Mluvím s ním téměř denně. Opakuje mi stále totéž: byl by velmi rád, kdyby jeho trápení mohlo důstojným způsobem skončit. Nejlépe tak, že usne a už se neprobudí.
Za svou dlouhou lékařskou kariéru jsem viděl stovky, možná tisíc podobných pacientů. Lidi, kteří prožili aktivní život, a pak přišlo stáří a s ním postupná ztráta autonomie, důstojnosti a nakonec i smyslu. Jako mladý lékař jsem jejich rezignaci nebo snahu celé to ukončit nechápal. Posláním medicíny je přece život zachraňovat, prodlužovat a zkvalitňovat, nikoliv zkracovat. Tehdy jsem ještě netušil, jak velké může být utrpení nedlouho před jeho koncem. Přesněji řečeno v jeho dožívání.
Samozřejmě, ta mince má i druhou stranu a moderní medicína má v této oblasti významný nástroj, jímž je paliativní péče. Ta dokáže ve většině případů bolest i další symptomy zmírnit a vrátit pacientovi aspoň část důstojnosti. Přesto existují situace, kdy ani špičková paliativní péče nedokáže utrpení dostatečně zmírnit nebo kdy nemocný sám považuje svůj stav za nepřijatelný.
Nevěříme sami sobě
Právě v těchto případech neumíme účinně pomoci, přestože by to z technického hlediska složité nebylo. Neumíme to proto, že nevěříme sami sobě. Nevěříme, že bychom dokázali takový krok udržet v jasných a bezpečných mezích, že by nemohl být zneužit. Obáváme se, že poprvé budeme jednat z dobré vůle, ale příště by se stejný postup mohl stát nástrojem tlaku nebo manipulace. Pro část společnosti je navíc nepřekročitelnou překážkou náboženské přesvědčení. Život nám byl dán bohem, proto si ho sami vzít nemůžeme.
Výsledkem je paradox, při kterém lidem upíráme možnost rozhodnout o sobě samých. A pokud jim ho neupíráme zcela, pak ho přesouváme do šedé zóny. Na konci života se někdy používají vysoké dávky analgetik k úlevě od utrpení, což evidentně přispívá k rychlejšímu konci, ale systém to u nás otevřeně nepojmenovává. Víme to, ale raději o tom nemluvíme. Je to tak bezpečnější.
Přitom existují země, které se rozhodly tuto otázku řešit otevřeně a legislativně. Asistovaná sebevražda je za určitých podmínek legální například ve Švýcarsku nebo v některých státech USA, eutanazie pak například v Nizozemsku či Belgii. Ve všech těchto zemích jde o právně regulované postupy, i když konkrétní podmínky a kontrolní mechanismy se liší. Například v Nizozemsku tvoří eutanazie téměř šest procent všech úmrtí ročně a každý případ následně posuzuje regionální kontrolní komise.
Častým argumentem proti je obava z tzv. kluzkého svahu – tedy že se původně přísně omezený postup postupně rozšíří i na případy, pro které nebyl určen. Tuto obavu nelze bagatelizovat. Zkušenosti ze zemí, kde je eutanazie legální, ale ukazují, že při dobře nastavených pravidlech a důsledné kontrole lze riziko zneužití významně omezit. Diskuse by se proto neměla vést v rovině absolutního odmítnutí, ale spíše hledání bezpečných mantinelů.
Josef Veselka
Profesor vnitřního lékařství, kardiolog a vědec. Je autorem několika kardiologických učebnic a monografií a dvou stovek odborných článků v zahraničních časopisech. Založil a dvě dekády vedl motolské kardiocentrum. Posledních deset let publikoval své komentáře v Hospodářských novinách a dalších médiích. Napsal několik knih beletrie. V rámci popularizace vědy spoluzaložil a vedl NF Neuron.
A ještě jednu zkušenost zmíním. Debata na toto téma u nás bývá často vedena lidmi, kteří nemají praktickou zkušenost s péčí o pacienty v terminálních stavech. Jsou to debaty „od stolu“, nikoliv od lůžka nemocného. Současně se v nich jen zřídka pracuje s konkrétními modely, jak by bylo možné proces bezpečně a transparentně nastavit.
Domnívám se, že se schválení asistované sebevraždy – natož eutanazie – v České republice v dohledné době nedočkáme. A považuji to za chybu. Lidé, kteří na konci života skutečně trpí, zůstávají mimo pozornost veřejnosti i těch, kdo rozhodují. Jejich zkušenost je málo viditelná a pro zákonodárce tím nedůležitá.
Jsem přesvědčen, že toto téma má smysl znovu otevírat. Ne kvůli nějaké ideologii, ale kvůli konkrétním trpícím lidem. Kvůli těm, jejichž poslední kapitola života není důstojná, ale bolestná a nedobrovolně prodlužovaná.
V tomto ohledu máme jako společnost velký dluh. To, že se o něm nemluví a není na veřejnosti vidět, ho nijak nezmenšuje.
