Stačilo obrátit jakýkoliv kámen a zaručeně byl tam: štír kýlnatý. Ještě v 80. letech minulého století žily na pravém břehu Slapské přehrady u Nebřichu tisíce těchto tvorů. Hbitě se proháněli vřesem a zakrslou doubravou. Jenomže pak jako když utne. Štíři vyhynuli. Teď možná zmizí i ze seznamu kriticky ohrožených druhů v Česku.
Kolují o nich doslova legendy: dokážou přežít dávky radiace, které by člověka spolehlivě zabily. Vydrží rok nejíst a tři dny zadržovat dech. Řeč je o štírech. Ještě donedávna jsme v Česku jednoho zástupce tohoto fascinujícího druhu měli.
Šlo o štíra kýlnatého, který obýval kus pravého břehu Slapské přehrady u Nebřichu. Jenomže pak najednou zmizel. A jak to vypadá, brzy se zřejmě vytratí i z českého seznamu kriticky ohrožených druhů. Proč?
Mezi zoology totiž sílí pochybnosti o tom, jestli vůbec šlo o původního českého tvora. Podle některých sem byl nasazený uměle. Ukázalo se, že drobného klepítkatce měl na Slapech v padesátých letech vypustit jeden štíří nadšenec.
„Jmenoval se Jiří Puchta a byl to zaměstnanec tehdejšího Geologického průzkumu, což byl předchůdce dnešní Geoindustrie,“ tvrdí šéf České arachnologické společnosti Milan Řezáč. Puchta si prý štíry přivezl z Jugoslávie a domov jim našel na kamenité stráni nad Slapskou nádrží.
Po štírech se slehla zem
Štírům se tam opravdu zalíbilo a začali se zdárně množit. Ještě v osmdesátých letech minulého století jich u Nebřichu žily tisíce. „Stačilo jen obrátit jakýkoliv větší plochý kámen a nějakého jste našli,“ zavzpomínal nedávno v magazínu Vesmír arachnolog Antonín Kůrka – kurátor sbírek bezobratlých živočichů Národního muzea v Praze.
Pak ale na místě vyrostl rekreační areál s příjezdovou cestou a úhledným parčíkem. A po štírech se slehla zem. Unikátní lokalita nejsevernějšího výskytu tohoto živočicha zmizela.
Podle arachnologa Milana Řezáče štíry pravděpodobně smetla kombinace několika okolností. Kromě nové stavby to mohl být i větší výkyv počasí. Štíři totiž potřebují mnohem teplejší klima, než je v Česku. Tuzemské mrazy nezvládají.
„Nebo to mohla být epidemie nemoci, které se tvorové nedokázali ubránit. I když tato varianta je spíš nepravděpodobná, protože invazivní druhy bývají většinou odolnější než původní populace,“ říká vědec a dodává: „Často ani nemají přirozené nepřátele, takže se jim v nových lokalitách daří.“
Vskutku jedovatí, psal už Balbín
Ať už to ale bylo cokoliv, štíři v české krajině po třiceti letech zdárného přežívání skončili. A podle Řezáče už by se vracet ani neměli. „Naopak. Štír kýlnatý by se měl škrtnout i ze seznamu zvláště chráněných druhů, kde stále figuruje jako kriticky ohrožený. Nepůvodní druhy by totiž ve vyhlášce být neměly,“ říká Řezáč.
Jenomže další biologové s ním nesouhlasí. Třeba podle genetika a ředitele táborské zoo Evžena Korce není diskuse o původu štíra stále uzavřená. Pochybnosti přetrvávají. „Tvrzení, že ho sem někdo přivlekl a vysadil na Slapy uměle, není stoprocentně jisté. Spory mezi vědci nepohasínají,“ říká.
Část badatelů se opírá třeba o to, že se štíři stejného druhu vyskytují i v nedalekém okolí. Zachycení byli konkrétně v sousedním Rakousku u města Křemže nedaleko Vídně.
Dalším zase slouží jako důkaz dílo Bohuslava Balbína s názvem „Rozmanitosti z historie Království českého“. Literát a historik v něm barvitě popisuje, že škorpiony na vlastní oči viděl, a to přímo v Praze během horkého léta roku 1644. Jen prý byli o něco drobnější než ti z jižních krajin. Balbín je přesto označil za „pravé a vskutku jedovaté“.
Kde se vzali štíři na svatého Jiří?
O štírech se navíc zmiňuje i jedna známá česká pranostika. Připomíná, že „na svatého Jiří vylézají hadi a štíři“. Podle jazykovědce a bývalého ředitele Ústavu pro jazyk český Karla Olivy je toto přísloví opravdu staré, zrodilo se pravděpodobně už někdy ve středověku.
Jenomže Oliva současně podotýká, že význam slova „štír“ byl v době vzniku pranostiky zřejmě širší než dnes. „Nahlédnutím do Jungmannova slovníku lze zjistit, že se tak po staletí označovala – přinejmenším nářečně – například i ještěrka nebo cvrček,“ krotí nadšení některých biologů Oliva.
Pod označením „hadi a štíři“ se podle něj zkrátka mohla skrývat jakákoliv „studenokrevná havěť“. „Rozhodně bych se nefixoval na dnešní přírodovědný význam. Slovo štíři je v pranostice pravděpodobně uvedeno hlavně proto, aby se rýmovalo se jménem Jiří,“ domnívá se jazykozpytec.
Cestovali odjakživa
Podobně to vidí i arachnolog Řezáč. Za Balbínovými škorpiony se podle něj ukrývají spíš štírci – tedy malí pavoukovci žijící pod kůrou stromů nebo ve spadeném listí. Nikoliv skuteční štíři. „A i kdyby to tak nebylo a Balbín opravdu narazil na škorpiony, určitě se nejednalo o původní české druhy. Opět by šlo o štíry zavlečené z jihu Evropy,“ říká Řezáč.
V sedmnáctém století se totiž u nás čile stavělo a do Prahy se stahovali italští dělníci se svými zavazadly. „Z jihu se k nám vozil i stavební kámen,“ připomíná Řezáč. Štíři, kteří rádi zalézají do různých děr a škvír, tak mohli podle něj přicestovat s těmito náklady.
Štír kýlnatý je drobný živočich o velikosti 30 až 45 milimetrů. Jeho tělo je tmavé a lesklé, jen končetiny má o něco světlejší. Domovinou jsou mu lesnaté oblasti Středozemí, najdeme ho ale i v jižních Alpách. Stejně jako jiné druhy štírů se rád schovává pod kameny či dřevem. Loví drobný hmyz, k čemuž používá svá silná klepeta či jedovou žlázu na bodci u zadečku. Samičky jsou známé tím, že dokážou na svůj hřbet naskládat až stovku svých mláďat.
