Několik trendů vede společně k tomu, že zoologické zahrady chovají stále víc přestárlých zvířat a nemají kvůli tomu prostory pro rozmnožování těch důležitých. Popsala to rozsáhlá zahraniční studie, ale trend potvrdily pro ČT24 i některé české zoo.
Vloni v létě udělala zoologická zahrada v německém Norimberku kontroverzní krok. Nechala utratit patnáct zcela zdravých paviánů, které chovala. Důvodem byla podle jejího vyjádření snaha o uvolnění přeplněných prostor.
Toto rozhodnutí vyvolalo po celém světě odpor, aktivisté se mu (marně) pokusili zabránit. Podle řady expertů na zoologické zahrady to byl ale krok logický a také správný. A možná dokonce i jediný možný. Podobně se chovají – s menší mediální pozorností – i některé zoologické zahrady v České republice.
„I my tento přístup praktikujeme a Zoo Norimberk jsme vyjádřili svou podporu,“ uvedla pro ČT Šárka Nováková ze Zoo Ostrava. „V rámci managementu chovu přistupujeme k utrácení i mladých zvířat, jejichž geny jsou v dané populaci zastoupeny již v dostatečné míře. Jen díky tomu, že můžeme přistoupit k regulaci počtu chovaných zvířat, jsme schopni vytvářet a udržovat geneticky variabilní, zdravou a životaschopnou populaci zvířat v lidské péči. Je velmi důležité si uvědomit, že při záchranných chovech jde o ochranu druhu/populace, ne jedince,“ doplnila.
Na první pohled to může působit z pohledu laické veřejnosti necitlivě a nepochopitelně, ale zástupci několika českých zoologických zahrad vysvětlují, proč je to někdy nutné. Problém totiž je, že v podobné situaci jako Norimberk se nyní ocitá stále víc dalších zoologických zahrad ve vyspělém světě.
Ze školek se stávají domovy důchodců
Potvrzuje to i nová studie, která vyšla v odborném časopise PNAS. Podle ní se zoo mění na domovy důchodců pro zvířata. Příčina krize je přitom velmi podobná té, jíž trpí lidstvo. Zoo se díky stále lepším chovatelským postupům a moderní veterinární medicíně zlepšují v udržování zvířat naživu. Ale to znamená, že chovají stále více zvířat, která už nejsou plodná, což ohrožuje jednu z jejich základních rolí – být nástrojem k zachování ohrožených druhů.
„Místo chovu nových, mladých generací zvířat zoologické zahrady s omezeným prostorem omezují reprodukci a stávají se de facto domovy důchodců pro všechna zvířata, od zeber po divoké kočky,“ popisuje současný stav komentář v odborném žurnálu Anthropocene. „Tento trend se musí zastavit a zvrátit,“ komentoval situaci pro tento časopis švýcarský expert na veterinární medicínu Marcus Clauss, který působí na Univerzitě v Curychu. „Zoo hrají ústřední roli v ochraně druhů. Tuto úlohu mohou plnit jenom tehdy, pokud skutečně udržují stabilní a odolné rezervní populace. To vyžaduje více mladých zvířat a méně starých.“
Právě Clauss se podílel na výše uvedené studii, která problém, o němž se v řadě zoologických zahrad dobře ví, poprvé kvalitně popsala na opravdu velkých datech. Vědcům se totiž podařilo analyzovat údaje o většině velkých zoo z Evropy a Severní Ameriky. Ukázalo se, že ve stovkách zoologických zahrad opravdu stárnou populace mnoha druhů, což vede k nerovnováze, kdy počet zvířat středního a staršího věku převyšuje počet mladých.
A týká se to i České republiky. „Ano, jedná se o obecný trend, který souvisí s rostoucím množstvím poznatků a zkušeností týkající se chovatelské péče, výživy i veterinární péče,“ potvrdila pro ČT Zoo Praha skrze svého mluvčího Filipa Maška. A vysvětluje i příčiny: „Servis pro svěřence v zoo poskytuje bezpečí před predátory, vhodné klimatické podmínky, vyvážené krmné dávky mnohdy individuálně upravované a moderní, okamžitě dostupnou veterinární péči. Tlak, kterému jsou zvířata ve volné přírodě neustále vystavena a kvůli kterému jakákoliv jejich slabost – včetně stárnutí – eliminuje je samé, v zoologických zahradách odpadá.“
Příčiny jsou podle něj opravdu obdobné jako u lidí – pokud žijeme zdravě a pohodlně, žijeme potenciálně dlouho. U zvířat v zoo se to projevuje například zápisy do „knih rekordů“. Rekordy dlouhověkosti u zvířat se často poznávají právě v chovech v lidské péči. „To je z hlediska jedince přínosné, z hlediska chovu samotného se však vzhledem k omezenému prostoru v zoologických zahradách dostáváme do reprodukční pasti, o které hovoří diskutovaná studie, či do konfliktu různých principů,“ doplnil mluvčí Zoo Prahy.
Věkové rekordmany nacházíme v zoologických zahradách stále častěji – příkladem ze Zoo Praha je třeba samice hrabáče kapského Pieta, která v roce 2023 díky péči chovatelů překonala světový rekord dožití tohoto druhu. Samice slona indického Gulab je podle dostupných údajů druhý nejstarší slon v Evropě, nedávno uhynulá samice klokánka krysího zvaná Prašivka, příslušnice druhu, který se v přírodě dožívá pěti šesti, výjimečně deseti let, se v Zoo Praha dožila čtrnácti let. „V podobných případech si ale musíme klást otázku, kde je rozumná hranice udržitelnosti (a zdravého rozumu), kdy se může dostávat umělé prodlužování života jedince, potýkajícího se s celou řadou s věkem souvisejících či jiných zdravotních problémů, do rozporu s pohodou zvířete,“ doplňuje zoo.
Stejný trend potvrzuje zlínská zoo: „Obecně lze říci, že standard chovu zvířat v lidské péči se jednoznačně zvyšuje, vytvoření komfortních chovatelských podmínek, zajištění vysoce kvalitního krmení a špičkové veterinární péče napomáhají k prodloužení života chovaných zvířat.“
Obrácení demografické pyramidy
Ale jak zvířata spokojeně stárnou, zabírají prostor, který v zahradách není nafukovací – takže se mnohde musí řešit programy na kontrolu jejich populace a demografická pyramida se pak obrací na špičku. Mladých je málo, zato senioři převažují.
Jak častý je tento jev? Víc, než by bylo vhodné, varuje výše uvedený výzkum. Při sčítání 750 populací divokých zvířat v zoologických zahradách vědci zjistili, že čtyřicet procent v Severní Americe a 63 procent v Evropě se za poslední půlstoletí posunulo směrem ke starším jedincům. V patnácti procentech těchto populací v Americe a šesti procentech v Evropě v posledních letech vůbec nepřibyla žádná mláďata. Dalším znakem těchto změn je, že polovina populací v Severní Americe a 68 procent v Evropě zaznamenala pokles počtu samic schopných reprodukce.
Podle expertů Zoo Praha je tato studie relevantní. „Zmiňovaná studie, popisující demografický vývoj populací savců v zoologických zahradách za posledních padesát let, vychází z robustních dat uložených v mezinárodní databázi ZIMS. Popisované trendy se v menší či větší míře dotýkají všech zoologických zahrad v Evropě, jejichž údaje jsou v této databázi zahrnuty, tedy i Zoo Praha. Přestože o termínu populace má smysl hovořit pouze ve větším měřítku, i na úrovni konkrétní zoo jsou známky stárnutí patrné,“ uvedl její mluvčí Mašek.
Zlínská zoologická zahrada zase zdůrazňuje, že všechny procesy chovu zvířat jsou vysoce odbornou záležitostí, kde se všechny kroky pečlivě vyhodnocují. „Chov ohrožených druhů zvířat je v evropských zoo, a také v Zoo Zlín, řízen koordinátorem chovu daného zvířete. Je to odborník, který odpovídá za zdravou a dlouhodobě udržitelnou populaci daného druhu. Sleduje populaci zvířat z mnoha nejrůznějších pohledů, řídí přesuny mezi jednotlivými zoologickými zahradami, vydává doporučení pro přesun pro sestavení vhodných chovných skupin (nebo párů) pro zajištění rozmnožování a udržitelného genofondu. Jedná se o sofistikovaný model sledování populace zvířat v lidské péči, který napomáhá zachování zdravé životaschopné populace. Pokyny a doporučení koordinátora chovu jsou pro nás závazné.“
Ztrácejí zoo smysl?
Vědci ve studii varují, že tato změna ohrožuje jednu z hlavních rolí zoologických zahrad, tedy schopnost fungovat jako jakási genetická banka, v níž jsou uložená zvířata, jejichž populace v přírodě kolísá, nebo která jsou dokonce ohrožená.
Zoo sloužily a slouží jako archy, kde v době povodně anthropocénu nacházejí útočiště druhy, které by jinak velká voda ekologických krizí utopila. Návštěvníkům to může ujít, ale pokud většinu zvířat tvoří přestárlí jedinci, tak některé zoo sice stále ukazují zajímavé tvory a mohou tak vybírat vstupné, ale protože tito stařečci a stařenky už nejsou schopní zdravé reprodukce, pro zachování druhu toho ve skutečnosti moc nedělají.
Aby to nebylo tak jednoduché, neplatí to vždycky. „I u nás se někteří jedinci dožívají vysokého věku, protože mají vhodné podmínky. Ale mnohdy to zároveň znamená, že se i déle rozmnožují,“ uvedla Nováková ze Zoo Ostrava. „Měli jsme například samici kriticky ohroženého lemura Sclaterova, která rodila a odchovávala mláďata v poměrně vysokém věku 23 let. Byla to jedna z mála samic, která se v nepočetné evropské populaci rozmnožovala a úspěšně odchovávala mláďata,“ přináší konkrétní příklad.
Podle Zoo Praha je záchranná role v případě moderních evropských zoologických zahrad jedním z jejich základních poslání. „Pokud problematiku poněkud zjednodušíme, dá se rozdělit na ochranu druhů ex situ, mimo místo jejich přirozeného výskytu, do čehož spadá právě chov v zoo za účelem dlouhodobého udržení životaschopných populací v lidské péči, a na druhovou ochranu in situ, tedy naopak ochranu v místě přirozeného výskytu. S ohledem na postupující krizi biodiverzity a snahy o její ochranu toto angažmá zoologických zahrad postupně nabírá na významu,“ uvedli její experti.
Ideálním stavem je podle nich propojení obou přístupů, kdy chov ex situ významně přispívá k ochraně in situ, ať již tím, že poskytuje jedince pro reintrodukce, tedy návrat do přírody. V případě Zoo Praha jsou to například kůň Převalského, sup mrchožravý, zubr a další druhy. Další možností jsou finanční prostředky pro nejrůznější spektrum ochranářských aktivit v exotických regionech – v případě pražské zoo jde třeba o terénní výzkum gaviálů indických, výchovně edukační projekt v Kamerunu Toulavý autobus a řada dalších – i v české přírodě.
„K tomu, abychom v moderní zoologické zahradě mohli plnit všechny výše zmíněné cíle, potřebujeme dlouhodobě udržitelné, pravidelně se rozmnožující populace, které jsou demograficky stabilní se zdravou věkovou pyramidou,“ zdůrazňují zástupci zoo.
Složitost snahy o záchranu co nejvíce druhů potvrzuje i ostravská zoologická zahrada: „Je důležité zmínit velmi podstatnou věc – z kapacitních a welfarových důvodů zoo mohou ve svých zařízeních chovat jen malé procento ohrožených druhů, jsou to možná tisíce. V mezinárodním Červeném seznamu IUCN, který sestavuje Mezinárodní svaz pro ochranu přírody, je aktuálně vedeno přes 170 tisíc druhů živočichů i rostlin, z nichž je téměř jedna třetina ohrožena vyhubením. A počty neustále narůstají. Každopádně pro řadu druhů chov v lidské péči znamená jedinou šanci na zachování pro budoucnost. Proto při výběru druhů musíme pečlivě volit, které budeme chovat, a hledisko ohroženosti je tím nejdůležitějším,“ doplňuje Nováková.
Řešení existují
Ve výše uvedené studii autoři situaci jen nekritizují, ale také přinášejí konkrétní návrhy řešení. Našli rovnou tři, všechny jsou ale různým způsobem kontroverzní nebo problematické.
Tím prvním je vytvořit v zoologických zahradách více prostoru pro více zvířat, druhým je vypouštět některá zvířata ze zajetí do volné přírody, aby se uvolnilo místo pro mladší, tím třetím je provádět cíleně eutanazie, aby demografická struktura populací v zoo měla přirozenější podobu.
Autoři varují, že první dvě řešení mohou být ideální, ale obě jsou drahá, logisticky náročná a vlastně nemožná bez dlouhodobého plánování.
Třetí možnost, tedy cílené eutanazie, „nabízí praktické, dlouhodobé řešení“, píší autoři. Uznávají ale, že také zde je řada překážek – zabíjet zvířata je vůči jejich fanouškům z řad návštěvníků velmi kontroverzní. To platí hlavně u charismatických druhů, k nimž si lidé tvoří často velmi vřelý vztah – mnohdy navíc podporovaný marketingovými kampaněmi samotných zoo.
Podle Clausse je na norimberském případě dobře vidět, že sebelepší kampaň může snadno narazit na odpor lidí, a to i když se komunikuje střízlivě, věcně a na základě kvalitních argumentů.
Podle zástupců ostravské zoo je komunikace zásadní. Veřejnosti je třeba vysvětlovat všechny kroky, které mohou z jejího pohledu působit negativně. „Ochranářské zájmy upřednostňujeme do té míry, že s chovem některých druhů/jedinců třeba i skončíme, nebo jej na čas přerušíme, protože poskytneme zvířata/jedince do jiných zoo, kde vytvoří chovnou skupinu / chovný pár. Před lety to byl samec lva indického, kterého jsme na více než rok převezli do Zoo Praha, protože u nás se nedařilo lvům odchovat mláďata. V loňském roce jsme snad jen dočasně přerušili chov lemurů Sclaterových – do Francie byl převezen náš pár,“ vysvětluje Nováková a dodává: „U některých druhů také chováme jednopohlavní skupiny (samčí), které se nerozmnožují, ale slouží jako genetický rezervoár pro další zoologické zahrady.“
Co s tím?
Výsledky studie mohou působit až depresivně, zástupci českých zoologických zahrad ale situaci až tak černě nevidí, popisují i další možná řešení, která samy využívají.
Eutanazie je třeba podle pražské zoo spíše krajním řešením. „Musíme si uvědomit, že pokud má být chov v zoo dlouhodobě udržitelný a má plnit roli příslovečné Noemovy archy ve vytváření a udržování záchovných populací ohrožených druhů, musí brát v jednotlivých případech zřetel na celé populace, což může přinášet situace, kdy zájem populace je nadřazen zájmu jedince z hlediska délky života. To je základní premisa, bez jejíhož pochopení není možné o tomto tématu konstruktivně hovořit,“ podotkl Mašek ze Zoo Praha.
K dosažení ideálního stavu je zapotřebí udržovat populace ve stavu, kdy jsou schopné se rozmnožovat a odchovávat dostatečné množství potomků.
„K omezení populačního růstu a množství jedinců, pro které by nemuselo být vhodné umístění, je případ od případu používáno několik základních nástrojů. Oddálení nástupu reprodukce dočasnou segregací pohlaví, trvalým vytvářením jednopohlavních skupin, omezením reprodukce formou antikoncepce nebo nevratné kastrace,“ popisuje Mašek. Všechno to má ale problematické vedlejší dopady. Například omezení reprodukce výše popsanými přístupy omezuje welfare daného jedince neschopného pak projevů rodičovského chování či celých skupin, ve kterých bez možnosti reprodukce a přítomnosti mláďat roste sociální napětí a agrese.
Tyto možnosti mohou do nějaké míry řešit kapacitní problémy, cenou je ale také stárnutí populace, omezení počtu reprodukce schopných samic a s tím souvisejí přetvarování věkové pyramidy. Věková struktura postupně z tvaru pyramidy získává tvar diamantu. K zamezení tohoto efektu mají zoologické zahrady dva rovnocenné nástroje – umísťování odchovaných zvířat do jiných chovatelských zařízení (případně ponechání na místě k obnově vlastních chovných skupin) nebo právě správně načasované eutanazie. V mnoha případech je tento prostředek, provedený eticky a v souladu s legislativou, vhodným nástrojem pro udržení reprodukčního potenciálu chovaného druhu, potvrzuje Mašek.
Vzhledem ke zmíněným trendům stárnutí populací se s výběrem a aplikací toho správného managementového nástroje budou zoologické zahrady potýkat stále častěji, Zoo Praha nevyjímaje. V opačném případě může vést stárnutí populací přes pozbytí reprodukčního potenciálu daných populací až k jejich ztrátě a k selhávání zoologických zahrad v jedné z jejich zásadních rolí.
