ČTK
Aktualizováno před 2 hodinami
Někdejší místopředsedkyně Ústavního soudu (ÚS) a bývalá senátorka Eliška Wagnerová, která zemřela v sobotu ve věku 76 let, se od začátku 90. let podílela na přerodu polistopadové justice. Předtím strávila řadu let v emigraci v Německu a Kanadě. V poslední době byla poradkyní prezidenta Petra Pavla.
Wagnerová nikdy nepatřila k lidem „do počtu“, během deseti let jako soudkyně u Ústavního soudu například uplatnila ve srovnání s kolegy nejvíce odlišných stanovisek, k nepřehlédnutí byla i jako senátorka.
„Tady se pořád spíš nosí to: Sedávej, panenko, v koutě… Taková já nikdy nebyla. Ale víte, já se nebojím být kritická, dokonce to považuju za svou povinnost k lidem takzvaně mocným. Politici to musí snést,“ svěřila se v minulosti právnička, která v roce 2013 patřila k senátorům, kteří podali žalobu na prezidenta Václava Klause kvůli velezradě.
S lítostí jsme přijali zprávu, že včera ve večerních hodinách zemřela emeritní místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová, jedna z nejvýznamnějších osobností novodobých českých právních dějin.
◾️https://t.co/fcmrUpQd7P pic.twitter.com/ZQmrOB8F7v— Ústavní soud (@usoud_official) January 19, 2025
Kladenská rodačka kvůli původu – jejího strýce věznili komunisté v Jáchymově – směla zprvu vystudovat jen hutnickou průmyslovku. Až koncem 60. let se mohla zapsat na pražská práva, kde promovala v době počínající normalizace. Začínala jako podniková právnička, poté našla místo koncipientky v Lounech a nakonec pracovala v kladenské advokátní poradně. Atmosféra v Československu té doby ji ale přiměla k odchodu z vlasti, v roce 1982 zamířila do Německa.
Emigraci označovala za nejtěžší část svého života. „Dodneška to v sobě nemám zpracované… Kdo nějaký čas pobyl v emigraci, už potom není vlastně nikde úplně doma. Protože přerušil tu společně sdílenou historii s lidmi, kteří tady zůstali,“ tvrdila Wagnerová, která v Německu působila mimo jiné jako poradkyně pro československé právo. Pracovala také pro exilové noviny v Německu a díky Karlu Krylovi se seznámila se svým druhým manželem, novinářem Arnoštem Wagnerem (1938-2022).
Koncem 80. let se za ním odstěhovala přes Atlantik do Kanady, kde vyzkoušela řadu zaměstnání, například aranžovala a prodávala květiny. „Snažila jsem se a měla pocit, že dělám něco, co je hezké. I když můj manžel tvrdil, že z toho občas vycházejí pěkné zrůdky, lidi to kupovali,“ vyprávěla. V Kanadě začátkem 90. let potkala člena federálního Ústavního soudu Zdeňka Kesslera, jehož nabídka ji pomohla přesvědčit k návratu. V roce 1993 k šéfovi českého ÚS Kesslerovi nastoupila jako asistentka.
Eliška Wagnerová se jako předsedkyně Nejvyššího soudu a později místopředsedkyně Ústavního soudu významně podílela na přetváření naší justice.
Osobně jsem ji poznal záhy po jejím návratu z emigrace, vždy jsem oceňoval její snahu o širší pohled na právní otázky, což se mj.…
— Petr Fiala (@P_Fiala) January 19, 2025
O tři roky později ji Václav Havel jmenoval do Nejvyššího soudu, který v letech 1998 až 2002 vedla. Ve funkci nahradila Otakara Motejla, když se stal ministrem spravedlnosti. V roce 2002 prezident Havel přes nesouhlas části politické scény Wagnerovou prosadil na Ústavní soud, kde patřila k výrazným, byť trochu solitérním členům.
Od roku 2012 pak šest let Wagnerová působila v horní komoře Parlamentu, kam ji zvolili v Brně jako nestraničku za Zelené.
V poslední době patřila mezi poradce prezidenta Petra Pavla. Byla členkou konzultačního panelu, který posuzoval a prezidentovi doporučoval vhodné kandidáty na soudce Ústavního soudu.
Loni připojila svůj podpis pod prohlášení českých umělců a dalších osobností Je čas podat ruku! na podporu kolegů na Slovensku, kteří přicházeli o práci v souvislosti se změnami prováděnými slovenskou ministryní kultury Martinou Šimkovičovou.
