Praha – Bývalý útočník Otakar Janecký byl už v mladém věku mimořádným hokejistou. Teprve až přesun na sever Evropy do Finska, kam odešel v necelých třiceti letech, však z něho udělal profesionála, jak přiznal v rozhovoru s novináři. Díky tomuto přerodu válel mezi nejlepšími ještě dlouho po čtyřicítce a dovedl ho až do Síně slávy českého hokeje, kam byl dnes v Praze slavnostně uveden.
Pardubický rodák neskrývá, že míval k hokeji bohémský přístup, který by byl v dnešní době nemyslitelný. „V té době, když jste hrál v nějakém mančaftu a byl jste dobrý, tak jste věděl, že tam vydržíte třeba deset let. Tehdy se to tak nestřídalo, nelítalo se z jednoho týmu do druhého. Takže jste fakt věděli, že když na to máte a jste první nebo druhá lajna, tak tam těch deset let vydržíte. Tak proč bych pak nechodil na kafe s cigárem a neužíval si života,“ nadhodil Janecký.
V dresu pardubického Dynama zářil a získal s ním i dva mistrovské tituly. Před sezonou 1990/91 ale odešel do finské SaiPy, v jejímž dresu odehrál velmi povedený ročník. Dalších osm sezon ve finské nejvyšší soutěži pak přidal v Jokeritu Helsinky a na závěr této severské kapitoly ještě jednu v klubu Espoo Blues.
„Z toho kavárenského člověka se stal profík. A já jsem strávil čtyři hodiny na zimáku, než jsem z každého tréninku přijel domů. Takže až takový profík jsem byl. Myslím si, že jsem si to trošku vzal i do života. Finsko je pro mě země zaslíbená, krásná země, kam se vždy rád vracím. Je to po Česku moje druhá země,“ řekl Janecký.
V Jokeritu patřil mezi jeho spoluhráče vyhlášený „Finský blesk“ Teemu Selänne. „Tomu to stačilo odevzdat na modré čáře. A když byl současně s obráncem, tak ho předjel a dal skoro vždycky gól. S ním hrát bylo vcelku snadné,“ připomněl Janecký. Sám byl skvělým bruslařem a v nadsázce říkal, že byl ještě rychlejší než slavný Fin. „Já byl rychlej hlavně po zápase, když jsem spěchal na cigáro, takže jsem byl hodně rychle svlečenej,“ smál se Janecký.
Ve Finsku nakonec se svým zlozvykem skončil. „V roce 1996, když dcera šla do školy, tak jsem přestal kouřit. Motivací byly děti, protože doma se nekouřilo a já trávil čas kouřením na balkóně. Byl jsem tam pak pořád, tak aby mě děti někdy viděly, přestal jsem kouřit. Zda mi to pomohlo na ledě? Asi to člověk cítí, ale když je v tom hokejovém zápřahu a má tyhle neřesti, tak se to tak neprojevuje. Ono se to spíš projeví, když je člověk starší, ale to já s tím už jako starší přestal,“ podotkl Janecký.
Sám sebe při dnešním ceremoniálu nazval kašparem a klaunem. Na ledě zářil, přitom měl na tváři často široký úsměv, který se stal jeho poznávacím znamením. „Když jsem přišel do Finska, byla to pro mě taková chladná země. Finové všechno berou vážně – co se jim řekne, dělají na sto procent. A teď tam přišel tady ten kašpar, který když šel třeba na buly, tak se zdravil s diváky, nebo když bylo rozbruslení, s diváky komunikoval. Oni na to nebyli zvyklí. Dalo to zabrat, ale myslím, že i tímhle jsem si v Jokeritu udělal jméno. Byla se mnou sranda a při zápase jsem byl takový, jaký jsem byl,“ řekl Janecký.
Domnívá se, že Češi, kteří tehdy ve finské lize působili, tamní hokej posunuli. „Oni byli takoví urputní a co se jim řeklo, to udělali, bruslařsky na tom byli velice dobře. A když to takhle blbě řeknu, tak jim chyběl takový ten česko-slovenský hokejový mozek. Myslím, že za ta léta, co jsme tam potom chodili, tak jsme jim ho dodali. Proto se domnívám, že máme velkou zásluhu na tom, že finský hokej šel pak na mezinárodní scéně nahoru,“ uvedl Janecký.
Díky vynikajícím výkonům ve Finsku se natrvalo prosadil i do reprezentace. Nějakou dobu byl i jejím kapitánem. „Myslím, že mi to hodně pomohlo. V době těch ‚devadesátek‘ tím, že se neodcházelo ven, tak tady zůstalo hodně dobrých hokejistů a bylo těžké se prosadit do národního týmu. Samozřejmě trenéři měli i hráče, na které spoléhali. Pak když se otevřel trh a všichni vycestovali, tak se mi poštěstilo, že jsem byl i v národním mančaftu.“
S ním dosáhl na velkých akcích na čtyři cenné kovy – olympijský bronz a tři další z mistrovství světa. „My jsme byli ta doba bronzová, ale pro nás byly jako zlaté, takže já to beru jako bych měl zlaté. A moc si toho vážím, neměnil bych za nic na světě,“ prohlásil Janecký.
„K tomu, aby to bylo ještě lepší, jsme měli nejblíže asi v roce 1992 tady v Praze. Hrát mistrovství světa doma je něco jiného, ale potřebujete i štěstí. My jsme tehdy prohráli s mými Finy na penalty. Oni vyrovnali dvě minuty před koncem a já jsem pak v rozstřelu nedal penaltu, to bylo to chybějící štěstí,“ připomněl čtyřiašedesátiletý Janecký smolnou porážku ze semifinále šampionátu.
Přijetí do Síně slávy si moc váží. „Je to krásné, když se toho dožijete, také už nejsem zrovna mladý. Když jsem byl přijatý ve Finsku do té jejich síně, tak jsem si to neužil, protože to jsem zrovna nemohl, to byla škoda. Ale tady si to užívám, je to krásné. Když tady vidím lidi, na které jsem chodil na hokej a které jsem uznával… Od každého z nich se člověk chtěl něco naučit. A jsem rád, že můžu být ve stejné společnosti jako Vláďa Martinec. Byl to můj vzor a já jsem chtěl být jako on,“ řekl Janecký.
Ujčík v Síni slávy: Sako není můj šálek kávy, ale tohle znamená velkou čest
Vidět bývalého skvělého kanonýra a v současnosti trenéra hokejistů jihlavské Dukly Viktora Ujčíka v saku se rovná takřka zázraku. Dnes však udělal velmi rád výjimku, když záhy po slavnostním přijetí obdržel speciální sako určené členům Síně slávy českého hokeje. V rozhovoru s novináři pak zavzpomínal na bohatou kariéru, včetně toho, jak dal košem slavnému Montrealu.
„V saku se vážně necítím moc komfortně. Není to můj šálek kávy, ale tohle sako je opravdu velká čest a musím říct, že si ho užívám. A tím, že moje přijetí schválili lidé, kteří jsou ikonami českého hokeje, a vzali mě mezi sebe, tak o to je to pro mě cennější, to je to největší vyznamenání,“ řekl Ujčík.
Mimořádný střelec má čtyři medaile ze světových šampionátů, v letech 1996, 1999 a 2001 se stal mistrem světa. „Nejvíc je pro mě to první zlato. Bylo hrozně nečekané, nejeli jsme tam zrovna v roli favoritů,“ připomněl MS ve Vídni. „A tím, že to bylo skoro doma, tak tam byla spousta českých fanoušků, kteří tím žili a užívali si to. Nadšení přenesli na nás a my jsme pořád vyhrávali. Potom jsme zvládli čtvrtfinále proti Německu a nepřipouštěli si, že by to mohlo dopadnout špatně,“ dodal Ujčík.
Připustil, že šlo tehdy o velký zlom. „Protože když jsem začínal v nároďáku, zdaleka jsme tolik nevyhrávali. Ale tím, že jsme to pak dokázali opakovat, sebedůvěra stoupala. A každý sport je o sebedůvěře. S ní je to daleko jednodušší,“ uvedl Ujčík.
Mrzet ho může, že nebyl součástí mimořádného olympijského triumfu v Naganu v roce 1998. „Tím, že kluci vyhráli, tak to dopadlo, jak to dopadnout mělo. Samozřejmě mě to mrzí, rozhodl jsem se v té době jít do Třince, protože hrál nahoře. Doufal jsem, že když budeme hrát na špici, budu na očích a dostanu se do nominace. Bohužel to nebylo šťastné rozhodnutí, až tak se mi nedařilo. Takže bylo naprosto pochopitelné, že jsem nejel, rozhodně necítím vůči trenérům zášť, že mě nevybrali. Rozhodli dobře, vyhráli Nagano. Takže není co řešit,“ konstatoval Ujčík.
Kdekoliv hrál, očekávaly se od něho góly. „Necítil jsem ale, že by mě to svazovalo. Samozřejmě jsem měl vždycky dobrý pocit, když jsem dal v zápase gól a týmu tak pomohl. Ale jinak to člověk vnímá v 25, jinak ve 30 a jinak skoro ve 40. Pak už jsem si hokej hlavně užíval a snažil se i vracet a hrát dozadu. I když Zdeněk Moták by o tom věděl své, protože myslím, že moc lidem neřekl: Hele Ujčo, ty se radši nevracej, protože pak je tam vzadu větší zmatek. Ale jak má někdo čich na góly, tak jiný musí umět bránit. A mě potkalo to první,“ podotkl Ujčík.
Díky svým střeleckým schopnostem byl blízko i možnosti zahrát si slavnou NHL. V roce 2001 byl draftovaný Montrealem. „Měl jsem pak na stole k podpisu jednocestnou smlouvu… Nikdy jsem to však neměl v hlavě odmala nastavené. Pořád jsem ještě vyrůstal v době nějaké totality a pro mě byla vrcholem Dukla Jihlava. A když zvládnu hrát za ni, tak nároďák. Nebudu nalhávat, že bych se v současné době rozhodl jinak, ale v té době jsem to tak necítil. A když přišla šance se do NHL dostat, já v té době slíbil, že zůstanu ve Slavii. A chlap má slovo dodržet,“ vysvětlil Ujčík.
Připouští, že odmítnout Montreal není zrovna maličkost, ale sám si to tehdy až tak nepřipouštěl. „Jejich mentalitu neznám. Říkal jsem si: OK, když mě chtějí teď, tak mě budou chtít i další sezonu. Já Montrealu řekl, ať se nezlobí, že prostě zůstávám v Čechách. A tím pádem jsem si ty dveře asi zabouchl,“ řekl Ujčík.
Jeho jedinou zahraniční štací bylo nakonec tříleté angažmá ve finském klubu Kärpät Oulu. Právě na severu Evropy si udělal velké jméno i další dnes přijatý člen Síně slávy Otakar Janecký. „Musím říct, že když se řekne Ota Janecký, vidím trénink Jokeritu Helsinky, Ota o šest metrů vepředu a za ním ti ztrápení Finové a on se tlemil. To byl excelentní bruslař. Ve Finsku to byla hrozná pohoda. Neřešil jsem tam nic jiného než hokej. Měli jsme navíc skvělý tým, který dobře fungoval,“ vzpomínal Ujčík.
Kariéru definitivně završil čtyřmi zápasy za prvoligovou Jihlavu v sezoně 2013/14. Brzy poté se stal trenérem a hokej tak zůstal součástí jeho života na denní bázi. „Je to pro mě důležité. Hokej je pro mě spoustu let můj život, když neberu svůj soukromý rodinný život. Naplňuje mě, doufám, že tomu aspoň trochu rozumím a když můžu s klukama dennodenně pracovat, beru z nich trochu to jejich mládí. A doufám, že budu stárnout pomaleji,“ pousmál se Ujčík.
V roli šéfa střídačky cítí velkou zodpovědnost. „Když jsem hrál, tak jsem nesl zodpovědnost za svůj výkon a za to, jak jsem připravený a co předvádím na ledě. Teď mám zodpovědnost větší – hokej trenérovu hlavu zaměstnává rozhodně víc, protože od toho se nedá odpočinout,“ řekl Ujčík.
