Švýcarce tekly nervy. Fantastická Nosková táhla tým i v nedůstojných kulisách, míní Lojda – Aktuálně.cz

Máme za sebou parádní tenisový víkend, který mnozí z nás nejspíš ani nečekali. Češky postoupily do finálových bojů Billie Jean King Cupu přes silné Švýcarsko.

Kdybyste se mě před víkendem zeptali, řekl bych vám, že postup českých holek vidím tak na 40 procent. S ostřílenou světovou jedenáctkou Bencicovou v sestavě a v jejich domácím prostředí v Bielu jsem viděl větší šance na straně helvétského kříže.

Ale sešlo se hned několik faktorů, které rozhodly o tom, že to bylo přesně obráceně.

V první řadě byla v týmu fantastická Linda Nosková. Před rokem jí v dubnu moc nevyšel zápas proti Španělce Jessice Bouzasové, ale od té doby jdou její výkony v reprezentaci nahoru. Skvěle zvládla už listopadovou baráž a i teď byla hlavní oporou týmu.

Ve 21 letech ustála obrovský tlak. S Viktorijí Golubicovou se od ní očekávala povinná výhra a přes malé komplikace v druhém setu měla vyrovnávací páteční bod pod kontrolou.

Proti Bencicové byl nápor na nervovou soustavu ještě větší, ale Linda nejenže to ustála, ale sama si koncovku uhrála. Měla výbornou strategii, hnala soupeřku servisem a prvním úderem. Což s Belindou jinak nejde, protože hraje rychle a okamžitě by vás dostala pod tlak.

Český tým trochu sázel na to, že Bencicovou uštve, že na ni ve čtyřhře pošle čerstvý tým a obere ji o co nejvíc sil do následující dvouhry. Moc nechybělo a Markéta Vondroušová s Terezou Valentovou nakonec vyhrály.

Nicméně bylo vidět, že Belinda má sil dost. Klobouk dolů, jak to fyzicky ustála a všechno odehrála. Byla ohromně motivovaná, hodně celý ten víkend prožívala, a když se jí nedařilo, házela raketou nebo divoce gestikulovala směrem k lavičce.

Nakonec ale silnější nervy měla Linda a zaslouženě srovnala 2:2 na zápasy. Nečekala na chybu soupeřky, sama tomu šla aktivně naproti, a to ukazuje na její potenciál i do budoucna.

Roste z ní velká hráčka, která se může jednou vyrovnat někdejším reprezentačním hrdinkám Petře Kvitové nebo Lucce Šafářové. Na tohle srovnání je zatím ještě brzy, ale už teď je obdivuhodné, s jakou chutí přijímá pozvánku do národního týmu. Ať je sebevíc unavená, vždycky jede a vymáčkne maximum.

Ale nesmíme zapomenout ani na Marušku Bouzkovou. Jasně, vyhrála turnaj v Bogotě, takže se dalo očekávat, že přijede sebevědomá, ale přesouvala se přes půl zeměkoule, musela zvládnout posun času i přesun na jiný povrch.

Zvládla to skvěle. Zápas s Bencicovou sice prohrála, ale nevedla si zle. Jak jsme u ní zvyklí, že se opírá spíš o defenzivní tenis, tak tentokrát se snažila i o aktivnější hru.

Proti Golubicové, která rozhodně není žádný vidlák, zase hrály nervy na obou stranách, ale zvládla klíčový první tiebreak a pak už jsem věděl, že dva sety neprohraje. I Maruška tenhle víkend zvládla skvěle a zaslouží pochvalu.

Do třetice bych se zastavil u nové kapitánky Báry Strýcové. Těžko si mohla představit ještě nějakou těžší premiéru u týmu. Kdyby holky prohrály, asi by ji to dostalo pod tlak, že v její první sezoně se bude hrát o záchranu.

Ale s novou rolí se popasovala výborně. Všichni ji známe jako emotivní a temperamentní tenistku, ale tohle je úplně jiná role. Bylo vidět, že s každou hráčkou se na lavičce chová jinak. Zatímco s Maruškou byly ty rozmluvy delší, snažila se ji trochu pumpovat, s Lindou volila kratší věty, jen pár slov, a nechávala jí větší prostor, aby si situace prožila sama víc v klidu.

Však měla za zády Tomáše Krupu, který Báru kdysi vedl, teď trénuje Lindu a mohl ji dobře instruovat, co ona potřebuje nebo nepotřebuje slyšet.

Co bych vypíchl, je absolutně mizerná kulisa. Tribuny v Bielu byly poloprázdné. Chápu, že se v pátek začalo v jednu hodinu, kdy se i ve Švýcarsku musí chodit do práce, ale sobota nebyla o moc lepší.

A to se hrál pěkný a dramatický tenis. Neřeknu, kdyby v nominaci byla nějaká ořezávátka, ale hrály hvězdy světové dvacítky, v českém výběru figurovala wimbledonská šampionka. Moc to nechápu.

O důvod víc si zase vážit, jaká atmosféra je při akcích v České republice. Tady jsou fanoušci schopni vyprodat arénu, i když se hraje s nějakým slabším soupeřem. Tohle bylo nedůstojné.

Uvidíme, jak to bude vypadat při finálovém turnaji v Číně. S šancemi na případný další úspěch to bude asi otevřené, hraje se po US Open před asijskou šňůrou, tak uvidíme, jak na tom holky budou zdravotně.

Bylo by super, kdyby tou dobou byla v pohodě například i Kája Muchová, to by bylo skvělé doplnění pro finále. Potenciální kádr je tak široký, když se to sejde, tak je skoro jedno, na koho Češky natrefí, a přejít mohou přes kohokoli.

Pojďme ještě na chvilku do mužského tenisového světa. V Monte Carlu došlo ke střídání králů na tenisovém trůnu, triumfem ve finále proti Carlosi Alcarazovi se o to postaral Jannik Sinner.

Za normální okolností by to byla velká událost sezony. Ale teď, když jsou Španěl s Italem tak uskočení od konkurence, je to vlastně nuda. Prostě vždycky někdo z těch dvou bude první a ten druhý hned za ním. Záleží jen na momentální formě, a ta je teď lepší na straně Sinnera.

První letošní střet s antukou mají za sebou i čeští tenisté. Kubu Menšíka bohužel zastavilo zranění, ale dobrý antukový start má za sebou Tomáš Macháč, který zastavil Sinnerovu úžasnou sérii 37 vyhraných setů v řadě.

Snad je to záblesk lepších zítřků. Že Machy tenis umí, všichni víme, ale bojoval s vlastním tělem i nastavením tenisového programu. Snad to je potvrzením nové lepší cesty a ještě letos to přinese další super výsledky.

Solidní turnaj prožil i Jirka Lehečka. Po finále v Miami měl minimální čas na antukovou přípravu, do Monaka za ním přiletěl kondičák, rychle se dal dohromady, ale jednoduché to nebylo.

Zvládl dva těžké tříseťáky, což mu určitě pomohlo získat sebevědomí na antuce. Navíc si připsal skalp Alejandra Tabila, který to na tomhle povrchu umí, loni v Monte Carlu porazil Djokoviče.

Proti Bublikovi ale už prý nastupoval s nějakou bolestí v krku a proti takovému hráči už to měl těžké. Však se odhlásil i tento týden z Mnichova.

Snad se dají všichni kluci brzy zdravotně dohromady a čeká nás slibná antuková část sezony.