Sepsal jeden z nejodvážnějších programů letošních voleb. Alespoň pokud jde o zdravotnictví. Slibuje v něm doslova revoluci v pojištění – pojišťovny by si měly samy určovat, jakou sumu chtějí od svých klientů vybírat. „Umožnit by jim to mělo nominální pojištění, které už léta funguje třeba v Nizozemsku,“ říká lídr pražské kandidátky Motoristů sobě a jejich zdravotní expert Boris Šťastný.
Lidem chce zase Boris Šťastný umožnit, aby si mohli část peněz investovaných do svého zdraví odečíst ze základu daně. Podobně jako to dělají s příspěvkem na charitu nebo s úroky z hypotečních splátek.
„Po nastavení určitého ročního limitu by si mohli odepsat třeba i platby za nadstandard, jehož zavedení rovněž plánujeme,“ dodává v rozhovoru pro Aktuálně.cz lékař, který už má s rolí poslance bohaté zkušenosti. Jako někdejší zdravotnický expert ODS dokonce tři roky předsedal sněmovnímu zdravotnímu výboru.
Odečíst si fakturu za zuby z daní? To bude úniků! Nebojíte se toho?
Nebojím. Bude to fungovat dobře. Podklady totiž budou poskytovat zdravotní pojišťovny, které mají o jakékoliv vykázané péči dokonalý přehled. Naprosto přesně vědí, kde se kdo nechal ošetřit. Pokud ho nemají, protože jde o výkon nehrazený pojišťovnou, pacient má vždycky účet. Půjde to tedy snadno zkontrolovat. Pravděpodobnost, že by to někdo dokázal obejít, je malá. Mnohem menší než třeba při uplatňování výdajů v podnikání.
Co všechno chcete, aby by si mohl člověk odečíst z daní?
Všechny zdravotní služby, na které už si dneska doplácí – ať už částečně, nebo plně. Tedy například některé bílé zubní plomby a implantáty, naslouchadla, proužky do glukometru pro diabetiky nebo pleny pro seniory. Lidé by si mohli odečíst i nepovinné očkování nebo operace křečových žil šetrnější metodou než chirurgickou. Taky za „nadstandard“, jehož zavedení plánujeme.
Líbilo by se nám i to, kdyby se odečitatelnou položkou staly výdaje na zdravotní připojištění, a to i v rámci rodiny. Například pokud rodiče přispívají na zdravotní péči svým dětem. Nebo naopak, když děti doplácí na zdravotní a sociální péči svým rodičům. Investici do zdraví totiž vnímáme jako jednu z nejrozumnějších a dlouhodobě nejvýhodnějších forem osobní odpovědnosti. Podobný systém už navíc v řadě zemí funguje a osvědčil se – mají to třeba ve Spojených státech nebo v některých evropských zemích.
Zmínil jste zavedení nadstandardu. Jak by měl vypadat?
Řekl bych to jinak. Nadstandard v podstatě nemusí nikdo zavádět – ten už je tu desetiletí. V zákoně se tomu říká nehrazená péče, respektive péče hrazená za určitých podmínek. Už dneska si můžete připlatit na zdravotní službu či pomůcku. Často to vidíme třeba ve stomatologii nebo v oblasti léků – vždy to striktně stanoví zákon. My jenom chceme tu zákonnou definici zpružnit. Zařídíme, že lidé, kteří si chtějí připlatit, ušetří. Zaplatí už totiž jen rozdíl mezi úhradou pojišťovny a cenou dané zdravotní služby.
Ptám se na to hlavně kvůli tomu, že si na nadstandardu doposud vylámali zuby všichni politici. Ústavní soud totiž jasně řekl, že tady máme Listinu základních práv a svobod, která nám garantuje bezplatnou zdravotní péči. Dokud to tak bude, zdravotní péče se nikdy nadstandardem nestane. Člověk ji vždycky musí mít zdarma. Připlácet si může jen za jakýsi komfort navíc.
To je pravda a my budeme toto nastavení respektovat. Budeme trvat na tom, že zůstane zachovaný stávající rozsah plně hrazené péče. Musí zůstat i ochranné limity pro chronicky nemocné, děti a seniory.
Na druhou stranu: Listina říká, že máme nárok na bezplatnou zdravotní péči – ovšem za podmínek, které stanoví zákon. Je proto možné tyto podmínky v zákoně upravit.
Takže neplánujete přepsat ústavu, jak před třemi lety navrhoval Radek Policar – vrchní ředitel pro legislativu a právo ministerstva zdravotnictví?
Určitě ne. Já pokládám české zdravotnictví za významnou hodnotu, kterou je třeba před takovými nápady ochránit. Měli bychom ale systém kultivovat a přivést do něj větší množství peněz.
Právě přes spoluúčast pacienta…
Ne. Především efektivitou a změnou fungování zdravotních pojišťoven. Máme k tomu vymyšlený zajímavý plán.
Ano. V programu jsem se dočetla, že si budou moct pojišťovny samy určovat výši pojistného…
Ano, chtěli bychom tady zavést něco jako nominální nebo dvousložkové pojištění. Vypadalo by to tak, že by lidé posílali pojišťovnám sumu, která by se skládala ze dvou různých částí.
První by – stejně jako dnes – závisela na příjmu klienta. Druhou by si stanovila sama pojišťovna – a to podle toho, jak dobře by zrovna hospodařila. Nebo podle toho, jak ke svému zdraví konkrétní klient přistupuje. Pokud by chodil na preventivní prohlídky a staral se o své zdraví, mohla by mu nějakou tu desetinu procenta odpustit. Vyměřila by mu zkrátka za dobré chování méně. Lidi by to přimělo k větší péči o své zdraví, současně by se zvedla konkurence mezi pojišťovnami – občané by si najednou pojišťovnu vybírali i podle ceny.
Kolik by takové pojistné dělalo?
Celkový procentuální odvod by byl stejný jako dnes. Pojišťovna by ale mohla tuto částku snížit o desetiny procenta – a to právě podle svého hospodaření a podle přístupu klienta. Byla by to revoluční změna, na jakou si nikdo z konkurenčních politických stran netroufá.
Jednou už si někdo troufl – s podobným návrhem už před lety přišel tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger. Do konce to ale nakonec nedotáhl, protože padla tehdejší vláda. A po něm už toto téma nikdo nikdy nezvedl…
Což je ale škoda. Protože v některých jiných zemích, jako je třeba Nizozemsko, je tento pojistný model dovedený k dokonalosti. Funguje dobře.
My jsme tady v Česku zvyklí na to, že odvádíme jen jednotnou zdravotní daň. Všichni platíme stejné procento ze mzdy – bez ohledu na to, jak se ke svému zdraví chováme. Pojišťovny zase dostávají stejné peníze podle toho, kolik je u nich registrovaných pojištěnců. Bez ohledu na to, jak hospodaří. Jsou to jen průtokové ohřívače. To ale nikoho k ničemu nemotivuje – pojištěnce k péči o zdraví a pojišťovny k lepšímu hospodaření a nabídkám. To se musí změnit. Musí začít fungovat skutečná konkurence.
Takže omezování počtu pojišťoven, o kterém se v posledních týdnech hovoří, zjevně neplánujete…
Neplánujeme, naopak. Já si dokonce umím představit, že by tady bylo pojišťoven ještě i víc. Měly by si konkurovat a pružně reagovat – na trh, na požadavky klientů i na ekonomickou situaci.
Té debatě o slučování pojišťoven, která se tady rozproudila, obecně moc nerozumím. Zastánci slučování mluví o tom, že některé pojišťovny nehospodaří dobře, a tak je třeba hledat úspory v jejich fúzích. To je ale scestná představa. Pokud dneska pojišťovny nehospodaří dobře, je to dáno jejich možnostmi – jsou prakticky nulové. Ony nemohou vlastně nic jiného, než se řídit úhradovou vyhláškou ministerstva zdravotnictví. Ta jim říká, co mají komu platit a v jaké výši. Problém je tedy podle mě někde jinde. Skončit by neměly některé z pojišťoven, ale naopak úhradová vyhláška ministerstva zdravotnictví. Je zbytečná. Pojišťovny by si měly svou smluvní politiku dělat samy.
A kdyby to některá z nich nezvládla a zkrachovala by? Co by pak bylo s klienty?
Postaraly by se o ně konkurenční pojišťovny. Na to by byl v zákoně stále mechanismus – stejně jako dneska. Současně by se rozšířil i počet termínů, kolikrát za rok by mohli klienti přecházet od pojišťovny k pojišťovně. Dnes je to dvakrát do roka, do budoucna by to mohlo být až čtyřikrát.
Ještě ale něco dodám k té současné debatě o slučování. Mluví se o fúzi Vojenské zdravotní pojišťovny a Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra. Podle mě je to ale naprostý nesmysl. Místo abychom si vážili pojišťovny, která se tady stará o vojáky a veterány, tak ji potápíme. Přitom bychom ji měli naopak podpořit. Měli bychom přestat nakupovat tanky za desítky miliard korun, které u nás v horách stejně nikam nedojedou, a investovat naopak sem. Do lidí.
Měly by pojišťovny měnit i právní status?
Podle mě je úplně jedno, jakou právní hlavičku budou pojišťovny mít. Žádnou zásadní roli to pro mě nehraje.
Pro vás možná ne, ale řada lidí si určitě vzpomene na snahy vašeho někdejšího stranického kolegy z ODS Tomáše Julínka. Ten spojil revoluci ve fungování pojišťoven právě se snahou je zprivatizovat. A pořádně s tím narazil…
To narazil. I já jsem tehdy Tomáše Julínka za ten nápad kritizoval. Vždycky jsem říkal, že pojišťovny sice musí fungovat jinak, ale při zachování jejich veřejnoprávního statusu. Vždycky nad sebou musí mít veřejný dohled a kontrolu. Já osobně jsem proto proti privatizaci.
Na videu je sestřih z tiskové konference kandidáta Motoristů sobě Borise Šťastného do Senátu. Během ní kritizovali přítomní politiku ODS. | Video: Radek Bartoníček
Budou moct do vašeho nového systému vstoupit i současné komerční pojišťovny?
Ne. Dvoupilířové zdravotní pojištění navrhuji jen pro stávající veřejné zdravotní pojišťovny. Vedle nich by mohly komerční pojišťovny nabízet zdravotní připojištění a dlouhodobé spoření na péči ve stáří.
Ve vašem programu čtu, že máte ambici dostat lékaře i na periferii. Tedy do míst, kde dneska nikdo léčit nechce. Jak toho chcete dosáhnout?
Celkem snadno – tak, že rozvážeme ruce pojišťovnám. Když jsem říkal, že by si měly pojišťovny samy určovat smluvní politiku, tak jsem nemyslel jenom na klienty. Pojišťovny by měly dostat větší volnost i při možnosti uzavírat smlouvy s poskytovateli – tedy lékaři a nemocnicemi. Měly by si samy nastavovat úhradové mechanismy. Samy by si měly říct, jaké obory kde podpoří a jakou částkou. Klidně by to mohlo vypadat tak, že by lékaři ve velkých městech inkasovali mnohem menší úhrady za svou práci než jejich kolegové v nějakém zapomenutém koutu Česka.
To už se na některých místech zkoušelo, ale nefungovalo to. Některé nemocnice lékařům nabízely i dvousettisícové platy, přesto je k sobě nenalákaly. Obce jim zase slibovaly byty či příspěvky na vybavení ordinace a taky nic…
Já si přesto pořád myslím, že správně motivovaná pojišťovna by lékaře do potřebných míst dostala. Podívejte se do Nizozemska, Německa nebo Rakouska, kde si pojišťovny skutečně konkurují. Tam to funguje perfektně. Rozdíly v péči mezi velkými městy a venkovem prakticky nevidíte. To se může povést i u nás.
Další věc, která mě ve vašem programu zaujala, je plán zrušit personální vyhlášku. Nemocnicím už by nikdo neměl nenařizovat, kolik musí držet na oddělení lékařů či sester. Neutrpí tím kvalita péče o pacienta?
Neutrpí. Každý poskytovatel má přece sám zájem na tom, aby nabízel kvalitní péči. Jinak by byl proti sobě.
To je jistě logická úvaha, ale vzpomínám si na sedm let staré soudní přelíčení, ve kterém se řešilo úmrtí pacienta v přerovské nemocnici. Soudní znalec František Antoš tehdy prohlásil, že byl v šoku z personálního vybavení nemocnice. Skoro celou ji měl na starosti jeden lékař bez atestace. Pokud by to tak nebylo, pacient by podle Antoše přežil. Neukazuje to, že jsou požadavky na minimální personální vybavení důležité?
Ne. Já skutečně trvám na tom, že nedávají smysl. Pomohla personální vyhláška pacientovi z této nemocnice? Nepomohla, stejně zemřel. Personální vyhláška nepomohla ani jedné ze dvou Vietnamek na Bulovce, která přišla kvůli chybě zdravotníků o dítě. Chyby ve zdravotnictví se, bohužel, stávají.
Za kvalitu poskytované péče vždycky odpovídá poskytovatel. To on si má určit, na co jeho lékaři stačí a co zvládnou. A kolik jich potřebuje. A pokud to nezvládnou a stane se neštěstí, ať následuje postih. Ať jde klidně doživotně do vězení. Ať skončí, jeho chyba. Není ale možné, aby nějaký státní úředník od stolu rozhodoval o tom, kolik má být na kterém oddělení pracovníků. To je levicová myšlenka, se kterou my nesouhlasíme. Naznačuje to, že by měl všechno řídit a kontrolovat všeobjímající stát. To je špatně. Současně ale dodávám jednu důležitou věc – všechny tyto postupné kroky by muselo samozřejmě doprovázet neustálé měření kvality péče. To by zajistilo patřičnou kontrolu.
Byly by výsledky tohoto měření veřejné? Mohl by si každý pacient někde na internetu zjistit, kde ho odoperují s nejlepšími výsledky?
Rozhodně. To je základ. Ministerstvo zdravotnictví už to mělo zajistit dávno. Mělo nastavit jasná pravidla. V nemocnicích a dalších zařízeních už se mělo dávno zveřejňovat, kolik tam mají komplikací, infekcí a reoperací – tedy kolik zákroků musí lékaři kvůli nějaké chybě opakovat. Má se to porovnávat a zveřejňovat. Pojišťovny podle toho měly poskytovatelům i upravovat platby. V jiných zemích už to mají a nemocnice to nutí k lepšímu výsledku.
Co dostupnost léků? Ta se v posledních letech hodně řešila, a to v Česku i v Evropě. Vy v programu celkem sebevědomě slibujete, že výpadkům základních léčiv zabráníte. Zajímalo by mě, jak.
Lepším manažerským přístupem. Samozřejmě nezabráníme tomu, že někde v Číně shoří fabrika na výrobu nějaké důležité substance. Neovlivníme ani to, že se ucpe Suezský průplav a zůstanou v něm viset lodě s dodávkami léčiv z Asie. Ale pokud už se něco takového stane, můžeme se aspoň zasadit o to, aby chybějící léky nahradily dodávky odjinud. Místo nečinného čekání na to, až poslanci schválí nový zákon s povinnými hlášeními pro distributory, to chtělo okamžitě jednat.
Jak jsem ale zmínila, léky občas chybí i v jiných zemích. V některých – například ve Francii – už se proto rozhodli obnovit výrobu základních léčiv. Snaží se tak dosáhnout toho, že budou mít zásoby z několika různých zdrojů. Omezí tak závislost na Asii, odkud se dnes řada léčiv vozí. Uděláte i něco takového?
Takové věci razí ve svých programech spíš někteří naši političtí oponenti. Ti také slibují výrobu léků v Česku. Já nejsem proti, ale musím připomenout, že jsme součástí evropského prostoru a že jeden z hlavních důvodů, proč není snadné vyrábět léky v Česku, jsou drahé energie. Dokud se toto nezmění a dokud tady budeme mít nejdražší elektřinu z celé Evropy, tak to nebude schůdné. V cestě stojí i řada přehnaných ekologických regulací.
Nejprve tedy musíme vyřešit ceny energií, zmenšit regulace a snížit daně. Pak možná znovu budeme jako země pro výrobce atraktivní.
Reportáž Aktuálně.cz, na které Radek Bartoníček mluvil s šéfem Motoristů Petrem Macinkou, jeho lidmi i kritiky během veteránské jízdy po Moravě. | Video: Radek Bartoníček
Opoziční strany avizovaly, že jsou sice po říjnových volbách připraveny podpořit případnou vládu ANO, ale nesmí v ní zasednout Adam Vojtěch a Robert Plaga. Jako důvod uvádějí „covidovou diktaturu“ – především restrikce při očkování a uzavřené školy. Vidíte to taky tak?
Já k tomu musím říct, že koalice se dělají až po volbách. Do té doby nemá cenu jakékoliv personálie komentovat. Navíc by nebylo fér komukoliv před volbami diktovat, koho může pustit na kandidátku. Nebo komu má umožnit, aby usiloval o jakékoliv místo.
A ztotožňujete se tedy s jejich kritikou, nebo ne?
S kritikou Roberta Plagy se ztotožňuju. Kromě zavřených škol během covidu u něj vidím ještě jeden problém – značný ideový rozpor v tom, že my jednoznačně odmítáme inkluzi. To je podle nás absolutní zhouba českého školství.
Nebudu vás volit, Turek se za rychlost omluvil se zpožděním a z donucení, navíc za ni nedostal pokutu, vyčítal senior mladíkovi od Motoristů, který se mu snažil oponovat. | Foto: Radek Bartoníček
A Adama Vojtěcha vnímáte jak?
Jeho kritiku za období covidu jsem samozřejmě také zaznamenal. Vzpomeňme si však, že za covidu nebyl jediným ministrem zdravotnictví. A jak se říká, po bitvě je každý generál, doba to byla strašně těžká. Ale je fakt, že objektivně byla mnohá opatření špatná a odpovědnost nesou všichni tehdejší politici – koalice i opozice. Ministerstvo zdravotnictví během pandemie měnilo nařízení jako ponožky – někdy ani ne po dnech, ale po hodinách. Jedno opatření navíc někdy odporovalo druhému, někdy to postrádalo logiku i srozumitelnost. Nešťastné bylo i to, že zkolabovala primární péče – jen menší část praktiků ordinovala „face to face“. Celé to období bylo strašidelné.
Mnohem horší ale byla ještě jedna věc: politická reprezentace se už tehdy začala schovávat za samozvané odborníky. Místo toho, aby na sebe vzala politickou odpovědnost a stála si za svými rozhodnutími, alibisticky se mnohdy přikryla radami někoho jiného. Ti samozvaní rádci, kteří neměli žádnou politickou odpovědnost, později začali politiky ovládat. Což se pak bohužel přelilo i do vlády Petra Fialy. Mnoho lidí z takzvaného „deep state“ nám například najednou začalo diktovat, co smíme a nesmíme říkat. Nebo kde to smíme říkat. Čteme v těchto dnech, že Vojenské zpravodajství se najednou začalo zneužívat k tomu, aby někdo monitoroval lidi. I takto děsivé věci ten covid přinesl.
Můžete být konkrétnější? Koho považujete za samozvaného odborníka?
V tuto chvíli například Fialova cenzora, plukovníka Otakara Foltýna a jeho StratCom. Ten rád radí, co kdo smí říkat nebo napsat na Facebook. Co tam je za lidi a co všechno dělají, pořádně nevíme, můžeme se jen domýšlet.
