Wetterhahnová, která se narodila v roce 1948 v Plattsburghu v New Yorku, už od mládí milovala vědu a byla mistryní ve svém oboru. Nebylo tak velkým překvapením, že právě ona se stala první profesorkou chemie na Dartmouth College.
Chemička se specializovala na toxické kovy – zkoumala, jak ovlivňují lidské tělo a metabolismus buněk, vedla výzkumné projekty, psala desítky vědeckých studií, mentorovala studentky a stala se inspirací pro mnoho mladých vědců. Doma pak zastávala roli maminky dvou dětí a manželky Leona Webba – muže, který ji podporoval ve všem, co dělala.
A v laboratoři pak byla vždy precizní. Nenosila jen ochranné rukavice a brýle, například pracovala také pod digestoří, která odsávala škodlivé výpary. Přesto jedna kapka dimethylrtuti pronikla rukavicí a odstartovala nezvratný osud, přičemž Karen si úniku nevšimla. Uklidila si své pracovní místo a šla domů, aniž by netušila, že toxická látka už začala její tělo nenápadně ničit.
Nemilosrdná diagnóza
Nejprve se objevily drobné příznaky: únava, nevolnost, ztráta chuti k jídlu. Přátelé si mysleli, že chytla nějaký virus ze zahraniční cesty. Ale pak začalo být jasné, že něco není v pořádku. Karen začala zakopávat, mluvila nesrozumitelně a její ruce se třásly. „Vždycky byla tak soustředěná a energická. Najednou padala, jako by byla opilá,“ vzpomínal Leon.
Po měsících vyšetření, zkoumání zdraví celé rodiny a také početných testů konečně přišla diagnóza: otrava rtutí. Chemička proto odstartovala chelatační terapie – léky měly toxiny vyvést z těla, které si však s chemikálií už nedokázalo poradit. A tak v únoru 1997 upadla do kómatu a 8. června 1997 zemřela.
Jedna kapka, jasný budíček
Karenina smrt byla tragická, ale rozhodně ne zbytečná. Ukázala světu, jak nebezpečná rtuť je – jak může do těla proniknout i přes latexovou rukavici za pouhých pár sekund a devastovat tělo postupně a nepozorovaně. Díky jejímu případu se tak laboratorní bezpečnost zásadně změnila: vědci dnes nosí dvojité rukavice, včetně odolných laminátových, a pracují s toxickými látkami s maximální opatrností.
A přestože Karen byla známou vědkyní a díky ní změnili standardy bezpečnosti, mimo laboratoř byla známá spíše jako laskavá matka a partnerka. Její domov byl plný smíchu, hudby a domácích zvířat, v zahradě pak pečovala o rostliny, u bazénu pořádala sousedské oslavy a vždy nacházela čas pro děti. „Nikdy jsme nevěděli, že je světově proslulá vědkyně,“ vzpomínala sousedka. „Byla prostě maminkou,“ dodala.
Časem se Wetterhahnová stala symbolem odvahy a vědecké integrity. V Dartmouthu po ní pojmenovali stipendia, ocenění a vědecké sympozium, a Národní institut pro environmentální zdraví pak založil každoroční ocenění Karen Wetterhahn Memorial Award pro mladé výzkumníky. Její smrt varovala svět před nebezpečím „neviditelných“ chemických látek a vedla k zásadnímu zlepšení laboratorní bezpečnosti. Ed Dudek, který s ní pracoval, vše shrnul slovy: „Ta nehoda byla budíček. Dnes si jsme plně vědomi všeho, co děláme.“
A tak její odkaz žije dál. A její příběh je připomínkou, že i jedna jediná kapka může změnit celý svět vědy.
Zdroje: Mental Floss, LA Times, Wikipedia









