Jedno z nejoriginálnějších architektonických děl v ČR, hyperboloid vysoký 94 metrů s kruhovým půdorysem o průměru 33 metrů, unikátním způsobem slučuje funkci vysílače, hotelu a restaurace a odborníky i laiky dodnes upoutává způsobem, jakým budova dotváří siluetu hory vysoké 1012 metrů.
Karel Hubáček, jeden z nejvýznamnějších českých architektů poválečného období a zakladatel slavného ateliéru SIAL, který inspiroval řadu dalších architektů, se narodil 23. února 1924 v Praze. Zemřel 23. listopadu 2011 v Liberci ve věku 87 let.
Za Ještěd získal prestižní cenu
Hubáček, který má na svém kontě řadu dalších staveb, ale nejspíš zůstane neodmyslitelně spojený hlavně s ještědským vysílačem. Elegantní kuželovitý tvar, který se podobá raketě a jehož siluetu lze objevit třeba i v českých ilustracích příběhů o Neználkovi, dokonce vynesl Hubáčkovi v roce 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta od Mezinárodní unie architektů. Porota tehdy ocenila nejen střízlivou a nadčasovou eleganci, ale také praktické využití moderních technologií použitých v konstrukci. Vysílač s hotelem byl otevřen v roce 1973.
„My všichni jsme tehdy vymýšleli stavby dvě,“ vzpomínal před lety další architekt ateliéru Sial a dlouholetý Hubáčkův spolupracovník Otakar Binar, mimo jiné i autor interiéru Ještědu. „Jeho napadlo spojit ji v jeden celek ve tvaru rotačního hyperboloidu, vlastně tím dokončit tvar hory. To bylo unikátní.“ Sám Hubáček přitom o svém nejslavnějším díle mluvil na veřejnosti spíše výjimečně. „Raději se dívám, než mluvím,“ říkal pražský rodák skromně.
Otec věže. Architekt Karel Hubáček pózuje v restauraci Ještědu při jednom z výročí.
V době, kdy projektoval vysílač, měl za sebou Karel Hubáček téměř 15 let práce v libereckém Stavoprojektu, kam přišel po absolutoriu ČVUT vlastně náhodou. „Prostě v něm bylo zrovna volné místo,“ řekl před lety v Reflexu. Podobnou náhodou se ostatně zapsal i na architekturu, kterou koncem 40. let dokončil za pouhých sedm semestrů místo obvyklých pěti let.
V Liberci začínal drobnějšími stavbami, zejména školami, kterým ale oproti dobové praxi věnoval velkou pozornost a nespokojil se s pouhými typizovanými budovami. Velké zkušenosti načerpal Hubáček, který za války poznal drsnou realitu nuceného nasazení, i při stavbě továren. A když začínal s kreslením ještědského vysílače (nebylo mu ještě ani 35 let), neváhal jít do rizika, když ignoroval zadání soutěže, jež počítala na vrcholu hory se dvěma oddělenými stavbami hotelu a vysílače.
Dostane se na seznam UNESCO?
Sázka se mu vyplatila. V anketě, uspořádané v roce 2000 mezi tuzemskými odborníky, byla vyhlášena nejvýznamnější českou stavbou 20. století a její autor se v hlasování o nejvýznamnější osobnost české architektury minulého století umístil na čtvrtém místě; do elitní desítky se dostal jako jediný žijící architekt. V roce 2005 byla ještědská stavba vyhlášena národní kulturní památkou a Liberec i Liberecký kraj usilují o její zařazení na seznam UNESCO.
Méně štěstí než vysílač měla jiná Hubáčkova stavba, která také dlouhá léta utvářela podobu Liberce. Obchodní dům Ještěd v samém centru města, který byl dokončen v roce 1979, totiž přežil jen tři dekády. Mohutnou hnědožlutou budovu totiž veřejnost příliš kladně nepřijala, současným potřebám nevyhovovalo ani roztříštěné vnitřní řešení. Proti bourání domu, který nakonec nahradila další zaměnitelná obchodní budova, tak protestovala jen část odborné veřejnosti.
Hubáček založil v roce 1969 s kolegou Miroslavem Masákem ateliér SIAL, známý též jako Školka SIAL. Ateliér si získal světové renomé a z této školy pak vyšlo několik generací široce uznávaných českých architektů.
Zimní pohled na Ještěd.
Vedle vysílače na Ještědu se nicméně zachovaly i další Hubáčkovy realizace, například banka v liberecké Frýdlantské ulici, interiér Naivního divadla v Moskevské ulici, městské kino v Doksech či nebo kulturní dům s koncertní síní v Teplicích. Na stopy Karla Hubáčka se dá narazit i v Praze (vodárenská vyrovnávací věž na Dívčích hradech nebo meteorologická věž na Libuši), a dokonce v jemenském Adenu, pro který spolu s Daliborem Vokáčem a Zdeňkem Patrmanem navrhl další vysílač. Typickými znaky Hubáčkovy práce jsou skleněné fragmentované kopule (kulturní dům Teplice) či podlouhlý tvar oken (vysílač Ještěd).
V období 1990–1991 byl Hubáček ředitelem ateliéru SIAL, se kterým spolupracoval až do roku 2000. Již v roce 1993 získal čestný doktorát technických věd na ČVUT v Praze, v letech 1994–1997 byl vedoucím katedry architektury na Fakultě umění a architektury TU v Liberci a v roce 1995 se habilitoval jako docent na VŠUP v Praze.
Se svojí ženou, která pracovala jako kustodka v galerii, měl dva syny, podstatnou část svého života prožil v Liberci.
