Zdeněk, Jan a František Svěrákovi jsou zástupci tří generací talentovaných filmařů. Vyrůstali v jiné době a prošli si různými zkušenostmi, dva z nich navíc zatíženi nálepkou „syn toho Svěráka“. O filmu i vztazích mluvili jako hosté Interview Speciál.
„Pro mě je to úplně normální, jinak to neznám,“ odpovídá František Svěrák na otázku, kterou dostává často – tedy jaké to je, narodit se do slavné rodiny. V pubertě ale proti tíze odkazu rebeloval. „Až něco dokážu stejně jako táta, tak se mě lidé nebudou ptát, jaké to je, protože už to nebude jenom, že jsem zdědil jméno, ale možná se proslavím díky něčemu jinému,“ přepokládá.
I on pokračuje ve filmařské linii, je střihač a se svým otcem Janem a dědou Zdeňkem se potkal před třemi lety při práci na filmu Betlémské světlo.
Laťka ve filmařské branži je nastavena poměrně vysoko. Režisér Jan Svěrák je – zatím poslední českým – držitelem Oscara za nejlepší zahraniční film. Koncem devadesátých let zaujal příběhem Kolja, k němuž scénář napsal (a v němž si také zahrál jednu z hlavních rolí) Zdeněk Svěrák. V tandemu otec-syn spolupracovali Svěrákovi i na dalších titulech.
„My se s tatínkem stále radíme, ale je mu 89, takže nemůžeme čekat, že by psal ještě scénáře, do toho se mu už dávno nechce. Ale v tom týmu pořád něco vymýšlíme,“ podotkl Jan. Značka Svěrák a Svěrák podle něho pokračuje, jen se posunula o generaci. „Pak je tady Franta, s ním teď chystáme film,“ prozradil.
Kromě zájmu o tvorbu, což bývá ale zároveň i důvodem k výměně odlišných názorů, tři generace Svěráků spojuje rodinná chalupa, kde rádi tráví čas. „A humor,“ dodává Zdeněk Svěrák za souhlasu ostatních. „Humor opravdu sbližuje,“ nepochybuje.
