Ve věku 91 let zemřela britská bioložka a ochránkyně přírody Jane Goodallová, informoval podle serveru NBC News Institut Jane Goodallové. Britka zemřela přirozenou smrtí, uvedla organizace nesoucí její jméno. Vědkyně, která bude připomínána jako ochránkyně zvířat a renomovaná výzkumnice šimpanzů, byla právě v Kalifornii na přednáškovém turné po Spojených státech, stojí v prohlášení institutu.
Goodallová svůj život zasvětila studiu chování šimpanzů, jemuž se dlouhá léta věnovala v přirozeném prostředí těchto tvorů, v národním parku Gombe v Tanzanii. Až do vysokého věku se angažovala v hnutí na ochranu zvířat.
Když jsem byla sama v lese, cítila jsem velmi silné duchovní spojení s přírodou. A právě to byly bezpochyby nejlepší dny mého života.
Díky své houževnatosti a trpělivosti Goodallová odhalila řadu neočekávaných tajemství a zjistila, že šimpanzi toho mají s člověkem společného mnohem víc, než se do té doby soudilo. Její zásluhou se například svět dozvěděl, že šimpanzi nejsou striktními vegetariány nebo že umí používat jednoduché nástroje.
Bioložka odhalila také odvrácenou stránku chování šimpanzů, kterou je občasná agrese dominantních členů jejich komunit vůči slabším jedincům s cílem zachovat si výsadní postavení ve skupině. Zjistila totiž, že šimpanzi vedou vyhlazovací války, při nichž šimpanzi z jedné skupiny zachází se svými šimpanzími protivníky jako s lovnou zvěří – v očích druhé tlupy jsou naprosto zbaveni svého „šimpanství“.
Spolu s již zesnulou Diane Fosseyovou, která se věnovala výzkumu goril, a Biruté Galdikasovou, jež se specializuje na výzkum orangutanů, patřila Goodallová mezi nejznámější vědkyně, jež se zasloužily o studium těchto zvířat, která jsou nejbližšími biologickými příbuznými člověka.
Jane Goodallová byla v roce 2017 hostem Hyde Parku Civilizace:
Podpora aktivistů, množství knih i návštěvy Česka
Rodačka z Londýna se o zvířata zajímala již v mládí, v čemž ji podporovala její matka. Rodina ale nebyla dostatečně majetná na to, aby si Goodallová mohla dovolit vysokoškolské studium přírodních věd. Naštěstí se díky pozvání kamarádky náhodou dostala ve svých 23 letech do Afriky, kde si jí díky její píli, odhodlání i zájmu o věc všiml antropolog a paleontolog Louis Leakey, který ji nasměroval k úkolu, jemuž od té doby věnovala většinu svého života.
Celé mé první čtyři měsíce v Gombe přede mnou šimpanzi utíkali. Věděla jsem, že když budu mít čas, získám si jejich důvěru. O tom jsem nikdy nepochybovala. Ale peníze jsem na začátku měla jenom na šest měsíců.
Goodallová napsala několik knih a v roce 1977 založila institut nesoucí její jméno, jehož cílem je výzkum, vzdělávání a ochrana divoké přírody. Její knihy Ve stínu člověka a Nevinné bestie vycházely česky už před rokem 1989. Po knize Pohled oknem: třicet let se šimpanzi v Gombské rezervaci z roku 2011 vyšla o deset let později česky i její autobiografie s názvem Důvod k naději: Moje cesta životem.
V roce 2021 také obdržela Templetonovu cenu, která je někdy popisována jako „Nobelova cena za náboženství“ a uděluje se žijícímu člověku, jenž se zasloužil o přínos na poli „pokroku ve výzkumu a objevech týkajících se duchovních skutečností“.
Goodallová také podporovala protesty mladých aktivistů za klima. „Některé protesty jako demonstrace před vládními či korporátními budovami nebo pochody s transparenty jsou v pořádku. Za velmi užitečné považuju například i to, co dělá organizace Sea Shepherd – tedy odstraňování nebezpečných rybářských sítí z moře,“ komentovala.
Vnímám se vlastně jako dvě osoby. Jedna, kterou jsem vždycky byla – ta, se kterou jsem vyrůstala, víte, prostě já. A pak je tu ta druhá, která se stala ikonou. A tak potkávám lidi, které jsem nikdy předtím nepotkala. Přijdou a chtějí autogram, chtějí fotku a selfie… Musím se opravdu hodně snažit a tvrdě pracovat, abych s tou ikonou dokázala udržet krok.
Několikrát navštívila i Česko, například v roce 2004 byla hostem 37. ročníku karlovarského festivalu filmů věnovaných turistice a cestovnímu ruchu Tourfilm, v roce 2016 zase přednášela v Praze.
Byla dvakrát vdaná. Jejím prvním manželem byl nizozemský fotograf Hugo van Lawick, se kterým měla syna. Podruhé se vdala v roce 1975 za britského ochránce přírody, člena tanzanského parlamentu a ředitele jednoho z místních národních parků Dereka Brycesona, ten ale zemřel již v roce 1980 na rakovinu.
