V ostatních případech platil za pokus o provedení interrupce trest šesti měsíců až jednoho roku vězení. Za dokonaný potrat mohla jít žena do žaláře až na pět let. Trestáni byli i lidé, kteří se na zákroku podíleli.

Československo před 100 lety tyto normy považovalo sice za zastaralé, ale změny zákonů neprocházely. I proto byly tragédie zejména v chudších vrstvách obyvatelstva poměrně časté.

Důkaz z Lidových novin z 5. dubna 1924: „Smrt pro umělý potrat. Včera v poledne byla dopravena do zemské nemocnice v Olomouci třiadvacetiletá služka Marie Matoušková, sloužící v Purkrabské ulici. Někdo se na ní pokusil provésti nedovolenou operaci, a lékař proto telefonoval hned na policii. Ta zjistila, že Matouškové pomáhala pětačtyřicetiletá Anna Čápová, jež se také přiznala. Matoušková cítila ve čtvrtek prudké bolesti, pak počala krváceti, a teprve když se bolesti stupňovaly, byla na radu svého zaměstnavatele odvezena do nemocnice. Lékař zjistil, že Matoušková dostala těžkou otravu krve a že se nedočká dnešního rána. Čápová, která takto pomohla Matouškové do hrobu, se přiznala. Tvrdí však, že před lety sobě pomohla stejným způsobem a domnívala se, že pomoc nemůže míti těžkých následků. Byla zatčena a dopravena do vazby. Stav Matouškové je beznadějný.“

Přístup československého státu k umělému přerušení těhotenství se změnil až v poválečných socialistických dobách, a to po vzoru a se souhlasem Sovětského svazu. Potraty v Československu se staly legálními 1. ledna. 1958, ovšem až do konce osmdesátých let se mohly uskutečnit pouze za rozhodujícího vlivu interrupčních komisí.

Podíl.