Zakouřené „čtyřky“ končí a není divu. Sedmdesátá léta už přece minula, říká sociolog

Když jsme hovořili se štamgasty z dejvické nádražky v době, kdy to vypadalo, že ji zavřou, všichni opakovali následující: „Jde o poslední tradiční hospodu v Praze a možná i v Česku“. Je na tom něco pravdy?

Jejich pocit chápu. Pokud lidé na nějaké místo chodí celý svůj život, tak pro ně opravdu žádná jiná hospoda není. Je to jejich hospoda. Znají to tam, chodí tam lidé, se kterými se baví. Ale nemusí to znamenat, že by podobná hospoda už v Česku neexistovala.

Jak jsou na tom nyní hospody typu „čtvrtá cenová“ v Česku? Opravdu jich tak razantně ubývá, jak o tom mluví štamgasti?

Samozřejmě, že ano. Jejich strach je v tomto smyslu oprávněný. Zcela objektivně – podniků tohoto typu ubývá od začátku tisíciletí. Nejen ve velkých městech, ale i na malých městech a vesnicích.

Ale jde o pochopitelný vývoj. V osmdesátých letech šlo o naprosto dominantní typ podniku, v devadesátých letech však už začala být nabídka naštěstí o mnoho širší. Vznikly kavárny, které do té doby téměř neexistovaly, vinárny, pizzerie, čínské restaurace. Dnes je variabilita obrovská a lidé už nemusejí chodit jen do „čtyřek“, jako tomu bylo v sedmdesátých letech.

Lidi zároveň už tráví volný čas jiným způsobem, chodí z práce v jiné časy, jezdí více autem. Zároveň na ně bývají kladené jiné nároky. Není tedy divu, že tento typ podniků ustupuje.

O hospody tohoto typu tedy už jednoduše není zájem?

Většina těchto hospod končí, protože mají ekonomické problémy. Samozřejmě, v každé „čtyřce“ byste i týden před zavřením našel stůl štamgastů, kteří by říkali, že zavření hospody znamená konec hospodského života na vesnici. Ale pak byste zjistil, že do toho podniku opravdu chodilo jen těchto pár lidí a ti výčepnímu tržbu nezajistili.

Přichází s odchodem takového typu hospod o něco i česká společnost jako taková?

Část společnosti určitě. Do „čtyřek“ chodí specifický typ lidí, kterým osobnostně vyhovuje navazování vztahů napříč skupinami. Často se vyzdvihuje, že v těchto hospodách u jednoho stolu seděl právník s doktorem a topičem. Těmto lidem to takto vyhovuje a nyní o to přicházejí.

Hospoda také dříve plnila ze sociologického hlediska velmi důležitou funkci. Udržovaly se tam společenské vazby. A to každá společnost potřebuje, díky tomu drží pohromadě, je odolnější, překonává snáz krize. Nyní tato funkce ustupuje. Avšak vyvíjejí se nové způsoby, které ji nahrazují. Třeba skrze onu kritizovanou digitální komunikaci. Ano, vztahy dnes vypadají jinak, ale důležité je, že vůbec nějaké jsou.

Lidé na vesnici si tedy najdou způsob, jak se setkávat i bez hospody?

Ano, ale je to složitější, komplikovanější a není to hned. Znám život na vesnici, vyrostl jsem tam a stále tam mám kamarády. Vím, že když se poslední hospoda na vesnici zruší, tak je to opravdu silný zásah do sociálního prostředí. Tři stovky lidí najednou nemají sál, kde se potkat, kde uspořádat hasičskou schůzi. Vnímají to opravdu citelně.

Nakonec ale najdou nějaké jiné způsoby, jak toto řešit, i když to může trvat i několik let. Zvyknou si chodit do hasičárny nebo se potkávají na zahradách. Něco si najdou.

Vítěz veřejné soutěže o nájem dejvické nádražky nakonec předal její správu stávajícímu majiteli. Je to znamení, že se alespoň podobné typy hospod alespoň nějakou dobu udrží?

Fenomén „čtvrté cenové“ stále zůstává v povědomí lidí, ať už kvůli nostalgii, nebo tím, že jim toto prostředí přirostlo k srdci. Těchto lidí je dost a dejvická nádražka je zářným příkladem toho, jak se skupiny lidí, kteří mají rádi tento typ hospod, dokáží angažovat. A zajistit, aby se alespoň nějaké udržely.

Když se ale člověk projde po Praze, lidé se stále setkávají, v hospodách je plno. Tyto podniky tyto funkce neplní? 

Ano, tradiční hospody nahrazují bary a také pivovarské franšízy. Dnes bychom řekli trochu pejorativně „unifikované“ hospody. Což je výborný počin v tom smyslu, že to povzneslo pivní i hospodskou kulturu v Česku. Jídlo je lepší, záchody hezčí, přitom to pořád vytváří dojem tradiční hospody. Hlavní je důraz na pivo jako ústřední prvek.

Ale jak jsme zjistili i z výzkumů, do těchto nových hospod lidi nechodí tak často jako chodili do klasických „čtyřek“, a zároveň se tam méně často potkávají. I když je to česká hospoda 2.0, tak onen sociální rozměr tam mizí. Ale i kdyby tam ta „čtyřka“ zůstala, tak by se osazenstvo vyměnilo. A opět to souvisí s tím, jak se společnost proměnila.

„Puby“ drží, „čtyřky“ ne. Mohou za to komunisté

Je klasická hospoda či „čtvrtá cenová“ něčím specificky českým, nebo to mají i jiné státy?

Pivo hraje ústřední nebo alespoň viditelnou společenskou roli téměř ve všech zemích, které jsou tradičně pivní. Belgie, Německo, Rakousko, Británie, Irsko nebo i Kanada.

Odlišujeme se však některými reáliemi. Jaký typ piva se tam vaří, z jakého chmele. U nás jsme hrdí na ležáky a na poloraný červeňák, v Belgii jsou lidé pyšní zase na to, že nemají jeden dominantní druh piva. Ale jsme specifičtí i v tom, v jakých podnicích pivo pijeme.

To, že jsme zvyklí pít to pivo ve „čtyřkách“, je důsledkem historického vývoje. V roce 1948 se tady změnil režim na centrálně plánovaný, který podfinancovával některé oblasti. Naprostou většinu podniků tedy tvořily hospody typů „čtvrtá cenová“, které nikdo nerenovoval.

Oproti tomu se podívejme do Anglie. Když tam pojedete do jakéhokoli malého města, najdete tam pub, tedy hospodu. Na první pohled je tam prostředí velmi podobné jako u nás. Tyto podniky také často vypadají 40 let stejně, také slouží jako místo setkávání a vytváření vztahů.

Ale kdybychom to srovnali s tou naší „čtyřkou“, tak je to nóbl podnik. Je to důsledkem toho, že Británie byla vždy demokratickou zemí, kde fungoval volný trh a přirozená konkurence. Zároveň tam byly i kavárny a další typy podniků, se kterými hospody musely soupeřit, takže vypadaly výrazně lépe než u nás. A to jim také dnes pomáhá se udržet.

Česká pivní kultura se letos v lednu dostala na český seznam nehmotného dědictví, ministr kultury Martin Baxa (ODS) by ji rád viděl i na seznamu  světového dědictví UNESCO. Patří pivní kultura na takovéto seznamy?

Musím odpovědět, že nevím. Byl jsem v poradním orgánu, který připravoval přihlášku na český seznam nehmotného dědictví. Všichni jsme k tomu přistupovali tak, že dáváme dohromady odbornou vědeckou studii o tom, co je česká pivní kultura, jak bychom ji popsali a vyjádřili její projevy. Ale to, jestli to má být na nějakém seznamu, už je politické rozhodnutí.

Je ale nesporné, že pivní kultura je významný sociální, společenský a kulturní fenomén, který českou společností prostupuje minimálně od od 20. století, ale spíš ještě dále.

Zařazení na seznam kritizovali například někteří adiktologové, kteří to považují za podporu alkoholismu.

Nechci vypadat, že před tím zavírám oči. Mají pravdu, že to může signalizovat nějakou podporu či toleranci vůči konzumaci alkoholu. Určitě je potřeba dlouhodobě pracovat na tom, aby se pomalu snižovala konzumace alkoholu. Debatu tedy chápu, ale v tomto reprezentuji jiný pohled na věc.