Žádat po Rusku demokracii je nerealistické, říká slavista Glanc

Vojenská invaze na Ukrajinu umožnila Putinovi definitivně umlčet opozici a upevnit moc. V myslích mnoha Evropanů přitom neustále přetrvává mýtus o „široké ruské duši“. A to i přesto, že Rusko není země jednolitého národa, ale spletí desítek národností a kultur.

Slavista z univerzity v Curychu a autor řady publikací Tomáš Glanc tvrdí, že pod pojmem „ruská duše“ si lze představit nekonečně variabilní, libovolně interpretovatelnou projekční plochu, kam si každý může dosadit, co chce a co odpovídá jeho zkušenostem, přáním a předsudkům.

„Pro někoho to budou vrcholy světové kultury, vytvořené autorkami a autory z Ruska, pro jiného představují ruskou duši zrůdy naprogramované ruskou armádou, dopouštějící se zvěrstev v Buči. Ve skutečnosti ruská duše neexistuje. Je to stejná fikce jako třeba slovanská povaha nebo typický Žid,“ říká Glanc, který na konci února v Knihovně Václava Havla v Praze pokřtil svůj knižní rozhovor Ruská duše neexistuje.

Glanc při hodnocení situace v Rusku vychází ze svých odborných znalostí, ale i z osobní zkušenosti člověka, který zemi pravidelně navštěvoval a několik let v ní žil. Říká, že pluralita v Rusku kdysi existovala, ale současný režim ji zlikvidoval. Putinova „stabilizace“ začala brutální čečenskou válkou v roce 1999 a vedla k dnešní podobě státu tvrdě řízeného z centra. V rozhovoru popisuje, zda může Rusko někdy fungovat jako demokratická země. A rozebírá, jaký vliv mělo uvalení ekonomických sankcí nejen na ruskou ekonomiku, ale i na tamní oligarchy.

Začíná se mluvit o uzavření míru na Ukrajině. Jsou Rusové připraveni dělat nějaké ústupky?

Určitě. Ruské vedení je připraveno udělat jakékoliv ústupky, které pro ně budou výhodné. Dobyli 20 procent území sousední země, a ačkoliv si tuto válku představovali jinak, pořád platí, že získali násilím skoro pět milionů obyvatel. A kdykoliv mohou za vhodných podmínek v dobývání pokračovat.

Vynikající analytik z Vídně, ale bulharského původu, i v Čechách známý Ivan Krastev, mimochodem tvrdí, že demografický zřetel byl pro Putina jedním z těch nejdůležitějších. Ruský prezident v některých ohledech přemýšlí, jak známo, v kategoriích 19. století. Domnívá se, že úbytek ruského obyvatelstva a nízká porodnost by mohly znamenat zásadní oslabení nebo zánik ruské civilizace.

Vy ve své nové knize tvrdíte, že ruská duše neexistuje. Stojí to i v jejím názvu. Co tím přesně myslíte?

Knižní rozhovor, který se mnou vedl šéfredaktor Alarmu Jan Bělíček, se snaží pochopit nebo komentovat dění v Rusku v jeho různých podobách a žánrech nějak racionálně a bez předsudků. Jde přitom nejen o současné Rusko, ale i o výpravy do minulosti. Jedním z předsudků je představa, že Rusové a všechno, co se jich týká, je nějak výjimečné, že to má nějakou speciální hodnotu. A že ruská duše je záhadná, vyžívá se v paradoxech, vyznačuje se melancholií nebo genialitou, případně sadismem a megalomanií. Jenže to všechno jsou nacionalistické výmysly 19. století. Něco jako česká holubičí povaha.

Rusové tedy nemají žádnou společnou národní definici? Něco, co by s sebou nesli třeba i v emigraci?

Ne, nemají. Už sám pojem Rusové je předmětem cílené ideologizace. Jako kdyby příslušníci více než sta národností, které na území toho státu žijí, tvořili nějakou svébytnou civilizační jednotu. V Rusku už desítky let slýchám nekonečné množství příběhů o tom, kdo má předky z Arménie, Baškirska, samozřejmě z Ukrajiny, Polska, Litvy, Německa, o židovských nebo tatarských předcích nemluvě. Ale citlivost pro národní identitu, ke které patří také kolonizace, různorodost a hybridní společenství obyvatel a jejich mnohonásobných identit, se v Rusku tradičně potírá a znásilňuje.

Vezměte si třeba nejpočetnější oběti nynější „speciální vojenské operace“ – ruské vlastenecké hrdiny, jak slyšíme z Kremlu. Jsou to Burjati, kteří po staletí patřili k mongolské říši, od 17. století praktikovali tibetský buddhismus. Jejich jazyk patří do altajské jazykové rodiny, za stalinismu na konci 30. let minulého století jim byla vnucena cyrilice, ale nemají nic společného s ničím, co považujeme za „ruský národ“. Tedy kromě státní příslušnosti.

Při setkání s většinou Rusů si však nelze nevšimnout podobných vzorců chování a myšlení. Odkud se berou?

Ale žádné takové vzorce neexistují. Vznikají v naší hlavě a jako výsledek určitých stereotypů. V Česku se šíří obraz jednoho Ivana, který rozzářeně přijíždí na sovětském tanku v roce 1945, krade hodinky, možná občas znásilní nějakou ženu, ale jinak je to dobrosrdečný „osvoboditel“. Pak je tu Ivan ze srpna 1968, který neví, kde je, a tupě plní příkazy velitelů, a Putinův Ivan, který věří, že když neosvobodí Ukrajinu od „nacistů“, Rusko zanikne. Všichni tři pijí vodku. To všechno jsou karikatury.

Kdysi jsem se v knize, kterou dal dohromady Josef Pazderka, šéfredaktor stanice Český rozhlas Plus, zabýval reakcemi ruských umělců a intelektuálů na invazi v roce 1968. Lidé nejrůznějších profesí a generací považovali okupaci za naprostou katastrofu. Ale v Československu samozřejmě neměli žádnou publicitu. Vedle nich jistě existovaly i spousty lidí, kterým to bylo jedno nebo „zavedení vojsk“ (v ruštině se tomu říká vvod) vítali a podporovali. Pokud mluvíme o vzorcích chování, týká se to spíše sociálního prostředí než Rusů jako „národa“.

Prostředí však mívá vždy silný vliv na utváření jednotlivce i celé společnosti. V čem se ruské prostředí odlišuje od našeho?

V Rusku je člověk od školky většinou orientovaný víc na poslušnost než samostatnost. Vynucuje se loajalita, individualismus je podezřelý, nebo se může i trestat. Ani v těchto záležitostech není možné úplně zobecňovat, ale myslím, že mluvit o velmi rozšířeném trendu není zkreslující.

Ještě v minulém desetiletí, kdy ideologické šrouby nebyly tak utažené, mi jeden kolega z tehdy progresivní ruské univerzity navrhoval, že společně připravíme kurz o kritickém myšlení, jeho principech a projevech. Nejdřív jsem nechápal, jak to myslí, přece každé myšlení je ze své podstaty kritické. Ale pak mi došlo, že má pravdu: dokonce ani pro ruské univerzitní prostředí tyto základy nejsou samozřejmé. Tím víc mě opakovaně fascinuje, jak originální a vynikající osobnosti se v tomto prostředí, nebo spíš navzdory němu, formují a dokážou poměrům vzdorovat.

V knize se věnujete také bezpráví. V čem se konkrétně projevuje?

V Rusku soudy obsluhují moc a jejich nezávislost už nikdo ani nepředstírá. To je samozřejmě pro sebevědomí individua a rozvoj společnosti zničující. Každý ví, že v polemice se systémem v podstatě nemůže vyhrát. Může se jedině přizpůsobit, odejít do vnitřní emigrace, odstěhovat se do jiné země, nebo vést předem prohraný boj.

Jak moc se ruská společnost změnila mezi lety 2020 a 2025? Jaký dopad na ni mělo utužení režimu?

Projevy pronásledování všech forem politické opozice existovaly i dřív, ale jejich intenzita a systematičnost se proměnily dramaticky. Známý historik a politolog Ilja Budraitskis, kterého v naší knize také zmiňujeme, mluví o diktatuře. Řada autorů bez nějakých emocí nebo útoků, čistě z typologického hlediska, označuje současný režim za fašistický. Vtip ale spočívá v tom, že obrovská část společnosti toto utužení nijak nepociťuje, žije prostě dál svůj život. Nějaká válka nebo političtí vězni, to se těch lidí vůbec netýká.

Dá se přesto nějak zhodnotit, jak Rusové válku vnímají? Je to pro ně boj proti Západu, jak o ní často mluví exponenti režimu, nebo něco jiného?

Pro někoho je válka vítaná demonstrace ruské suverenity v globálních souvislostech. Pro jiného nezbytná ozbrojená konfrontace s „kolektivním Západem“. Někdo věří výmyslům o chystaném útoku na Rusko z Ukrajiny. Ale bezpočet občanů Ruska tu válku považuje za tragédii, zločin a zbytečnost. Tito lidé však nemají žádný hlas, jejich názor není slyšet.

Změnila se od roku 2022, kdy „ostrá“ fáze války začala, životní úroveň běžných Rusů? Může to případně nějak ohrozit stabilitu současného režimu?

Podle zpráv nezávislých analytiků kupodivu citelně podražily například brambory nebo cibule, zhruba o 40 procent. Ale to samozřejmě neznamená, že by si lidi nemohli dát brambory na cibulce. Naopak iPhony nepodražily vůbec nebo jen nepatrně. Na levnější telefony se nepřechází. V Rusku jsem měl vždy dojem, že iPhone je synonymem mobilního telefonu, podobně jako kdysi Xerox byl synonymem kopírky.

Některé zboží dokonce zlevnilo v souvislosti s přechodem na masivní dovoz z Číny. Prodává se také podstatně víc čínských a ruských aut. Očekávané zhroucení spotřebitelského trhu se nekonalo a ani konat nebude. Inflace je vzhledem k okolnostem úplně směšná, kolem deseti procent. Představa statisícových protiválečných bouří kvůli třicetiprocentnímu zdražení spotřebitelských úvěrů je naprosto iluzorní. To se nikdy nestane.

Válka je nicméně nákladná záležitost, elity odcházejí do zahraničí – jak je možné, že to nemá zničující dopad?

Četl jsem v různých zdrojích, že zabíjení, ničení a okupace, které ruská armáda provozuje na Ukrajině, stojí přibližně miliardu dolarů denně. Ale Rusko ty peníze má, poměrně rychle přešlo na válečnou ekonomiku. Představte si, jak by ta země vypadala, kdyby investovala miliardu dolarů denně do infrastruktury. Přesně o tom mluvil opoziční politik Alexej Navalnyj a přesně proto nesměl přežít. V naší knize se jeho činnosti a osudu věnujeme na několika místech.

Minimální mzda je v Rusku letos 250 dolarů měsíčně, o 15 procent víc než loni. Výdaje na obranu, tedy zejména na dobyvačnou válku proti Ukrajině, tvořily v roce 2024 třetinu federálního rozpočtu, přes šest procent HDP. V letošním roce to bude až 40 procent rozpočtu, asi osm procent HDP. To je nejvíc za celou dobu od rozpadu SSSR, ale funguje to. Ekonomika se nehroutí, nýbrž roste. To tvrdí i opoziční ekonomové působící v zahraničí. V roce 2023 se HDP zvýšil o 3,6 procenta a v roce 2024 o víc než čtyři procenta. Srovnejte si to s Českem, kde se loni HDP zvedl o jedno procento.

Potřebuje ruský režim válku, aby dokázal před obyvatelstvem ospravedlnit svou existenci?

Ne, nepotřebuje. Tento režim nemusí svoji existenci ospravedlňovat a ani nemá před kým. Nicméně válka měla pro ruský establishment obrovskou vnitropolitickou výhodu: ospravedlnila, respektive definitivně postavila mimo zákon všechny možnosti opozice. Ve chvíli, kdy Fond pro boj proti korupci nebo organizaci zabývající se monitorováním dodržování lidských práv nazvete nežádoucími nebo teroristickými organizacemi, dosáhnete ve společnosti takové stability, o jaké se nikomu ani nezdálo.

Jak se kvůli válce proměnily kulturní instituce a vztahy v zemi?

Většina kulturních institucí v Rusku pokračuje nerušeně ve své činnosti, jenom se vyhýbají všemu, co souvisí s kritikou války nebo co by mohlo vyznívat jako kritika nynějšího režimu nebo podpora Ukrajiny a jejích obyvatel. Zvýšený počet lidí, kteří za těchto okolností žijí v zahraničí, se nijak zvlášť neprojevuje – jejich dílo je zpravidla nadále tak či onak dostupné.

Před válkou měli v Rusku poměrně silné postavení i oligarchové, často bývali označováni jako „Putinovy peněženky“. Jaká je jejich role dnes?

Podle mého názoru stejná nebo podobná, jenom je o nich méně slyšet, aby nepoutali nežádoucí pozornost médií a soudů. Oligarchie v tradičním smyslu slova, to jsou bohatí jedinci nebo skupiny, mimo jiné ve svůj prospěch ovlivňující politická rozhodnutí. Přesně tak se projevovala první generace postsovětských oligarchů, jako byli Boris Berezovskij, Michail Chodorkovskij nebo Vladimir Gusinskij. Ti dnešní mají možná větší majetek a působí nadále extravagantně, protože mají letadla, jachty, vily či fotbalové kluby. Ale ve skutečnosti se stali nesvéprávnými a povinně poslušnými posluhovači systému, který částečně financují a podporují. Žijí v luxusu, ale jsou podobně bezmocní a bezprávní jako jejich spoluobčané, kteří mají podstatně méně peněz.

Byly tedy západní sankce proti oligarchům vůbec efektivní?

Má se za to, že byly kontraproduktivní. Místo aby vzbudily spravedlivý hněv nejbohatších lidí vůči válce, která jim zablokovala peníze a zkomplikovala život, uvrhly tyto lidi do ještě větší závislosti na hluboce kriminalizovaném kremelském hospodářství. Myslím, že nejvíc se přecenila odvaha těchto sebevědomých miliardářů obrátit se nějakým způsobem proti systému, který jim pohádkové bohatství umožnil. Není ani úplně jasné, jak by to měli udělat.

Může v Rusku někdy existovat demokracie?

Je otázka, jak přesně definujeme demokracii. Absolutní devastace elementárních principů politické plurality, občanských svobod a hlavně nezávislého soudnictví, jakou je 25 let samovlády nynějšího prezidenta, jistě není jediná možnost politického zřízení pro tuto obrovskou zemi. Pluralitní parlament i vládu, stejně jako volby a energickou občanskou společnost, už mimochodem Rusko v postsovětském období zažilo a k žádnému fatálnímu chaosu to nevedlo. Naopak.

Takže?

Celá ta rétorika ohledně demokratizace Ruska mi už od 90. let minulého století byla podezřelá. Připadala mi jako naprosto nerealistický požadavek liberálních demokratů, kteří to myslí možná dobře, ale o Rusku příliš málo vědí. Řekl bych, že to byl následek studené války, kdy panovala víra, že existuje nějaký víceméně ideální západní model, ke kterému dříve či později všichni dospějí.

Organizace ruské společnosti nikdy nebude podobná nějakému skandinávskému, švýcarskému nebo německému modelu. V té společnosti je příliš mnoho peněz, agresivity a bezohlednosti, a hlavně pohrdání nepsanými pravidly, nedostatek sociální důvěry. Co by ale fungovat mohlo, je určitá rovnováha sil, při které politický establishment nelikviduje intelektuální elity nejrůznějšího charakteru a na opoziční názory nereaguje perzekucí. To nepovažuju za vyloučené, ale je otázka, jestli se něčeho takového my nebo naše děti dožijeme.

Rusko zažilo po pádu Sovětského svazu během 90. let jistou kulturní euforii. Měla také nějaké odvrácené stránky?

V některých ohledech ten systém kolaboval. Lidé třeba celé měsíce nedostávali mzdu. Korupce a ekonomická kriminalizace byly tehdy víceméně všudypřítomné. Později nevelká skupina lidí, které se postupem času podařilo uzurpovat veškerou moc, korupci drastickými prostředky monopolizovala. Pro loajální, s mocí tiše nebo otevřeně kolaborující obyvatelstvo nastala úleva.

Bylo tedy v té době nevyhnutelné, že musel přijít někdo, kdo to „zkonsoliduje“?

V knize s Janem Bělíčkem docela podrobně mluvíme o tom, že v dějinách nic nemá jenom jedno nevyhnutelné řešení. Vždycky se stane něco, co pak zpětně působí logicky a jako jediná možnost. Ale není tomu tak. Na konci 90. let se vývoj v Rusku mohl ubírat mnoha různými směry. Bohužel se začal, jak říkáte, konsolidovat, a to způsobem, jehož důsledky dnes ohrožují životy milionů lidí a nezávislost celých států. I tehdy k tomu mimochodem došlo cestou války. Byla to brutální druhá čečenská válka, kterou Putin, byť ještě nebyl prezidentem, ale jenom premiérem, rozpoutal za asistence prezidenta Borise Jelcina na podzim 1999.

Existuje něco, v čem jsou Rusové skutečně unikátní?

Ne, neexistuje. Jsou to úplně normální a výjimeční lidé, jako kdekoliv jinde na této planetě. Mě tam vždycky fascinovala určitá nezměrnost, totiž nekonečná energie a kreativita nejen v intelektuálních a uměleckých kruzích, ale obecně v celé společnosti, kde jako by existovalo nekonečné množství subkultur, které můžete celý život objevovat. Ale to je samozřejmě osobní vnímání podmíněné také tím, v jakých prostředích jsem se tam pohyboval, a nemyslím tím v žádném případě nějakou idealizaci nebo relativizaci různých zrůdností a zločinů. Studium předmětu jménem Rusko nebo ruská kultura pro mě rozhodně bylo a je unikátní. Vždy jsem byl rád, že se o svoje drobné poznatky mohu dělit s ostatními, ať už v akademickém prostředí, nebo při různých veřejných i soukromých příležitostech.