Napálili jsme se na Aliexpressu, abyste vy už nemuseli.

Koupi notebooku nebo grafické karty z čínského obchodu si možná rozmyslíte. Ale příslušenství v cenách v řádu stokorun může nalákat. „Co může být špatně na obyčejné USB paměti? Akorát ušetřím za známé logo a marži českého e-shopu,“ říkáte si. Jenže špatně může být leccos a nemusí to být na první pohled poznat.

Jasně, 2TB USB „flashka“ za 26 Kč, to praští do očí na první pohled každého. Jenže externí SSD disk za 431 Kč (červený) nebo 473 Kč (modrý) už pro někoho, kdo se v aktuálních cenách na trhu nevyzná, tak divně vypadat nemusí. A 11, respektive 8 TB dat zní jako „hodně“ – bezva, šup s nimi do košíku. V případě 320 GB HDD za 322 Kč to byla především zvědavost, co dorazí.

Tři kousky nám přepravce předal za pár dní, poslední disk se trochu zatoulal a čekali jsme na něj měsíc. „Flashka“ dorazila v sáčku, ostatní v papírových krabičkách a plastových blistrech. Současné vlně ekologického balení to sice neodpovídá, ale z hlediska ochrany produktu po cestě jsme neměli výhrady, vše dorazilo zcela v pořádku. Produkty vizuálně odpovídaly nabídce na fotkách a seděly i na krabičkách uvedené objednané kapacity. U „flashky“ nikde kapacita uvedena nebyla, ale po připojení k počítači se v průzkumníku hodnota odpovídající 2 TB ukázala. Správné hlášení kapacity měla v průzkumníku souborů všechna zakoupená úložiště.

Vyndaváme zajíce z pytle

U každého externího úložiště jsme nejprve zkusili pár souborů uložit a poté opět přečíst. Ve všech případech se to podařilo, vše co jsme koupili tedy bylo na první pohled funkční. I když kopírování pár desítek megabajtů trvalo déle, než jsme zvyklí.

V dalším kroku jsme chtěli ověřit skutečnou kapacitu nakoupených pamětí. Jedna věc totiž je, co tvůrce přiměl hlásit řadič paměti operačnímu systému, druhá věc je, jak velkou kapacitu skutečně mají paměťové čipy, které má řadič k dispozici. Protože to, že systém na disk data „úspěšně“ přenese, nemusí nutně znamenat, že se někam opravdu uložila.

Nakoupená úložiště

K tomu jsme použili utilitu Disk Benchmark, která je součástí softwarového balíku AIDA64. Funkce „Linear Write + Verify“ dělá přesně to, co potřebujeme. Zapíše blok dat, přečte ho a ověří správnost dat – a takto to opakuje, dokud nezaplní celou kapacitu média. Jakmile data nemůže přečíst nebo zjistí, že neodpovídají těm zapsaným, hlásí chybu a hodnotu kapacity, kterou se podařilo úspěšně zaplnit. Ve třech případech byla skutečná kapacita pouze zlomkem té inzerované. Bez chyby test prošel pouze u HDD – jde opravdu o 320GB disk.

Třetím krokem bylo změřit rychlost pamětí. Dnešní USB 3 „flashky“ dosahují docela zajímavých rychlostí a externí SSD disky nemusíte v běžném provozu poznat od disků interních. To u nakoupených úložišť opravdu neplatí, a ačkoli jsme očekávali leccos, naměřené hodnoty překvapily i nás. To, že se od předpokladů nejméně odchýlil oldschoolový pevný disk (HDD), už vás po přečtení minulých odstavců asi nepřekvapí. Že byl mnohem rychlejší než elektronické paměti, to možná ano. Měřili jsme v CrystalDiskMark 8.

Čtvrtým krokem byla pitva červeného SSD, abychom zjistili, co se uvnitř vlastně skrývá. A ačkoli jsme věděli, že SSD to nebude, a tušili, čím to výrobce nahradil, stejně nás obsah elegantního pouzdra rozesmál.

A nakonec si povíme, jak takovou „fake“ paměť „vytunit“, aby byla vůbec k něčemu.

Podíl.