Rok 2025 byl rokem návratu Andreje Babiše a jeho hnutí ANO k moci. Byl rokem voleb, které završily přeskupování sil v české politice, jež trvalo dlouhých 15 let. Zpětně bude rok 2025 dost možná vnímán jako bod zlomu a konec polistopadové republiky.
Po volbách totiž vznikla vláda, jejíž součástí není ani jedna tradiční strana – ani jeden subjekt, který by se tak či onak hlásil k odkazu a étosu revoluce roku 1989. Vládu Andreje Babiše tvoří výhradně populistické a protestní strany, které vznikly až po roce 2010.
Ty svůj program opírají o mnohdy radikální kritiky poměrů, jejichž kořeny a podhoubí lze identifikovat v ekonomické a politické transformaci 90. let minulého století. Ostatně sám Babiš to říká pokaždé, když je v úzkých a chce lidem připomenout důvody, kvůli kterým je údajně v politice.
Babiš od chvíle, kdy pojal plán založit hnutí ANO, odmítal kompletní polistopadové uspořádaní a kartel tradičních politických stran, které spolu podle něj celé roky soupeřily jen naoko. „Politické elity mají zprava doleva pouze jediný program: moc a peníze,“ prohlásil už v roce 2012.
Bylo to dva roky poté, co ve volbách uspěly Věci veřejné. Tedy strana, která Babišovi tak trochu ukázala cestu. A její vcelku rychlý pád ho také varoval, na co si má dávat pozor. Jeho hnutí ANO pak ani v jedněch volbách, kterých se účastnilo počínaje rokem 2013, vyloženě nepropadlo.
Zásadní je toto: Babiš se ocitl v pravý čas na pravém místě. Jeho úspěch měl systémové příčiny, byla to reakce na úpadek tradiční politiky, kterou v Česku 20 let ztělesňovali občanští a sociální demokraté. Vždyť ještě ve volbách roku 2006 braly obě tyto strany v součtu přes 67,5 procenta hlasů.
V roce 2013 přišel pád ODS, jež s několikaletým zpožděním potkal i nynější SOCDEM. Ta se z toho nevzpamatovala dodnes a možná se jí to už nikdy nepodaří. Celých těch 15 let od roku 2010 je ale ze všeho nejvíc potřeba chápat jako postupné přeskupování sil, které bylo letos završeno.
Postupem času se do té doby dominantní konflikt mezi pravicí a levicí stal nicotným – osu české politiky už nějaký čas tvoří boj dvou pevně ustálených a neprostupných bloků stran. Jeden z nich tvořil vládu Petra Fialy (ODS), ten druhý ji právě po letošních volbách u moci vystřídal.
Jejich souboj lze číst také jako střet o výklad toho, co se zde odehrálo po roce 1989, respektive po roce 1992, kdy vznikla Česká republika. A zatímco tábor, který tvořil vládu Petra Fialy, se k odkazu sametové revoluce hlásí, ten Babišův ho kritizuje. A mnohdy právem – vždyť i on má své poražené.
A je jen zdánlivý paradox, že Babiš a spol. nevnáší do politiky nic, co by hledělo do budoucnosti a reagovalo na výzvy, kterým čelíme. Sází na nostalgii velké části voličů, svým způsobem nás vrací před rok 1989. A pokud to přísně vzato neplatí politicky, kulturně a hodnotově bezesporu ano.
Jistě, předseda a majitel hnutí ANO těsně před volbami prohlásil, že odmítá zpochybňování našeho členství v EU a v NATO, i tak ho lze považovat za reprezentanta všeho, co se lidem protivilo na husákovském režimu: prospěchářství v osobní rovině, balast a buranství v kultuře, lež a cynismus politice.
Nyní to mnoha lidem zjevně už tolik nevadí. Což má také své důsledky právě v tom, jak dopadly letošní volby. Lze to vnímat i jinde – třeba ve veřejnoprávní televizi, která na Štědrý den zařadila na svůj prý náročnější kanál ČT2 tři vánoční koncerty za sebou: Lucie Bílé, Hany Zagorové a Karla Gotta.
Přesně to kdysi v jiné souvislosti řekl Václav Havel: „Co ještě včera chápalo společenské vědomí jako neslušné, to dnes běžně omlouvá, aby to zítra zřejmě přijímalo jako přirozené a pozítří možná dokonce jako příklad slušnosti.“ Bez této proměny atmosféry ve společnosti by byl výsledek letošních voleb nemyslitelný.
Někdy v budoucnu budou možná vnímány jako začátek „druhé“ polistopadové republiky. Co si Babiš ještě nemohl dovolit po volbách v roce 2013, na co si netroufal v roce 2017, učinil letos bez mrknutí oka: vládu sestavil i s SPD, což bylo ještě před několika lety nepředstavitelné. Národ by to vyhnalo do ulic.
Dnes se tomu nikdo nediví a šéf SPD Tomio Okamura je dokonce předsedou Poslanecké sněmovny. Není to jen symbolická záležitost. Jde o projev hlubší trajektorie – tu lze ilustrovat také na úspěchu Filipa Turka, kterého jeho kritici oprávněně označují za obyčejného hochštaplera a podvodníka se zálibou v nacismu.
Ta změna spočívá i v tom, že se Babiš, který původně hnutí ANO zakládal jako stranu protestu, stal novým mainstreamem. Jeho návrat k moci ovšem nakonec otevírá i prostor pro úvahy všech, kteří to s demokracií ještě nevzdali. Čeká nás souboj o charakter české politiky, kterému jistě bude předcházet rozbor chyb a selhání.
Teprve pak přijde na řadu náčrt toho, co příště udělat lépe. Protože pokud jsou součástí nové většiny natolik obskurní figury jako Okamura a Turek, je potřeba si říct, že to není ani tak projevem jejich síly, jako spíše slabosti jejich konkurence. A v tom je kus naděje. Rok 2025 byl zárodkem něčeho nového. Co přesně to bude, se ale teprve uvidí.
