Namibijka Penny se po letech vrátila domů do Česka

Za velkého přispění antropoložky Kateřiny Mildnerové, která celý přesun delegovala, Penny v pátek přistála na pražském letišti a těší se na novou životní etapu.

O namibijských Češích jsem se dozvěděl zcela náhodou letos v červnu, krátce před mojí cestou do Afriky.

Jejich příběh mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl kontaktovat paní Mildnerovou, která se tomuto tématu věnuje ve vědecké i osobní rovině už několik let.

Byla to právě ona, kdo mi tehdy poskytl kontakt na Penny. Sympatickou a energickou namibijskou Češku jsem navštívil zhruba o měsíc později v chudinské čtvrti Katutura v hlavním namibijském městě Windhoeku a natočil s ní již zmiňovaný rozhovor, kde líčí svůj neuvěřitelný životní příběh.

Penny Daniel byla jedním z 56 namibijských dětí, které v roce 1986 v rámci „mezinárodní pomoci“ přijalo tehdejší Československo.

Malým Afričanům ze země bojující o nezávislost poskytlo azyl, výchovu a vzdělání. Po šesti letech v Evropě však musely děti putovat zpět do Afriky, kde je čekal mnohdy velmi smutný osud.

„V roce 1985 jsme přijeli z uprchlického tábora v Angole. Když jsme přistáli na letišti v Praze, venku sněžilo. Mysleli jsme si, že je to cukr. A hned jsme ho všichni začali jíst. Pak nás převezli do Bartošovic, kde začalo naše československé dětství. Vzpomínám na něj moc ráda, bylo to sice období komunismu, ale jako děti jsme to nevnímaly,“ řekla mi tehdy Penny během rozhovoru.

Společně s ostatními namibijskými dětmi strávila v Bartošovicích čtyři roky, další dva roky pak v Prachaticích. Během té doby se naučila plynně česky a osvojila si i řadu českých tradic.

Postupem času ale v Československu padl komunistický režim a vzápětí Namibie vyhlásila nezávislost, což pro namibijské děti vyústilo ve velký životní zlom – po šesti letech se musely vrátit zpět do Afriky.

Válka o nezávislost Jihozápadní Afriky alias Namibie

„Namibijská opozice tehdy začala hlásat, že SWAPO (namibijské osvobozenecké hnutí – pozn. aut.), které se v zemi ujalo vlády, nás prodalo do Československa. To nebyla pravda, ale namibijská vláda byla pod nátlakem, a tak zajistila náš převoz zpět do Afriky,“ svěřila se mi.

„Československé vládě tehdy slíbili, že se o nás postarají. Opak byl ale pravdou. Většinou jsme se dostali do adoptivních rodin do vesnic, kde často nebyla voda ani elektřina. Pili jsme ze studny či z kaluží. Ten osud v Africe pro nás nebyl přívětivý. Pro mě osobně to bylo nejhorší období v životě,“ řekla mi Penny a dodala, jak moc by se chtěla vrátit do Česka, které dodnes vnímá jako jediný skutečný domov.

Její příběh mě silně zasáhl. A naštěstí nejenom mě, ale i řadu dalších lidí, kteří mi po zveřejnění rozhovoru zaplnili zprávami e-mailovou schránku s tím, že chtějí Penny k návratu do České republiky pomoci.

Věci se tehdy daly do pohybu. Kateřina Mildnerová založila Spolek na podporu namibijských Čechů a v tomto ohledu rovněž zahájila jednání s českou vládou.

„Velmi mile mě překvapilo, jaká vlna solidarity se po zveřejnění rozhovoru zvedla. Poté, co se lidé začali ozývat, že chtějí pomoci ať už finančně, nebo nabídkou práce v ČR, jsme za účelem podpory namibijských Čechů zřídili transparentní účet,“ řekla mi začátkem listopadu Mildnerová.

Když pak Jitka Šmilo, která se v ČR věnuje zprostředkovávání práce cizincům, zajistila Penny pracovní pozici asistentky na psychiatrické klinice v Praze, vybrané peníze ze Spolku na podporu namibijských Čechů se využily na letenku do Pretorie, kam si Penny jela vyřídit potřebná víza.

Byrokratický proces nutný k jejímu přesunu do Česka delegovala právě Mildnerová, která se s Penny seznámila za dob studií na Univerzitě Karlově.

V pátek ráno tak Penny konečně přistála na letišti Václava Havla a po letech se vrátila – jak sama říká – domů. Její první slova v letištní hale? „Jsem zpátky. To je sen!“ křičela dojetím.

„Ráda bych už v Česku zůstala napořád. Do Namibie se vždy ráda podívám, ale v Česku mám spoustu přátel a je to pro mě zkrátka domov. Rodina, kamarádi a střecha nad hlavou jsou ty nejdůležitější věci. Moc děkuji lidem v Česku za jejich soucit a solidaritu. Především pak paní Šmilo. Češi, mám vás ráda a těším se na vás,“ řekla Novinkám po příletu Penny, která má před sebou nyní novou životní etapu.

Více o namibijských Češích píše antropoložka Kateřina Mildnerová v knize Černí sokoli: Pohnuté osudy namibijských dětí vychovaných v Československu, na jejíž motivy byl natočen i celovečerní film Univerzity Palackého v Olomouci koprodukovaný Českou televizí s názvem Černí Češi. Více informací zde.