„Člověk má úplně jiné problémy než v normálním světě. Je to klišé, když se říká, že jen jíte, chodíte a spíte, ale skutečně to jsou ty nejdůležitější věci, které tam člověk řeší,“ popisuje Lašan cestu vedoucí z jedné strany Evropy na druhou, kterou se svou manželkou Annou putovali téměř osm měsíců. Ve sněhu, výhni i dešti, den co den zhruba třicet kilometrů a k tomu kolem čtrnácti set výškových metrů v nohách.
S Annou se takto v horách „ztrácejí“ už roky – zdolali tři tisíce kilometrů dlouhou trasu Te Araroa vedoucí ze severního na jižní cíp Nového Zélandu nebo ušli tři tisíce kilometrů kolem Islandu i náročný Greater Patagonian Trail divokou přírodou v Jižní Americe.
O svých dobrodružstvích Matúš pravidelně vydává knihy. V té nejnovější sdílí zážitky z přechodu Evropy. „Vždycky jsem cítil, že chci od života něco trochu jiného, než jak jsem ho dřív vedl. A uvědomil jsem si, že nejsem sám – že jsou lidé, kteří tak žijí pořád. Jsou svobodní a dělají věci tak, jak je cítí,“ říká.
Chtěl jsem zjistit, jestli mám na víc
Cesta k dálkovým pochodům pro Matúše začala jako odměna, kterou sám sobě udělil za dokončení univerzity. Byla jí 760 kilometrů dlouhá Cesta hrdinů SNP. Jak to pro něj tehdy bylo náročné? Se smíchem odpovídá, že strašně.
„Byla to tak trochu katastrofa. Předtím nebyl čas na fyzickou přípravu ani na obyčejné túry, nic takového. Trpěl jsem absolutně každý den, po prvním dni jsem měl puchýře a fyzicky jsem byl tak ztuhnutý, že jsem se ráno nedokázal pořádně ani pohnout,“ vzpomíná.
Paradoxně právě prvotní strasti jej motivovaly k dalším pokusům. „Štvalo mě, že tohle je všechno, co dokážu. Chtěl jsem prostě zjistit, jestli mám na víc.“
O dva roky později už se vydal na Nový Zéland, aby pokořil legendární Te Araroa, trasu, která spojuje zemi od severu na jih a měří téměř tři tisíce kilometrů. „Tam se to zlomilo. Do té doby to bylo hlavně o tom dokázat si, jestli na to fyzicky mám. Ale tam jsem pochopil, že mě to opravdu baví a že mám rád tenhle životní styl,“ popisuje. A novozélandské dobrodružství nakonec změnilo jeho život víc, než čekal. Potkal cestovatelku Annu původem z Polska, svou budoucí manželku. „A ona se na život dívala úplně stejně,“ popisuje.
Společně pak odškrtávali jednu dálkovou trasu za druhou. A když pak řešili, kam vyrazit na svatební cestu, měli jasno. Vydali se na Greater Patagonian Trail opuštěnou divočinou. Po Jižní Americe následoval Island a později okruh kolem domovského Slovenska.
Všechny barvy kontinentu
Své dosud nejdelší dobrodružství podnikli v roce 2022, kdy se rozhodli přejít Evropu z jednoho konce na druhý. Před několika týdny o něm vydali knihu. Putování odstartovali u břehu Černého moře v Bulharsku a přes evropská pohoří došli až na západní stranu kontinentu. Celkem za 222 dní ušli 6330 kilometrů.
„Záměrem bylo vzít ty nejlepší dálkové trasy v Evropě a propojit je do jedné linie, která by spojila jednu stranu kontinentu s druhým. A už jenom to, že v evropských horách se člověk může ztratit na 7,5 měsíce, je neskutečné,“ popisuje.
Na takovou cestu však byla nutná důkladná příprava. „Pracoval jsem tehdy v Písku, kde je jediný kopec Mehelník. Tak to byl takový náš tréninkový kopec, na který jsme vylezli asi stopadesátkrát,“ dodává.
A i přesto, že je Evropa hustě osídlená, pocit svobody podle Lašana v horách zůstává stejný. „Když je člověk ve dvou tisících metrech, je úplně jedno, jestli je nejbližší vesnice pět nebo třicet kilometrů daleko. V těch horách máte pořád skvělý pocit,“ dodává.
„Balkán na Západě“
Když přijde na konkrétní zážitky z jednotlivých zemí, je těžké vypíchnout jich jenom pár. „První země, která mě neskutečně zaujala, byla Černá Hora. Napříč tomu, že tam lidi jezdí hlavně k moři, mají tam i pochod – černohorskou transverzalu. Je nádherná,“ popisuje. Další zemí, která ho doslova ohromila, bylo Švýcarsko. „Nikoho tím nepřekvapím, ale přišlo mi, že se musel někdo zbláznit, když ty hory ‚dizajnoval‘. To bylo neskutečné,“ směje se.
Silný dojem v něm zanechal francouzský Centrální masiv. „Říkali jsme tomu Balkán na Západě, protože ti lidé byli neuvěřitelní. Zastavovali auta, zvali nás k sobě domů, nechávali nás spát ve stanech přede dveřmi. Bylo to jedno z největších překvapení celé cesty,“ dodává.
A když už je řeč o pohostinnosti, vzpomíná i na Srbsko. „To bylo tak balkánské, až nás to několikrát zaskočilo,“ říká s úsměvem. I když tam strávili jen pár dní, byla to jediná země, kde váha batohu místo ubývání rostla. „Protože kdokoliv nás viděl, hned nám do batohu něco nacpal,“ vysvětluje.
Když nejde jít zpátky
Motivace pokračovat v cestě páru prý nechyběla ani na chvíli. Bez problémů a menších adrenalinových situací se však cesta neobešla. Hned po vstupu do Alp je na týden vyřadil covid. „Dlouho jsme řešili, jestli nemáme skončit a zkusit to někdy jindy,“ přibližuje.
Cestou poprvé v životě také viděli medvědy. „V každé zemi jsme si dohledávali základní informace, mimo jiné i to, zda tam žijí. O Kosovu jsem našel, že má hrozně malou medvědí populaci. Tak jsme si říkali, že to bude dobrý. A spali jsme tam,“ popisuje. Protože chtěli mít výbavu co nejlehčí, nebrali si polštáře a často místo nich používali zásoby jídla. „Ráno jsme vyrazili do kopce a najednou tam medvědice se dvěma mladými. Podívali jsme se na sebe a tehdy nám došlo, že Kosovo má malou populaci, ale Makedonie na druhé straně hory má naopak velkou – a většina žije právě v tom pohoří,“ dodává.
Největší krizi ale zažili v Pyrenejích, když Matúš udělal navigační chybu. „To jsou přesně ty momenty, kdy člověk zjistí, že může jít zpátky… dokud to jde. A my zjistili, že zpátky už to nejde,“ popisuje. Pokračovali proto do sedla, jen aby nahoře zjistili, že jsou úplně jinde, než měli být – a zároveň už nemají možnost návratu. „Nezbylo nic jiného než vystoupat úplně nahoru a zkusit, jestli se odtamtud dokážeme někde napojit. A to nám fakt zatrnulo. Protože kdyby se tam nedalo přetraverzovat na druhou stranu a vrátit se na trasu, nezbylo by nic jiného než volat horskou službu,“ říká.
Živím se dobrodružstvím
Jak se ale takový „koníček“ dá skloubit s běžným pracovním životem? Ještě před rokem a půl totiž Matúš pracoval jako radiolog v nemocnici. „Tu práci jsem měl upřímně rád, ale odchody na cesty byly něco, co jsem potřeboval. A vedení nemocnice to vždy pochopilo,“ říká. Po návratu se tak opakovaně vracel na stejnou pozici.
Časem ale došlo na rozhodnutí, kterému se nešlo vyhnout. „Pochopil jsem, že dělám kompromis na obě strany. Je těžké věnovat se něčemu tak náročnému, jako je medicína, a zároveň něčemu tak časově náročnému, jako jsou dálkové pochody,“ popisuje.
Poslední rok a půl tak dává vše do toho, co ho skutečně naplňuje. „Teď se živím jen dobrodružstvím – přednášením, psaním knížek a vším, co se kolem toho točí,“ dodává.
