Navzdory nedávno uzavřenému „strategickému partnerství“ zůstává Rusko k íránským prosbám o vojenskou pomoc po izraelských a amerických úderech chladné. Z Teheránu přitom zaznívá frustrace. Moskva totiž setrvává u prázdných prohlášení – a to i ve chvíli, kdy je Írán vystaven největšímu ohrožení za poslední dekádu.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Rusko a Írán jsou pevní spojenci. Na začátku roku v Kremlu podepsali prezidenti obou zemí dohodu, která měla stvrdit společné postoje proti vlivu Spojených států. Realita se ale ukazuje být mnohem komplikovanější – a pro Írán nepříjemná.
Když izraelské stíhačky udeřily na íránskou infrastrukturu včetně vojenských a jaderných zařízení, Rusko reagovalo zdrženlivě. Prezident Vladimir Putin sice označil americké a izraelské útoky za nevyprovokované, ale na vojenskou pomoc Íránu ani nepomyslel. Místo toho prohlásil, že „tohle může být příležitost k úvahám, jak se ze situace dostat“. Nabídku podpory tedy nahradil výzvou ke zklidnění.
Chladný postoj Ruska k Sýrii i Arménii
Podle expertů je takový postoj pro Moskvu typický. „Írán může požádat Rusko o pomoc, ale Kreml na to nikdy nepřistoupí,“ řekl pro Wall Street Journal odborník na rusko-íránské vztahy Nikolaj Kožanov z Katarské univerzity. Podle něj se opakuje scénář, kdy Rusko podporuje autokratické režimy jen do té míry, dokud to odpovídá jeho vlastním zájmům.
Příkladem může být Arménie. I přes existenci smlouvy o vzájemné obraně ji Rusko nechalo bez pomoci během válek v Náhorním Karabachu. Podobně chladný byl i postoj Moskvy k syrskému prezidentovi Asadovi po loňském úspěšném pokusu o jeho sesazení. Místo vojenské pomoci mu Putin nabídl azyl.
Putinovi jde především o to, aby se vyhnul dalším konfliktům. Rusko se totiž stále nachází uprostřed války na Ukrajině a čelí silnému ekonomickému tlaku Západu. Eskalace konfliktu na Blízkém východě by mohla ohrozit křehkou rovnováhu, kterou si Moskva buduje v diplomatických vztazích – ať už s Izraelem, nebo s Donaldem Trumpem, jenž se zatím vyhýbal dalším sankcím vůči Rusku.
Tím ale zklamání Teheránu nekončí. Po loňském útoku Hamásu na Izrael měl Írán od Ruska slíbeny pokročilé zbraňové systémy – stíhačky Suchoj Su-35, vrtulníky Mi-28 i protivzdušné rakety S-400. Realita? Írán obdržel jen několik cvičných letadel. Důvodem byla nejen omezená výrobní kapacita, ale i tlak dalších zemí Perského zálivu, které si dodávky ruských zbraní do Íránu nepřály.
A když Írán žádal o náhradu za zničené systémy protivzdušné obrany po izraelských útocích, Putin uvedl, že Írán už o nic nového nežádá – a že „není o čem mluvit“. Přitom podle zákulisních informací íránský ministr zahraničí Abbás Arakčí žádal Rusko přímo o pomoc s obrannými systémy i podporu jaderné infrastruktury.
Chladný přístup Ruska může mít pro Teherán vážné důsledky. Írán, který se snaží přežít mezinárodní izolaci, vkládal naděje do spojenectví s Moskvou a Pekingem. Místo skutečné podpory se ale opakovaně setkává se zneužíváním své zranitelnosti. „Rusko a Čína si často berou, co chtějí – levné suroviny, přístup na trh – a na oplátku Íránu prodávají nekvalitní vojenskou techniku za přemrštěné ceny, často ani nedodají to, co slíbily,“ uvedl švédsko-íránský ekonom Tino Sanandaji.
Putin chce být prostředníkem
Putin se nyní snaží vystupovat jako potenciální prostředník konfliktu. Tuto ambici ale minulý týden odmítl Donald Trump s tím, že by se měl Putin nejdříve postarat o mír na Ukrajině.
Přesto může Rusku určitá nestabilita na Blízkém východě vyhovovat. Vyšší ceny ropy i odklon pozornosti světových médií od Ukrajiny hrají Kremlu do karet. Ale důvěryhodnost Ruska jako spolehlivého spojence znovu utrpěla.
„Faktem zůstává, že Rusko nezabránilo masivnímu izraelskému útoku na zemi, se kterou nedávno podepsalo strategické partnerství,“ napsal politolog Andrej Kortunov. „Moskva zjevně není připravena jít nad rámec prázdných slov.“
