Odborná studie popsala, že gen zodpovědný za zrzavost u lidí souvisí také s horším léčením chronických ran. Tento poznatek by mohl vést k lepším léčivům zejména pro seniory.
Chronické rány jsou – hlavně u seniorů – zásadní zdravotní problém. Patří mezi ně například diabetické vředy nebo proleženiny, takže představují velkou výzvu pro zdravotní péči. Tyto rány jsou typické tím, že v nich přetrvávají záněty, jež brání jejich hojení. Nehojící se zranění výrazně snižují šance pacientů na vyléčení. Ale co to má společného se zrzavými lidmi?
Skupina vědců z Univerzity v Edinburghu dokázala najít genetický rys, který je spojený s chronickými ranami a také s ryšavostí. Vědci doufají, že by z tohoto objevu mohl vzejít způsob, jak zvrátit část zánětu a urychlit tak hojení u mnoha lidí trpících těmito ranami.
Jeden gen vládne všem
Geny jsou mnohdy spojené s více rolemi a nejinak je tomu i u genu MC1R. Normálně je zodpovědný hlavně za pigmentaci a ochranu před UV zářením, ale ovlivňuje také hojení ran.
Dysfunkce tohoto genu je obvykle spojená s chronickými ranami u lidí se zdravotními problémy, jako jsou diabetické, žilní nebo tlakové vředy. Stejný protein je zodpovědný za pigmentaci barvy vlasů, a aktivita, nebo neaktivita tohoto proteinu tedy obvykle souvisí právě s barvou vlasů. Lidé s hnědými nebo černými vlasy mají obecně normálně fungující varianty MC1R, které ho udržují aktivní. Zrzci ale mají varianty, které MC1R zcela vypínají nebo ho činí pouze částečně aktivním. Lidé s blond vlasy mají obvykle alespoň určitou úroveň aktivity MC1R.
S lidmi pochopitelně vědci nemohli experimentovat, barva vlasů navíc není standardní součástí lékařských dokumentací, takže nemohli ani „těžit“ data ze starších výzkumů. Ale dokázali vpravit lidské geny do myší a přesvědčit se, jaký rozdíl bude u normálních myší a těch, jimž dodají gen pro zrzavou srst.
Ukázalo se, že 95 procent chronických ran u myší s červenou srstí a tedy narušeným genem MC1R mělo po sedmi dnech na ranách stále ještě strup, zatímco u myší s tmavou srstí to bylo jen 68,8 procenta. Rozdíl je to statisticky už velmi významný. Myši s červenou srstí a tedy s nedostatkem funkčního MC1R se zkrátka výrazně hůř hojily po jakémkoliv poranění.
Nápad směřuje do praxe
Ani tím ale autoři této studie neskončili. Když se ukázal význam nedostatku genu pro hojení ran, rozhodli se tento potenciál rovnou otestovat. A tak poraněným myším aplikovali přípravek, který gen aktivoval. Fungovalo to ještě lépe, než předpokládali: myši, jimž byly chronické rány takto očištěné, se hojily asi o třetinu lépe než kontrolní skupina, která byla léčená standardně. Nečekaně se dokonce snížilo i zjizvení u akutních ran.
Podle autorů je nicméně nutné poznamenat, že tato léčba bude využitelná pouze u osob s alespoň částečně funkčními proteiny MC1R. Pokud je gen zcela vypnutý, léčba nemůže fungovat.
Přesto je tato metoda velmi slibná pro mnoho osob s chronickými ranami. Myší modely použité v těchto experimentech byly navrženy tak, aby co nejvíce připomínaly funkci lidských ran, podle autorů práce to ale pravděpodobně nedokáže plně popsat složitost chronických ran u lidí.
Na obzoru jsou už ale klinické studie této léčby u lidí. Tým kolem výzkumu je ohledně budoucích výsledků optimistický, protože podobné látky se používají v jiných léčbách a v klinických studiích mají dobré výsledky – ohledně účinnosti i bezpečnosti.










