O Černobylu a jeho dopadech na lidské zdraví vyprávěl pro Českou televizi jeden z lidí, kteří ho znají nejlépe. Alexandr Kupnyj podnikl do nitra zničené elektrárny několik expedic a dobře ji prozkoumal.
„Katastrofou nebyla samotná havárie, katastrofou byly její následky,“ říkal Konstantin Čečerov, jeden z takzvaných černobylských likvidátorů. Byli to jedinci, kterých bylo nakonec přes půl milionu, lidé, které do silně zamořené oblasti poslali, aniž by se jich někdo ptal na jejich názor. Původní obyvatelé z okolí Černobylu museli po statisících odejít, většinou během pár hodin. Naopak místo nich k elektrárně zamířili inženýři, vědci, horníci a vojáci základní služby.
Mezi nimi Alexandr Kupnyj – muž, který později proslul výpravami přímo do srdce zničeného černobylského reaktoru – mimo jiné vysvětluje, jak poznával místa s vysokou radiací. Česká televize s ním natáčela a udělala rozhovor přímo na Ukrajině ve městě Slavutyč, které patřilo mezi ta, jež byla úplně evakuována.
Kdy si podle vás odpovědné osoby uvědomily celý rozsah této katastrofy?
Myslím, že to bylo ve chvíli, kdy členové vládní komise sjednotili svůj pohled na to, co vlastně vidí, a pochopili, na co koukají. Protože jaderný vědec Oleksandr Borovoj mi vyprávěl, že při letu vrtulníkem si všimli, že na místě reaktoru už nic není, jen všude ležely grafitové bloky. Nikdo si ale neuvědomoval, co se stalo, že ten grafit ve skutečnosti pocházel z reaktoru. Právě taková atmosféra tam v prvních dnech panovala u všech.
Oni se přitom v tu dobu ale chystali na začátku května spustit čtvrtý blok, a to zcela vážně. A v Pripjati se chystali v září zahájit školní rok a osídlit město.
To znamená, že si ani neuvědomovali, jak moc je Pripjať zamořená. To jim došlo až poté, co se v létě pokusili dekontaminovat některé jednotlivé budovy. Odváželi zeminu úplně z ulice, odstraňovali ji, myli asfalt, střechy a stěny se umýt snažili. Někdy v červenci nebo v srpnu pochopili, že se sem už nikdo nevrátí. Sami nechápali, na jak dlouho odjížděli.
A jak tomu odpovídala první rozhodnutí, která úřady přijaly ohledně katastrofy v Černobylu?
Jak řekl zesnulý likvidátor Čečerov: katastrofa – to jsou její následky. Tedy likvidace následků, to je ta skutečná katastrofa, ne samotná havárie.
To znamená, že se přijímala rozhodnutí, která i tehdy nebyla zcela promyšlená nebo obezřetná. Jasným příkladem jsou třeba ti takzvaní černobylští potápěči, kteří dostali za úkol vypouštět zpod reaktoru vodu z takzvaného bazénu. Proti byli všichni odborníci, kteří včetně Čečerova říkali, že je vlastně dobře, že tam ta voda je. Straničtí aparátčíci ale byli vystrašení a vodu vypouštět chtěli.
Když vodu vypustili, ukázalo se, že to bylo zbytečné.
Mezi riskantními profesemi byli i likvidátoři, kterým se říkalo „bioroboti“ – šli totiž tam, kde klasičtí roboti kvůli silným dávkám radiace selhali. Například na střechu sousedního nepoškozeného třetího bloku, kterou museli zbavit pozůstatků po explozi. Hlavně kusů radioaktivního grafitu, které exploze vyvrhla přímo z reaktoru. Dnešním pohledem to vypadá neuvěřitelně, ale elektrárna, která se stane dějištěm největší jaderné katastrofy v historii, se ještě tentýž rok znovu rozběhla – její elektřina prostě byla potřeba. A tito muži tomu měli napomoci.
Statistiky neznám. Nejspíš je nikdo pořádně nevedl. Jsou odhady, že to bylo něco přes 3000 vojáků, kteří si tím prošli. Nevím. Nebudu si vymýšlet čísla, kolik jich bylo, kolik procent to zabilo a zcela zbytečně.
Odborníci, kteří se vyznají v dozimetrii a dekontaminaci z uzavřených měst v Čeljabinsku, říkali: „Lidi, nechte to být, počkejte rok nebo dva, úroveň radiace klesne.“ Jde o to, že v roce 1986 se na radioaktivitě záření podílelo nejen cesium-137, o kterém všichni vědí, ale také cesium-134. Je radioaktivnější než cesium-137, to znamená, že má silnější záření. Má však poločas rozpadu dva roky, nikoli třicet let jako 137. Takže dávalo smysl počkat dva roky, až se 134 rozpadne – a uklízet, až tam nebudou tak šílené dávky.
Na spuštění třetího bloku to nemělo vůbec žádný vliv. Naháněli tam ty chudáky vojáky a oni tam lezli, běhali mezi těmi sutinami a dostávali naprosto neopodstatněné dávky (radiace).
Chápali podle vás lidé, kteří se podíleli na likvidaci katastrofy, celý rozsah toho, co jim hrozí? Že to není jen poškození jejich zdraví, ale dokonce i smrt?
Myslím, že ti, kteří byli povoláni, to ve většině případech nechápali, protože o radiaci nic nevěděli a nikdy s ní nepracovali. Provedli s nimi jakousi osvětovou akci, snažili se jim to vysvětlit na prstech. Běžíš tam, třicet vteřin a vracíš se zpátky. To je celé.
Můžu vám povědět jeden příběh, pokud je to vhodné. Vojáci, kteří byli v táborech, se pak vydávali do těch vesnic a ve sklepech hledali samohonku. Přijel inspektor. Tohle je skutečný příběh, který vyprávěl voják. Přijel inspektor. „Co to je za nepořádek? Chlastají vám tu vojáci! Proč? No protože a přece… Dej mi tu flašku samohonky.“ Dají mu tu flašku, byla třílitrová.
Ten inspektor měl s sebou vedle dozimetru i kontrolní zdroj – malý radioaktivní zářič, kterým se ověřuje, že dozimetr funguje správně. Vytáhl ten kontrolní zdroj, postavil flašku a nechal si vojáky před tou lahví seřadit.
Přiblížil detektor k lahvi, přístroj zařval, ale proto, že tam měl schovaný i ten kontrolní zdroj. Vojáky to vyděsilo, on na ně řval „podívejte se, co pijete, hajzlové“ a bylo hotovo, s pitím skoncovali.
Starší svědci, přeživší i likvidátoři často říkali, že jim černobylská katastrofa vrátila vzpomínky na druhou světovou válku. Tu ale obvykle označovali za „snazší“ – mentálně uchopitelnější – minimálně na pochopení – tehdy byl nepřítel a nebezpečí jasné, viditelné, hmatatelná. Najednou ale stojí tváří tvář něčemu novému a neznámému.
Ale právě kultu, opravdu silného kultu vítězství ve druhé světové válce, který využívá a zneužívá Rusko dodnes – využívalo i tehdejší vedení Sovětského svazu. Pro generace, které nezažily druhou světovou válku, byla jejich generačním bojem likvidace černobylských následků. A v totalitní zemi si skoro nikdo netroufl říct ne.
Velmi pochybuji, že když generál před zástupem vojáků řekne: „Čeká nás těžká práce v radioaktivním prostředí, je to dobrovolné. Kdo odmítne, pochopím to, ať udělá krok vpřed,“ nikdo ten krok neudělá. Dám za to ruku do ohně. Nikdo se ani nehne. Je to přece generál. Většina se bude bát. Ale stejně půjdou.
Vojáci jsou lidé nesvobodní. Ideologie, respektive ideologický aparát v Sovětském svazu, fungoval velmi dobře. Už od mateřské školky se děti vychovávaly jako „októbrovci“, pionýři a členové Komsomolu. Ti, kteří už před odjezdem slyšeli, co se tam děje, tak prostě nepřišli na povolávací rozkaz. Vyhýbali se službě.
Vy jste v Černobylu po havárii pracoval asi dvacet let a známým jste se stal hlavně jako „atomový fotograf“ – s dalšími kolegy jste totiž podnikal expedice na pomezí speleologie, industriální archeologie, urbexu a dalších oborů – a zamířil přímo do nitra zničeného reaktoru… Přitom jste tu živý a zdravý i po letech a můžete o tom vyprávět…
Pokud jde o mě nebo o lidi jako já, tak víme, co je to radiace. Když víte, s čím pracujete a jak se chránit, a jaké to může mít následky, je to úplně něco jiného. To znamená, že jsme tam šli s určitým psychickým nastavením. A i když si člověk nakonec uvědomí, že si tam vzal nikoliv dvě roční dávky, ale hned dvacet, naprosto chápe, že to není ta dávka, kvůli které by stálo za to si s tím lámat hlavu a nervovat se.
Je to bezpochyby škodlivé. Neříkám, že je to bezpečné. Ne, lidi, je to nebezpečné. Žít je obecně nebezpečné. Práce horníků je nebezpečná. Stejně tak řidičů, všech ostatních, dispečerů, pilotů – prostě všech. Ale lidé, když vědí, co dělají, a dělají to profesionálně, dokážou riziko minimalizovat a mít ho pod kontrolou. A pokud už riskovat, tak s vědomím, do čeho jdeš, jaké to může mít následky a jak toto riziko minimalizovat. K tomu je ale třeba danou věc znát.
Říkali jste, že je třeba minimalizovat riziko, pokud se vydáváte do takové situace. Jak jste to dělali?
Nejlepší ochranou před radiací je vzdálenost a čas. To je vše. Jednej rychle, soustřeď se a budeš mít štěstí. Když jsme chodili na výpravy, chodili jsme do té samé centrální haly. Ne nadarmo jsem řekl, že není čas na prohlížení, vešli jsme maximálně na 15 až 20 minut, to byla maximální doba. Deset až 15 minut, cvak-cvak, Serjožka Košelev tam něco natočil, tady něco natočil. Celek, detail a tak dále. Hotovo a šli jsme pryč. A když jsme se vrátili, řekli jsme si: „Tak, co zajímavého jsem tam natočil? Páni, to je ale něco! Budeme se tam muset vrátit a pořádně se porozhlédnout, co tam vlastně je.“
To je celá ochrana.
Obléknout si olověný oblek, to je k ničemu. Mluvil jsem samozřejmě s lidmi z Kurčatovova institutu, a oni mi upřímně řekli, že olověné pláště nenosili, protože je těžké se v nich pohybovat. Jsou nepohodlné, nepraktické, těžké, a kvůli tomu, že na sobě neseš tuhle zátěž, tak se ti zrychluje dech, stává se hlubokým, a riziko vdechnutí prachu je větší, než když funguješ rychle, raz dva.
A ještě něco. Zpočátku byl dobrým ukazatelem vysoké radiace zápach ozonu. Zápach ozonu se objevoval při dávkách kolem tisíce rentgenů za hodinu. 900, 800 rentgenů za hodinu nebo i tisíc. A vzduch se pak ionizoval a jak jsem vždycky říkal: Vonělo to jako na jaře. Uprostřed té vší zkázy kolem, v tom strachu to tu voní jako v květnu po jarní bouřce…
Ale na místech, kde to voní jarem, je třeba se nezdržovat dlouho a rychle se odtamtud vypařit. Ale i to se musíte naučit.
