Rozsáhlé nepokoje po celé zemi, hořící podniky, diplomatická roztržka a zrušení bezvízového styku mezi Černou Horou a Tureckem – to všechno stihli Černohorci za tento týden. Vše odstartovala v hlavním městě Podgorici hádka a nakonec bitka mezi třemi muži – občany Turecka, Ázerbájdžánu a Černé Hory.
Všechno začalo minulou sobotu 25. října. Prostřednictvím sociálních sítí se ve městě večer rychle rozšířila zpráva, že v jedné z místních kaváren údajně dva Turci napadli a zranili nožem místního občana. Kdyby šlo o běžnou rvačku mezi Černohorci, podobná zpráva by za pár hodin zapadla bez povšimnutí. Obvykle spíše laxní černohorská policie ovšem zareagovala, jako by se jednalo o teroristický útok.
V médiích se záhy objevily záběry z masivních policejních zátahů v centru města, při nichž policisté zadrželi na ulicích, v podnicích i v obytných domech desítky tureckých občanů, které pak donutili stát v řadě obličejem ke zdi s rukama nad hlavou. Kromě policistů vyrazily na „lov Turků“ do ulic i desítky místních občanů, odhodlaných vzít spravedlnost do vlastních rukou.
V Podgorici (na snímku), v přístavu Bar a v přímořském letovisku Herceg Novi bylo od soboty vypáleno několik tureckých podniků i aut s tureckými poznávacími značkami. | Foto: Reuters
Nečekaně rychle, hned druhý den, vyhlásil premiér Milojko Spajić, že Černá Hora okamžitě ruší bezvízový styk s Tureckem. Protiturecké nálady a incidenty mezitím dále eskalovaly a rozšířily se do dalších měst.
V Podgorici, v přístavu Bar a v přímořském letovisku Herceg Novi bylo hordami vandalů zdemolováno či zapáleno několik tureckých podniků i aut s tureckými poznávacími značkami. V hlavním městě se v dalších dnech opakovaně konaly demonstrace radikálních skupin, fotbalových chuligánů i ultrapravicových organizací spjatých se Srbskou pravoslavnou církví.
Demonstranti, většinou mladí muži v kapucích, pochodující a poskakující po nočních ulicích s pochodněmi, požadovali na transparentech vyhoštění Turků, omezení imigrace a „konec znásilňování“, ačkoli k žádnému takovému zločinu nedošlo. Ulicemi jinak poklidné Podgorice se až do noci rozléhalo skandování: „Kdo neskáče, ten je Turek!“ a „Zabij, zabij, zabij Turka!“
Během úterní, dosud největší demonstrace policie několik protestujících, včetně devíti nezletilých, zadržela kvůli držení a konzumaci drog. Ovšem jinak se zdálo, že demonstranty spíše chrání a v podstatě pochoduje spolu s nimi.
„Turek“ znamená nepřítel
Boj proti Turkům je v černohorské DNA, protože tuto hornatou zemi jako jedinou Turci na Balkáně nedobyli. Slovo „Turek“ znamenalo tradičně nepřítele, i když to nemusel (a zpravidla také nebyl) etnický Turek z území dnešního Turecka, ale jakýkoliv muslim, včetně místních islamizovaných Slovanů, především Bosňáků. „Opravdoví“ Turci se v Černé Hoře začali usazovat až v posledních letech.
Hospodářský rozvoj malé postjugoslávské země s atraktivním pobřežím a středomořským klimatem je od získání nezávislosti v roce 2006 založen především na turismu a investicích do realit. Země, odkud stejně jako z ostatních balkánských států tradičně spíše odcházeli místní obyvatelé za lepším osudem a výdělkem do zahraničí, se za posledních 20 let stala cílem poměrně výrazné imigrace.
Kromě necelého tři čtvrtě milionu původních občanů (Černá Hora je rozlohou a počtem obyvatel srovnatelná s Jihočeským krajem) zde dnes dlouhodobě žije přes sto tisíc cizinců, zejména v pobřežních letoviscích a v Podgorici. Největší podíl připadá na Rusy, útočiště zde našly i tisíce Ukrajinců, usazují se tu občané Srbska, Bosny a dalších sousedních zemí, ale i lidé ze západní Evropy, v posledních letech také Izraelci a Turci.
Turci v Černé Hoře většinou podnikají v turistickém ruchu a v pohostinství, ve velkém skupují také nemovitosti, včetně méně atraktivních bytů ve vnitrozemských městech. Turci zároveň tvoří čím dál výraznější podíl v celkovém počtu turistů. Ve starobylých městech na pobřeží Jadranu, jako je Kotor nebo Perast, sice místní průvodci hrdě zdůrazňují, že jde o místa, kam během staletých bojů s osmanskou říší „turecká noha nikdy nevkročila“, na krámcích a restauracích jsou dnes ale všude k vidění turecké nápisy a turečtinu je slyšet na každém kroku.
Podle důvěryhodných statistik ovšem není celkový počet Turků v Černé Hoře ani na místní poměry nijak ohromující: dlouhodobě jich zde žije 13 400, trvalý pobyt jich má jen 86. Z hysterických pokřiků demonstrantů a z alarmistických statusů šovinistů na sociálních sítích by mohl člověk získat dojem, že ulice černohorských měst snad ovládají turecké kriminální gangy a počestní místní obyvatelé už nemohou ani vystrčit nos.
Turci v Černé Hoře většinou podnikají v turistickém ruchu a v pohostinství, na krámcích a restauracích jsou všude turecké nápisy a turečtinu je slyšet na každém kroku. | Foto: František Šístek
Statistiky o kriminalitě cizinců ovšem dokládají, že Turci jsou zatím v podstatě bezproblémovou skupinou. Od roku 2020 spáchali největší počet trestných činů v Černé Hoře Srbové, následováni občany Kosova, Bosny a Hercegoviny a Ruska. Občané Turecka jsou s velkým odstupem až šestí.
A to nemluvíme o samotných občanech Černé Hory, kteří rozhodně nejsou známi holubičí povahou: dva hlavní místní kriminální klany, kavačský a škaljarský, operují po celém Balkáně, v Evropě i v zámoří. Jejich vzájemné vyřizování účtů kvůli konkurenci v obchodu s drogami za sebou v posledních letech zanechalo desítky mrtvých na několika kontinentech…
Navíc i obyčejní Černohorci mívají doma tradičně velké množství zbraní, střelba v hádce či afektu není nijak výjimečná. A v poslední době došlo v zemi také k několika masovým vraždám, o kterých referovala světová média.
Vučičova pátá kolona
Část vládních politiků, místo aby tlumila vášně, ovšem spíše cíleně přilévá olej do ohně. Prosrbský politik Nebojša Medojević například lživě uvedl, že se v Černé Hoře usadilo „sto deset tisíc Turků“. Další politici straší kriminalitou, drahotou a inflací, za niž prý mohou právě Turci. Záměrně prý skupují černohorské nemovitosti a masivně se do země stěhují, až nakonec místní obyvatelstvo vytlačí a uskuteční svůj ďábelský plán: obnoví bez kapky krve osmanskou říši…
Černohorská opozice i nezávislí intelektuálové ovšem tvrdí, že za okázalým výbuchem protitureckých protestů a násilí ve skutečnosti stojí zájmy vlády srbského premiére Aleksandara Vučiče. V sobotu 1. listopadu totiž uplyne rok od chvíle, kdy se na nádraží v srbském Novém Sadu zřítil betonový přístřešek, pod jehož troskami zahynulo 16 lidí. Tato událost minulý podzim vyvolala vlnu nespokojenosti a masových protestů, které v Srbsku probíhají dodnes a otřásají základy Vučičova režimu.
Vučić je ovšem podle řady komentátorů zkušený manipulátor a jedním z triků, které se mu v minulosti opakovaně osvědčily, je odvádění pozornosti prostřednictvím vyvolávání krizí v sousedních státech, kde žijí srbské menšiny (Bosna, Černá Hora, Kosovo). Může se tam opřít o „pátou kolonu“ místních etnicky srbských nebo prosrbských politiků řízených z Bělehradu.
Ostatně, nepokojům v Podgorici předcházelo výrazné ochlazení vztahů Srbska s Tureckem. Erdoganova vláda totiž před třemi týdny dodala Kosovu, jehož nezávislost Bělehrad ani po 17 letech neuznává, bojové drony schopné udeřit víceméně kdekoli na srbském území. Vučić v médiích nezvykle ostře pohrozil Ankaře, že se to neobejde bez následků.
Brzy poté se černohorští politici prosrbské orientace začali negativně vyjadřovat o tureckých přistěhovalcích a údajném nebezpečí „neoosmanismu“. A pak přišel sobotní incident v Podgorici a srbská média teď místo o nadcházejícím prvním výročí novosadské tragédie barvitě referují o pouličních nepokojích a protestech u sousedů…
A jak skutečně celý incident v Podgorici proběhl? Pětadvacetiletého Černohorce nezranili „dva Turci“, ale jeden občan Turecka a jeden občan Ázerbájdžánu, podle jiných zdrojů pak dokonce jeden Turek a dva Ázerbájdžánci. Některé další zprávy popisují, že došlo k verbálnímu konfliktu místního občana, který seděl venku před kavárnou (což ovšem v Černé Hoře neznamená místo, kde se scházejí intelektuálové, ale spíše ekvivalent české hospody) se dvěma cizinci, kteří šli kolem po chodníku. Kdo začal a proč, není jasné. Černohorec za nimi vyběhl na ulici s nožem v ruce.
Vše přerostlo v hromadnou rvačku, k níž se připojili také další návštěvníci kavárny. Cizinci se pokoušeli uprchnout a za pomoci jednoho policisty, který se je snažil ochránit před lynčováním, se ukryli a zabarikádovali v blízkém kasinu. Mezitím začal – možná předem připravený – „hon na Turky“, velká policejní akce a „spontánní demonstrace“ rozhořčených občanů…
Autor je historik a autor Dějin Černé Hory.
