se tu dodělá nějaká muzika, sedneme si s kamarády na bar, sáhnu pro skleničky a hned se může to dílo zapít. Kuchyňská linka i s výše zmíněným barem jsou součástí bytu, zbytek prostoru jsem zařizoval sám a vzhledem k jeho velikosti jsem se snažil využít veškerý prostor, což se mi myslím podařilo. Obývák s posezením jsem oddělil paravánem a za ním vytvořil malou ložnici, na přespání bohatě stačí. Spí se tu mimochodem dobře, okna jsou do vnitrobloku, takže vám ani nepřijde, že jste na Václaváku. Prostředek místnosti slouží i jako nahrávací studio, točil tu třeba i pan Přeučil, hraje se tu na kytary, vejde se sem dokonce i sbor, v pohodě i osmičlenný,“ pochvaluje si.
Život ve studiu jej baví
Během jednoho roku pochopil, jak s prostorem pracovat, jak v něm fungují odrazy, začal v něm dělat profi nahrávky a právě tady vznikalo jeho nové album.
Nahrávat se dá i v noci, okolní prostory jsou využívány jako kanceláře a učebny, takže stížnosti od sousedů nehrozí. Což je vzhledem k tomu, že Pepa přes den moderuje nebo je v rádiu, vítaný bonus, pracuje ve svém studiu totiž často až do čtvrté hodiny ranní. Poličky bytu prozrazují o majiteli víc: třeba že je milovníkem dýmek, jak nám ostatně hned předvedl.
Ukázal svou sbírku andělů, již podědil po mamince, fotografie jsou zase vzpomínkou na tatínka. Starý gramofon a sbírka desek jsou u milovníka téměř veškeré hudby očekávatelná věc. „Posezení s křesílky využívám i na natáčení podcastu, a tak jsem u nich zvolil neutrální šedivou barvu, aby nerušila,“ vysvětluje.
Místo je i pro skladiště
„Poloha bytu je pro mě s mojí prací ideální, do rozhlasu na Vinohradské chodím příjemnou procházkou, mám tam večerní pořad, po něm třeba zajdeme s kolegy na skleničku. S tím by se neslučovalo pak sednout do auta a jet někam za Prahu. Na druhé straně příroda mi chybí, jak můžu, utíkám do ní načerpat energii. Můj sen do budoucna je penzion pár kilometrů za Prahou, s nahrávacím studiem, kam by za mnou mohli jezdit kamarádi muzikanti z celého světa, večer si grilovat, dát si skleničku… Asi je to dáno tím, že nejsem Pražan, vyrůstal jsem ve vesničce Vlastislav, ale do Prahy jsem od devíti let jezdíval rodinným trabantem pořizovat své první nahrávky. Jsem kluk z vesnice a na vesnici zase mířím, ale už jen kousek od Prahy. Ale zatím je moje místo tady, oceňuji i zdejší bezpečnost, večer se zatáhnou v pasážích mříže, a pokud od nich nemáte klíče, nemáte šanci se sem dostat. A zdejší komunita funguje jako na vesnici, mnozí tu bydlí i čtyřicet let, všichni se znají, potkáváme se v okolních obchodech a barech, je to tu fajn.“
Malá, ale plně dostačující koupelna s vestavěným sprchovým koutem se pyšní i bidetem, který byl v dobách výstavby běžným standardem. Poslední malou místností je komora ukrytá za ložnicí. Ta funguje jako malý sklad, Pepa je totiž i podnikatel a spolupracuje s několika charitativními organizacemi. Předmětem jeho podnikání je mimo jiné káva. Podporuje lidi s hendikepem, a to nejen finančně, ale především se snaží je zaměstnat, vyrábějí papírové tašky, kalendáře, záložky do knih apod.
„Nenakupuji v Číně, ale dávám práci lidem z chráněné dílny Letho Pardubice, a to už od roku 1997. Káva ze začátku neměla být byznysem, vyráběl jsem ji pro sebe, u většiny z kupovaných mě bolel žaludek, a tak jsem vytvořil Kávu Melen. A jako svou společenskou odpovědnost beru šířit myšlenku, že hendikepovaným lidem by ti, jimž se daří dobře, měli pomáhat. Adresně pomáháme projektům a lidem, kteří v životě neměli tolik štěstí jako já. Doufám, že mi osud bude ještě dlouho přát a splní se mi všechny sny, nejen o bydlení,“ zakončil Pepa Melen.
