I nevinná online hra přiměje dítě k násilí. Znalec odhaluje zrůdnosti kyberprostoru – Aktuálně.cz

Rodiče by proto podle Vymětala neměli aktivity svých ratolestí v online prostoru podceňovat. Zajímat by se měli především o to, s kým děti komunikují na sociálních sítích.

Stranou by neměl zůstat ani stát – měl by malým dětem v přístupu na sociální sítě zamezit. Desetina teenagerů už totiž vykazuje příznaky závislosti na digitálních technologiích. „Na argumenty, že budou děti omezení obcházet, moc neslyším, protože podobné restrikce máme i u dalších problematických věcí způsobujících závislost. Třeba u alkoholu – tam je taky legislativně stanoveno, že ho smí pít jen lidé od 18 let nahoru, a nikdo s tím nepolemizuje,“ vysvětluje odborník.

Co všechno se může dít na sociálních sítích?

Někdy je to opravdu velmi rizikové prostředí. Je třeba známo, že Islámský stát v minulosti vytvářel upravené verze oblíbených dětských her. Cíl by jasný: organizace tím chtěla u dětí normalizovat násilí, radikalizovat je a získat je pro své cíle. Jinými slovy – pod rouškou neškodné zábavy se jim snažil předávat své hodnoty, děti si je měly touto formou osvojit. Zástupci této radikální teroristické organizace současně mohli s hráči komunikovat a připravit je pro nábor.

Objevuje se také zneužívání dětí a mladých lidí pro páchání nejrůznější trestné činnosti.

Děje se to i v Česku?

Ano, jako soudní znalec jsem se setkal s různými případy. Dokonce i s dětmi a mladými lidmi, které někdo v kyberprostoru motivoval ke spáchání násilí. Často to byl někdo neznámý ze zahraničí. Další děti inspiroval k násilné činnosti obsah, který jim předkládaly škodlivé algoritmy sociálních sítí.

Řekl bych ale, že u nás v Česku je vůbec největší hrozbou sexuální zneužívání dětí. To tady převažuje. I v tomto případě pachatelé využívají k seznámení online her, případně různých komunikačních platforem.

Jak to funguje?

Pachatelé se zprvu vydávají za vrstevníka a navážou s dítětem přátelské spojení. Posílají mu třeba hezké obrázky, tváří se, že mají stejné problémy – například že se taky hádají s rodiči. Naslouchají, přikyvují. Vytvoří si s dítětem důvěrné pouto. Pak z něj vymámí intimní fotografie či videa, případně nějaké citlivé informace. Poté ale přejdou do útoku a začnou dítě vydírat.

Hrozí, že když se s nimi dítě nesejde nebo nespáchá konkrétní trestný čin, tak jeho intimní fotky zveřejní. Nebo je pošlou rodičům a škole. Dítě se tak ocitá v pasti. Je příliš nezralé na to, aby situaci pochopilo. Neví ani, kam by se obrátilo. V zoufalství se pachateli buď podvolí, nebo si samo ublíží. Případně obojí.

Dokázal byste to dokreslit čísly? Jak časté to je?

Přesnou statistiku vám neřeknu. Případy kybergroomerů – tedy sexuálních predátorů, kteří oběť pod smyšlenou identitou vylákají a pak ji fyzicky zneužijí – se tu ale řešily.

Ještě častější jsou ale případy lidí, kteří chtějí z dítěte „jenom“ dostat intimní materiály a zobchodovat je. Takových lidí už můžou být v online prostoru tisíce. Nemusí být ani fyzicky v Česku, mohou dítě kontaktovat ze zahraničí. Výroba a šíření dětské pornografie je totiž obrovský byznys, ze kterého těží jedinci i celé skupiny.

Některé děti pak dokonce posílají intimní materiály samy – dělají to za úplatu, berou to jako zdroj peněz. Více ohrožené jsou děti bez rodinné opory.

Zmínil jste, že někteří pachatelé dětmi s pomocí vylákaných fotografií manipulují tak, že se je snaží přimět ke spáchání trestného činu. Co obyčejně chtějí?

Pachatel dítě přiměje například k obchodování s drogami. Je to pro něj výhodné, protože dítě mladší 15 let není trestně odpovědné. Navádět ho může i k jiným trestným činům, jako je páchání násilí, sabotáže či teroristické útoky.

Motivovat dítě samozřejmě může nejenom vydíráním, ale i finanční odměnou. I to se děje. Policie proto obecně mluví o tom, že zaznamenává nárůst trestné činnosti dětí, která je spojená s online prostředím.

Odkdy se tento nárůst datuje? Dalo by se to nějak časově zarámovat?

Ve své práci to vnímám zhruba čtyři až pět posledních let – více to tedy začalo covidem a pak válkou na Ukrajině. Od té doby se skutečně zvedají statistiky trestných činů dětí, včetně případů online vyhrožování, které občas přeroste až ve fyzické násilí.

Ale nejenom to. V posledních letech u dětí sleduju i nárůst kyberšikany, úzkosti, deprese a poruch pozornosti nebo spánku. Jako odborníci se potkáváme i s častým sebepoškozováním, což se děje hlavně u dívek. U chlapců je zase stále četnější agresivita. Přibývají i problémy se sexuální identitou. A bohužel se objevují i tragické případy sebevražedného jednání. I ty mohou souviset i s faktory kyberprostoru.

Čím to podle vás je?

Během covidu jsme zkrátka všichni začali žít víc online, čímž jsme se od sebe začali odcizovat. Projevuje se to například tím, že děti oproti minulosti omezují reálné kontakty a nahrazují je těmi „umělými“ ve virtuálním světě.

Roli určitě hraje i to, že se v tomto prostoru ukazuje stále víc explicitního násilí, na které si přivykáme. Dítě je tak v online prostoru vystavené nejenom rizikovým kontaktům, ale i škodlivému obsahu a negativním mechanismům sociálních sítí. Což je problém, protože dětský mozek je teprve ve vývoji, není dozrálý. Vlivy, které na něj působí, proto mají obrovskou váhu.

Přiblížil byste, jak přesně sítě na nevyzrálý dětský mozek působí? Proč na něj účinkují tak mocně?

Sociální sítě jsou navržené přesně tak, aby nás vtáhly a nepustily. Abychom se k nim chtěli co nejčastěji vracet. Nabízejí nám atraktivní obsah, navíc k tomu používají mechanismy, které jsou velmi návykové. Například „lajky“. Každý „lajk“ nebo komentář pod příspěvkem funguje jako malá dopaminová odměna. Malý úspěch. Mozek to neustále nutí vracet se pro další dávku.

Člověk navíc nikdy přesně neví, kdy jaká reakce přijde. Je proto stimulovaný očekáváním. Tím, že jsou na sociálních sítích skoro všichni, má navíc uživatel neustálý strach, že o něco přijde. Že promešká důležité novinky a společenské události. To ho nutí sítě pořád kontrolovat.

Je to zkrátka dobře promyšlený způsob, jak u člověka spustit závislost a jak udržovat jeho zájem a pozornost. Mladý mozek do 18 let je přitom daleko senzitivnější než ten dospělý. O to je vytvořená závislost úpornější a hlubší. Mnohdy může být i celoživotní.

Kolik dětí nebo mladých lidí takovou závislostí trpí?

Výzkumy ukazují, že zhruba desetina teenagerů od 11 do 14 let. Tolik dětí má příznaky závislosti na digitálních technologiích.

Mluvíme tady o škodlivém obsahu. Víme, co se dětem na sociálních sítích zobrazuje? Dá se to zjistit?

To je další věc – nevíme to. A jako rodiče to ani nemáme šanci zjistit. Sociální sítě jsou totiž vytvořené tak, že každému předkládají obsah „ušitý na míru“. Třeba když v médiích běžela Epsteinova kauza, mně se to na sítích nezobrazovalo. Sítě mě zkrátka nevyhodnotily jako vděčného příjemce takových zpráv. Ale slyšel jsem, že dětem kolem 12. roku věku to sítě servírovaly ve velkém.

Co ale víme určitě, je to, že nám algoritmy sociálních sítí poskytují zkreslený obraz světa. Předkládají nám selektované informace – nejenom dle našeho zájmu, ale i podle obchodních strategií. Pohled dětí na svět to pak logicky deformuje.

Na nedávném semináři ve sněmovně zaznělo i to, že se děti na sítích běžně dostávají i k pornu. Platí to už pro sedmileté děti. Jaké to může mít dopady na jejich další život?

Pokud je dítě takto brzy vystavené pornografii, může to v něm vyvolat trauma. To je přitom srovnatelné s traumatem, které dítě zažije, když je svědkem domácího násilí a přihlíží mu. Pornografický obsah je totiž v tomto věku pro dítě nepřirozený a nesrozumitelný.

Další problém je v tom, že dítě získává falešný obraz o světě – kvůli některým záběrům může nabýt dojmu, že je násilí páchané na ženách v pořádku. Může získat i zkreslenou představu o tom, jak probíhají vztahy mezi mužem a ženou. To se pak samozřejmě může promítnout do jeho budoucích vztahů – nebude je umět navázat, z čehož může vznikat frustrace. Filmová produkce „pro dospělé“ přece jen nepředstavuje vztah v celé své šíři. Věci se tam dějí poněkud jinak než v reálu.

Co dalšího ještě vidíte ve své praxi? Jak se sítě na dětech podepisují?

Hodně zajímavé je to, jak se od sebe v posledních letech hodnotově vzdalují chlapci a děvčata. Algoritmy sociálních sítí totiž každému z nich nabízejí úplně jiné věci. Zatímco v chlapcích budují pocit vládce světa tím, že jim servírují násilné scény a auta, dívky tlačí do sledování módních trendů, vlastního těla a kosmetiky. Sociální sítě tak vlastně posilují stereotypy, které už byly částečně překonané.

Sítě obecně hrají velkou roli v tom, jakou představu si děti o vnějším světě vytvářejí – tím, jaký obsah jim servírují. Problém je v tom, že se tato představa často nezakládá na ničem reálném, je to falešný virtuální obraz. Dítě se s tím přesto srovnává – chce například vypadat stejně dokonale jako nějaký vyretušovaný youtuber. Nebo chce upoutat stejnou pozornost.

Když se mu to nedaří, může mít pocit, že selhává. Frustrace z tohoto zdánlivého neúspěchu pak může vyvolat problémy. Dítě je stresované a snižuje se mu sebevědomí. U někoho se to projeví sebepoškozováním, u dalšího poruchami příjmu potravy. Někdo jiný zase začne být agresivní a projevovat se násilně.

Dá se to nějak regulovat?

Pokud jde o samotné sociální sítě a obsah, který jejich algoritmy vygenerují, tak nad tím kontrolu bohužel nemáme. Zbývá nám jenom pěstovat v dětech alespoň nějaké kritické myšlení. A snažit se je směrovat k tomu, aby si samy vybíraly, čím se budou z toho nabízeného obsahu zabývat.

Taky bychom jim měli dát najevo, že se nás mohou kdykoliv na cokoliv zeptat. Vést je, aby dokázaly třídit informace a čelit rizikům. Protože dneska se mohou děti v online světě setkat i s takovými výjevy, s nimiž by se v reálném životě pravděpodobně nikdy nesetkaly – ať už jde o sex či násilí. Pokud k tomu nedostanou patřičný výklad, může to v nich spustit obrovskou nejistotu či obavu. Svět je zkrátka dneska daleko víc nečitelný, než byl v našem dětství. Je hodně mnohovrstevný, plný podnětů, rozporů, změn a nejistot.

Říkáte, že svět je pro děti méně čitelný a je třeba je vést. Současně ale přiznáváte, že rodič nemá šanci sám od sebe zjistit, jaký obsah jeho dítě na internetu konzumuje. Co s tím?

Podle mě je nejdůležitější osobní komunikace. Jedině tak si s dětmi vybudujete důvěru, což je naprosto zásadní věc. Rodiče by také měli projevovat hodně empatie a neodsuzovat. To znamená, že by měli ke svým dětem přistupovat vnímavě a citlivě. I k těm dospívajícím nebo mladým dospělým. Měli by se také o jejich život – i ten virtuální – zajímat.

Dobré je taky nabídnout dětem i jinou alternativu, než je internet. Nezůstávat jenom doma na mobilu, ale vyjít občas i ven. Sportovat, tvořit něco hmatatelného, zajít do divadla nebo na koncert. To je potřeba nejenom pro udržení reálných a zdravých vztahů, ale taky kvůli odpočinku a dobré náladě. Pokud dítě jenom scrolluje na mobilu a přeskakuje z jednoho obsahu na další, kazí mu to jeho pozornost. Mozek ji pak nedokáže u ničeho déle udržet.

Co když dítě přesto podlehne nástrahám? Jak rodiče poznají, že se jejich dítě dostalo do úzkých? Například že se stalo obětí kyberšikany, má úzkosti nebo deprese?

Měli by si svých dětí prostě všímat. Jakmile je dítě víc uzavřené, odcizuje se, hubne nebo u něj kolísá nálada, může to značit problém. Pak je třeba zasáhnout a s dítětem si promluvit. A třeba i vyhledat radu odborníků.

U teenagerů je ale kolísání nálad a odcizení celkem běžný stav. Je ještě nějaké jiné vodítko?

Je pravda, že u dospívajících jsou výkyvy nálad a podrážděnost celkem normální. Je to součást jejich vývoje. Běžné je i to, že je na nás teenager věčně naštvaný a nechce se s námi bavit. Pro rodiče je to těžké.

Nezbývá ale nic jiného než dávat najevo zájem a snažit se komunikovat. Rodiče by měli svému potomkovi naslouchat, povzbuzovat ho a chválit. Měli by si všímat i drobných změn, pokusit se být tolerantní. Mluvit s ním o světě, nezavírat před ním dveře a být mu neustále k dispozici. Nekritizovat, když dítě opravdu přijde.

Rodiče by se taky měli vzdělávat a občas svého teenagera požádat o to, aby jim něco vysvětlil. Může jít třeba o technologické novinky, můžeme se s dítětem poradit. To může pomoct – dítě tím trochu vtáhneme do hovoru.

Najdete na sociálních sítích i nějaké pozitivum?

Jistě. Internet a sociální sítě určitě sehrávají pozitivní roli ve vzdělávání. Dneska si prakticky každý, kdo je na internetu, dokáže najít obrovské množství informací a osvojit si je. Internet je plný informací a návodů, po pár klicích se dostanete skoro ke všemu. Pokud tedy někdo chce, může toho využít a zdokonalit se v mnoha oborech.

Sociální sítě mohou posloužit i lidem, kteří jsou osamělí nebo žijí v nějakých složitých a nepříznivých podmínkách. Například jsou nemocní a nemohou chodit ven. Kontakt s dalšími lidmi – byť jen na dálku – jim může jejich sociální izolaci pomoci zvládnout. Výhodou může být propojování lidí podle jejich zájmů.

Opomenout bych neměl ani online terapie – přes telefon nebo video. Třeba když jsme řešili následky útoku na pražské filozofické fakultě, vyšší stovky studentů tyto online terapie absolvovaly. Mělo to tu výhodu, že byly okamžitě dostupné. Studenti na ně nemuseli dlouho čekat, nemuseli se k nim ani složitě osmělovat. Všechno se odehrávalo zcela bezpečně z domácího prostředí.

Mluví se o zákazu sociálních sítí pro děti nebo alespoň o jejich regulaci. Některé země už opatření zavedly. Jak to vidíte vy?

Já osobně bych sociální sítě nezakazoval, ale reguloval. Regulovány by měly být algoritmy, které jsou toxické a vytvářejí závislosti. Tu potřebu vnímám celkem silně. Jak jsem říkal, desetina dnešních teenagerů vykazuje příznaky závislosti na digitálních technologiích a toto číslo může ještě růst. Nastavil bych proto nějakou věkovou hranici, pod kterou by malé děti na sociální sítě vůbec nesměly.

Řada lidí určitě namítne, že se to děti naučí obcházet…

Na to moc neslyším, protože stejné je to i u dalších problematických věcí způsobujících závislost. Třeba u alkoholu. Tam je taky legislativně stanoveno, že ho smí pít jen lidé od 18 let nahoru, a nikdo s tím nepolemizuje. Všichni zkrátka vědí, že to není povolené a že se konzument i prodejce dopouštějí protiprávního jednání. Prodejce nebo ten, kdo dítěti alkohol podává, za to může být potrestán. Je to zcela jasný signál, že je na tom něco škodlivého, a společnost to proto netoleruje.

Ale nemělo by to být jen o regulaci. Omezení sociálních sítí u menších dětí by mělo jít ruku v ruce i s osvětou – měli bychom lidem vysvětlovat, jak sociální sítě fungují, jak je používat, co je ještě bezpečné a co už ne. Jasno v tom nemají ani dospělí.

Co když už děti na sítích jsou? Měl by se hlídat i obsah, který se k nim dostává?

U starších dětí by mohla regulace spočívat i v tom, jaké obsahy jim algoritmy zobrazují a podsouvají. Dále bychom mohli vytvářet aplikace, které dětem pomohou odhalit manipulace na sociálních sítích a podpoří jejich kritické myšlení.

K čemu tlačit samotné firmy, které sociální sítě provozují a mají z nich profit?

K tomu, aby přijaly svou odpovědnost a přestaly vytvářet nástroje vedoucí k závislostem. Společnosti tím dětem nepomáhají, naopak. Tím, jak obchodují s jejich pozorností, jen zhoršují psychickou pohodu dětí i jejich rodičů.