Michal Nýdrle ještě před čtyřicítkou dosáhl, čeho chtěl – finanční nezávislosti. Prodejem skupiny reklamních a mediálních firem Kindred Group společně s manželkou Pavlou vydělali stamiliony korun. Pak si začal plnit dlouholetý sen – vyrazit na plachetnici kolem světa.
Vyrazili jako rodina, kam patří ještě dvě děti ve věku prvního stupně základní školy, a jejich otce ten sen málem stál život. Jachtě se 240 kilometrů od pobřeží uprostřed Karibiku zlomil stěžeň a posádka se ocitla v kritické situaci. Dnes Nýdrle říká, že z cesty si pár přivezl poznání.
„Měli jsme pocit, že naše energie nevede k žádnému vyššímu principu, že nic netvoříme mimo nás. To nás strašně štvalo,“ vypráví v rozhovoru pro týdeník Ekonom. I proto se manželé zapojili do prezidentské kampaně Petra Pavla bez nároku na odměnu. Dnes Michal Nýdrle opět podniká – spravuje movitým jejich peníze, propaguje bitcoin a na veřejnosti mluví o tom, co by pomohlo nejen Česku: jednoduchý rámec pro podnikání, takzvaný 28. režim, v němž by se firmy mohly zakládat podle jednotných pravidel napříč celou EU.
Prodej mediální společnosti Kindred v roce 2019 v řádech stovek milionů korun se dodnes považuje za jeden z největších reklamních exitů v Česku. Jaký to byl pocit, uzavřít něco, co jste roky budoval?
Prodej se připravoval dva roky. Předcházelo mu vyjednávání se společníky, integrace několika firem do jednoho celku, aby se daly snadno koupit. Už to samo bylo velmi vysilující. A to nemluvím o jednání s Publicis Group a přípravě due diligence. To mě úplně vyšťavilo. Ke konci jsem se strašně těšil, až to celé dokončíme a já tu zodpovědnost odložím. Zároveň v tom byla obrovská euforie. Podařilo se nám vybudovat něco, co někdo dobře ocenil a byl ochotný koupit. Ten pocit je silný. Druhá stránka ale je, že najednou opustíte svoji „rodinu“. Přijde období ticha. Nikdo vám nevolá, nikdo vás nepotřebuje. A vám dojde, že jste provdal vlastní dceru, která má najednou jinou rodinu.
Nebrali jste s manželkou v úvahu, že se po prodeji tak velké firmy trochu ztratíte?
Určitě jsme ho nevnímali tak, že bychom ztratili identitu. Až s odstupem vidím, že nás firma definovala mnohem víc, než jsem si tehdy uvědomoval. Já ale v tu chvíli chtěl změnu. Mediální svět pro mě byl už obrovská tíha a kotva u nohy. Chtěl jsem jít jinam. Původně ani nejsem marketér. Já byl vždycky obchodník. Začínal jsem dokonce v realitách. Pracoval jsem v Colliers International, globální firmě zaměřené hlavně na komerční nemovitosti. Do reklamy jsem se dostal omylem, protože jsem si potřeboval vydělat na vysokou školu. Nejsnazší bylo nabízet restauracím a hotelům webové stránky. Najednou jsem zjistil, že zaměstnávám dvacet, pak čtyřicet lidí. A protože jsem člověk, který pořád hledá příležitosti s vyšší marží a dobrou škálovatelností, dávalo to smysl. Exit nebyl nikdy cílem, spíš budování firmy, která je neustále v pohybu. Pořád jsme inovovali a hledali nové zdroje příjmů. To mě naplňovalo, ale taky vyčerpávalo.
Po prodeji přišla cesta kolem světa na plachetnici Liberty. Co jste si z ní odnesl?
Ačkoli to zní banálně, poznal jsem sám sebe. Chtěl jsem si dokázat, že jsem schopný založit podnikání nebo se uživit kdekoli na planetě. Že nejsem odkázaný jen na kontakty tady doma nebo na svoje jméno. Třeba že bych se dokázal uživit pronajímáním plachetnic v Karibiku. Uvědomil jsem si, že kdybych musel, zvládnu to. Zároveň jsem o sobě zjistil, že neumím nic nedělat. Tak jako moje manželka Pavla. Jsme dvě tryskomyši, které potřebují mít od rána do večera plný kalendář.
Když se člověk plaví přes Atlantik, nicnedělání mu přece nehrozí. Je tam práce s lodí, s plachtami, do toho výuka dětí.
Určitě. Ale zároveň máte obrovskou míru svobody. Sami si plánujete, kdy a kam poplujete, řídíte si denní rytmus. A k tomu je samozřejmě hromada práce s přípravou lodi před plavbou i během ní. Pavla dělala s dětmi domácí výuku. Za devět měsíců plavby jsem neměl hodinu klidu na čtení knihy. Náš problém byl nakonec úplně jiný – měli jsme pocit, že naše energie nevede k žádnému vyššímu principu, že nic netvoříme mimo nás. To nás strašně štvalo.
Vaši plavbu ukončila vážná nehoda. Zlomil se stěžeň a loď se stala neovladatelnou. Co si v tu chvíli počít?
Pozor, nešlo jen o plachty. Celý stěžeň spadl pod hladinu, obrovská masa o váze asi tuny vám proráží trup jako beranidlo. A byli jsme 120 námořních mil od pobřeží. Protože elektrika byla vedená ve stěžni, najednou jsme neměli vysílačku, radar ani světla. Stalo se to v jedenáct dopoledne a okamžitě jsme museli začít řešit všechna rizika. Museli jsme odříznout všechny plachty, lana i ocelová lana. Dokonce i to, co zůstalo pod vodou, čtyři metry hluboko. Potápěl jsem se s maskou, Pavla mě držela na laně, měl jsem k ruce přivázaný nůž a po kouskách jsem to přeřezával. Asi hodinu. V jednu chvíli mě jedno lano přirazilo k trupu tak, že jsem se tím nožem málem podřízl. V tu chvíli nastalo to, o čem se často mluví. Proběhne vám před očima celý život. Vteřina, a vidíte úplně všechno. Včetně toho, co bude, když tam dole zůstanete. Děti a manželka to beze mě nedají. Ten sen mě málem zabil. A člověk si řekne: Vážně? Tohle je ono?
Co vás zachránilo?
Měl jsem ruční satelitní telefon, takže jsem se spojil s americkou pobřežní stráží. Napsali nám, že nemají v Portoriku loď s funkčním radarem. Mohli poslat vrtulník, vytáhnout nás na laně, ale na celý manévr by bylo jen deset minut. A museli by loď torpédovat, aby se potopila a nepřekážela na hladině. Bylo to obrovské rozhodnutí. Vnímal jsem, že i z hlediska bezpečnosti dětí je tak krátký manévr hrozně riskantní. Protože se nám podařilo odřezat všechna lana a stěžeň, který fungoval jako kotva, pustit ke dnu, s pomocí motorů, i když jen na deset procent výkonu, jsme dopluli asi po 36 hodinách do Dominikánské republiky.
Michal Nýdrle (43)
Podnikatel a ambasador Druhé ekonomické transformace. Podnikat začal ještě před dvacátým rokem života. V roce 2019 úspěšně prodal Kindred Group. Aktivně se věnuje investování, je propagátorem bitcoinu. S manželkou Pavlou se podílel na prezidentské kampani Petra Pavla. Rád plachtí a s rodinou se pokusil obeplout svět.
Po návratu z plavby jste se hned zapojili do prezidentské kampaně Petra Pavla. Proč vlastně úspěšní lidé „neumějí nic nedělat“, i když už mají vyděláno?
Je to droga. Často o tom přemýšlím a dospěl jsem k názoru, že mít úspěch, nejen v tom sebestředném smyslu, spíš být potřebný, je prostě návykové. Nás s Pavlou baví dělat věci, které jsou prospěšné. Prezidentská kampaň byla přesně taková – dělali jsme něco pro společnost a nijak jsme z toho neprofitovali. Bral jsem to jako náš dárek českému národu.
A pak jste se vrátili k byznysu. Kdy jste k tomu rozhodnutí dospěli?
Po návratu z plavby. Do té doby jsme investovali do různých aktiv, ale nechtěli jsme se o ně starat. Uvědomili jsme si, že když správce jednou za čas pošle report o portfoliu, není to to, co chceme. Jednak na tom primárně vydělá on a až pak možná vy. A jednak se člověk nic nenaučí. Řekli jsme si, že si se svými vlastními prostředky budeme hrát sami. To byl primární spouštěč k založení Next Wealth. Vedou ho můj bývalý společník z Kindred Group Lukáš Kružberský a Filip Kejla, který dříve působil ve Wood & Company.
Znamená to, že teď zase vy vyděláváte na správě cizích peněz?
Ano, ale model je jiný. Jsme čistě obchodník s cennými papíry pro klienty. Minimální výše aktiv je zhruba dva miliony eur, tedy kolem padesáti milionů korun. Klientům navrhujeme produkty, které mají vlastní mezinárodní identifikátor ISIN. Díky tomu si je mohou nakoupit přes své investiční platformy. Chceme jen, aby využívali jednu ze tří našich partnerských švýcarských bank, kde mají otevřený účet. Takovému klientovi pak poskytujeme poradenství. Cílíme na dvouciferný výnos. Ne formou růstu, ale vyplacených peněz. Každý měsíc jim chodí výnos přímo na účet. Já například dnes na svých prostředcích dělám kolem 23 procent ročně.
Na jakém principu takový byznys funguje?
Klíčové jsou tři věci. První je bezpečnost – proto Švýcarsko, které má nejlepší wealth management na světě. Pak likvidita – klient může investici zítra prodat, mít peníze rychle na účtu a zase někde investovat. A třetí prvek je takzvané kapání, tedy pravidelný měsíční výnos.
Kolik peněz dnes spravujete a kolika klientům? A kolik si od nich berete?
Je to zhruba 28 až 30 klientů a pod správou máme v přepočtu přes dvě miliardy korun. Poplatky činí deset procent ročně z vyplaceného výnosu, účtujeme je kvartálně. To je pro nás zásadní. Motivace musí být naprosto sjednocená s motivací klientů. Pokud má někdo poplatek odvozený jen z velikosti spravovaného majetku, motivaci mít nemusí.
Politici se nemají ptát lidí, když ti nevědí, co chtějí
Vedle toho jste se pustili do investic a služeb kolem bitcoinu. Ve spolupráci se SatoshiLabs jste spustili Invity.io, které mimo jiné umožňuje lidem spořit do této kryptoměny.
Ano, v čele Invity stojí od září Pavla.
Čím vás ten svět přitahuje? Spousta hodnotových investorů, včetně Warrena Buffetta, tvrdí, že vnitřní hodnota kryptoměn je nakonec nulová.
Myslím si, se vším respektem, že Warren Buffett se mýlí, protože je hodnotovým investorem starého světa. Samozřejmě to není jen jeho názor, podobně to vidí i někteří investoři u nás, například Jan Barta. Je to spíš filozofická debata. Stejně tak se můžeme ptát, jakou skutečnou hodnotu má zlato. Proč je jiné než bitcoin? Protože nám někdo řekl, že je hodnotné a že je dobré ho mít na krku. Navíc je ho omezené množství. To platí i pro bitcoin. Těžba zlata je náročná, ale stejné je to i u bitcoinu. Jeho omezenost je dána energií potřebnou na těžbu. Spousta lidí ráda říká, že v případě krize uteče někam pryč. Jenže zlata si s sebou vezmete jen pár cihel. U bitcoinu můžete převést miliardy jen díky tomu, že si zapamatujete dvanáct klíčových slov. Přijdete do Peru, koupíte si nový telefon a své bitcoiny jednoduše odemknete. Přenositelnost je tedy nesrovnatelně lepší. Navíc je bitcoin plně transparentní – přesně víte, odkud a kam šel. U zlata to neplatí.
Myslíte tedy ve shodě se zastánci bitcoinu, že každý by v něm měl mít alespoň část peněz? Případně v satoshi, tedy nejmenší jednotce bitcoinu?
Ano. Na světě je asi šedesát milionů dolarových milionářů. Kdyby každý z nich chtěl vlastnit bitcoin, vyšla by zhruba třetinu bitcoinu na osobu. To je ta nedostupnost. U bitcoinu víme, že ho bude maximálně jednadvacet milionů kusů. Svět se digitalizuje a adopce digitálních aktiv roste. Vezměte si, že i zlato se dnes často nakupuje přes ETF. Fyzické zlato se tolik nekupuje. A zlato ČNB neleží v Praze, ale v Londýně. Musíte věřit nějaké instituci, že tam skutečně je. To u bitcoinu neplatí, autoritou je samotná síť. Monetární sociální síť, kterou udržují stovky tisíc lidí po celém světě. A dokud bude elektřina alespoň v jednom místě světa, bude existovat i důkaz o vašem vlastnictví.
Co tedy Invity dnes dělá a co plánuje dál?
Dnes umožňujeme pravidelné spoření do bitcoinu a otevření bitcoinového účtu, který funguje podobně jako bankovní účet. Kolem toho stavíme další služby. Připravujeme firemní účty, spoření pro děti a také produkt, který umožní velkým firmám půjčit si klasické peníze proti zástavě bitcoinu. To dnes nenabízí žádná banka. Padesát procent našich klientů jsou Češi, druhou polovinu tvoří lidé z Francie, Německa, Španělska nebo dalších zemí.
Veřejně mluvíte o tom, že by Evropě pomohl takzvaný 28. režim, tedy jednotná pravidla pro zakládání a legislativní fungování firem ve všech státech Evropské unie. Co by to prakticky změnilo pro investory a firmy, třeba přímo pro Invity?
Z našeho pohledu je důležité, aby šlo o nařízení, a nikoliv o směrnici, aby nevznikl další složitý a nefunkční kompromis. Jako podnikatelé potřebujeme, aby se z 28. režimu stalo něco podobného jako regulace mobilního roamingu. Když jedete do Španělska nebo Finska, voláte za stejné peníze jako doma. Tohle je stejné: jakmile založím firmu, v celé EU spadá pod jednotný právní systém. Z pohledu získávání kapitálu, řešení sporů i z pohledu investora je pak jasné, kdo rozhoduje, podle čeho se dělá due diligence a jaké jsou podmínky.
Podnikatelé, kteří dnes působí na více evropských trzích, říkají, že státy o jednotný nekomplikovaný trh nestojí.
V tomhle se politici nemají ptát lidí, co si myslí, protože ti často nevědí, co vlastně chtějí. Dnes používáme sofistikované výzkumné metody, ale když se pak u každého kroku ptáme veřejnosti, jen nás to brzdí. Tohle je něco, co by evropskému byznysu mohlo skutečně pomoci. Návrh Evropské komise je v připomínkovém řízení, hotový má být v prvním čtvrtletí příštího roku. A už existují různé asociace, které se proti němu staví.
Čeho mohou dosáhnout?
Že do toho některé státy půjdou a jiné ne. Představte si situaci, kdy dvacet států návrh přijme, ale země z našeho regionu jako Česko, Polsko, Slovensko nebo Maďarsko zůstanou stranou. Z hlediska byznysu by to byl obrovský problém, protože bychom rázem přišli o výhodu podnikání v rámci jednotné EU. Úplně stačí, aby se některý politik bál téma otevřít, a spadne pod stůl.
Jak byste takovým zjednodušeně prezentoval výhody zavedení 28. režimu?
Mohly by vznikat firmy pro celou EU, na které by se vztahovalo jednotné evropské korporátní právo. Zaměstnávaly by lidi stejně jako dnes a daně by platily podle lokálního práva, v našem případě podle českého. Klíčovým přínosem by bylo jednodušší získávání kapitálu. Dnes, když jste start‑up, nejprve získáváte peníze od blízkého okolí, takzvaných friends, family and fools, tedy od přátel, rodiny a odvážlivců, kteří investují s vírou, že to vyjde. Později se dostanete k větším, family offices. Jakmile ale potřebujete velké prostředky na zahraniční expanzi, jste v Evropě v nevýhodě. Pro americký venture kapitál je investice do evropské firmy složitá, protože musí udělat lokální právní prověrku, zjistit, jak funguje daný právní režim a jaká je vymahatelnost práva. Je to zbytečně komplikované. Jednotný evropský režim by celý proces výrazně urychlil a zjednodušil a zároveň by byl pro investory bezpečnější nebo srozumitelnější.
Vidíte i nějaký konkrétní přínos pro Česko?
Firmy by nemusely přesouvat sídlo jinam. Globální kapitál podnikatelům často říká, aby založili firmu tam, kde je právní systém dobře známý a nastudovaný. Není náhoda, že řada evropských firem sídlí v Irsku nebo Lucembursku. Když český podnikatel a spoluzakladatel family office bpd partners Petr Pudil sháněl u investorů přibližně 800 milionů dolarů, čtvrtina z nich ho odmítla jen proto, že nechtěla studovat české právo. Rozhodně není náhoda, že miliardář Ondřej Tomek založil na začátku roku svůj start‑up v USA. Tam je z tohoto pohledu vzorem právní systém v Delawaru, který patří mezi nejstabilnější a nejflexibilnější na světě, a proto tam sídlí většina velkých amerických korporací. Jednotný evropský režim by mohl být obdobnou alternativou.
Ambice tady má jen úzká skupina lidí a to je škoda
Když jsme u Česka – je něco, v čem vás pozitivně překvapuje?
Skvělá implementace evropského nařízení o kryptoaktivech MiCA. Platí od začátku letošního roku a do konce července se všechny subjekty, které provozují nějakou činnost související s kryptoaktivy, musely přihlásit u národních regulátorů. V Německu registrovali osm žádostí. Na Slovensku čtyři. V Česku bylo zažádáno o více než 250 licencí. Guvernér národní banky Aleš Michl v lednu pro Financial Times zmínil, že by zvažoval bitcoin v rezervách ČNB. Je fascinující, jakou kryptovelmocí Česko je. Nedávno tu byla konference, které se účastnilo 250 globálních bitcoinových podnikatelů. A to mám na mysli bitcoinové miliardáře. Věřte tomu, že k Česku vzhlížejí podobně, jako my vzhlížíme ke Švýcarsku ve světě financí. V bitcoinové komunitě jsme doslova hrdiny. Důvodem je schválení časového daňového testu pro držení bitcoinu. Po třech letech je prodej osvobozen od daně stejně jako u akcií. V tom jsme světový unikát.
Dlouhodobě jako problém Čechů označujete, že vyrostli na pohádkách a čekají na zázrak. Proč si to myslíte?
Jako národ pořád hledáme nového Masaryka, který nám zajistí blaho. Mě například prezident Zeman štval natolik, až jsem si řekl, že se skupinou dalších lidí zkusíme přispět ke změně. Nechtěli jsme pasivně čekat, koho nám politická scéna nabídne. Proto jsme přišli s generálem Pavlem. Když něco chcete zlepšit, musíte se do toho pustit sami. Takže aktivita, snaha a vůle mezi Čechy přece jen existují.V zahraničních investicích jsou čeští miliardáři nejúspěšnější ve visegrádském regionu. Výše českých zahraničních investic je v tomto srovnání unikátní. Polsko, které je do počtu obyvatel téměř čtyřikrát větší, nemá kapitál v přímých investicích v zahraničí ani v poloviční výši. Ambice tedy existují, ale jsou soustředěné v úzké skupině lidí, a to je škoda.
