Zatím jsme stále ještě na Zemi. Pod námi zurčí voda mezi skálami a okolo nás se rozprostírá blankytně modrá obloha. Nad krajinou kloužeme jako ptáci. Hory, údolí i potoky se pomalu vzdalují, jako by nás někdo jemně nadzvedl z povrchu planety. Jenže za okamžik už žádná zemská krajina neexistuje. Přesouváme se do vesmíru – a rovnou do jádra hvězdy.
Čas přestává dávat smysl. Jedna sekunda může znamenat i dvacet milionů let. Prolétáme mlhovinami, obrovskými oblaky plynu a prachu, kde se rodí nové hvězdy. Všechno kolem nás pulzuje, otáčí se a vlní. Poznámky o připravených pytlících na zvracení, které jsme slyšeli před začátkem projekce, najednou nepůsobí jako přehnaný vtip.
Planety, prach i světlo se míhají kolem nás a vyprávějí příběh vzniku prvků, z nichž je složený celý vesmír – i naše těla. V jednu chvíli má člověk pocit, že se sám pohybuje mezi hvězdami, v další zase, že se s ním hýbe místnost. Celý sál je přitom zaplněný do posledního místa, z různých koutů se občas ozve tiché „wow“, když se obraz nad hlavami znovu promění.
A pak náhle přijde tma.
Vesmír zmizí stejně rychle, jako se objevil. A když se obraz znovu rozsvítí, stojíme najednou na úplně jiném místě: v Sixtinské kapli. I když člověk ví, že sedí v planetáriu pod kulatou kopulí, oči mu podsouvají rohy a architekturu skutečné místnosti. Nad námi se rozprostírají slavné Michelangelovy fresky, před námi výjev Posledního soudu. Okny dovnitř proniká měkké sluneční světlo, i když venku je osm hodin večer.
Sál je vyprodaný do minuty
Právě v tomhle okamžiku si člověk naplno uvědomí, jak zvláštní místo pražské planetárium vlastně je. Stačí se pohodlně opřít v sedačce a během několika minut můžete proletět vesmírem, podívat se do nitra hvězdy i ocitnout se uprostřed jedné z nejslavnějších kaplí světa. Aniž byste udělali jediný krok.
„Sixtinská kaple je zhruba stejně velká jako naše kopule. Takže ten vjem je tady prakticky jedna ku jedné,“ vysvětluje dramaturg planetária Jakub Toman. Návštěvník se ale může přenést i na řadu dalších míst – od vzdálených galaxií přes povrch planet až po mikroskopický svět vzniku chemických prvků. Právě ten je tématem nového filmu, který diváky provádí příběhem o tom, z čeho vzniklo vše kolem nás.
Hlavním atributem, díky němuž je pražské planetárium dnes unikátní, je jeho kopule. Má průměr dvaadvacet metrů, obsahuje více než 45 milionů LED diod a jde o největší kopuli z LED panelů pro planetárium na světě. Tvoří ji zhruba dvanáct tisíc jednotlivých panelů. Když technologii spustili, šlo zároveň o první LED planetárium na světě. „Teď už nejsme jediní. Dnes jsou na světě zhruba tři: jedno u nás, druhé v USA a minulý týden otevřelo další v Číně,“ vyjmenovává Toman.
Nová kopule je výsledkem modernizace, která byla dokončena loni. A zájem veřejnosti je obrovský. Jen za posledního půl roku přišlo do planetária asi 250 tisíc návštěvníků. „Sál je přes den vyprodaný prakticky do minuty. A plno máme i večer,“ dodává dramaturg.
Obraz kvalitnější než v televizi
Podle Tomana je kvalita obrazu „úplně někde jinde“, než na co jsou diváci zvyklí. „Není to televize. Je to obří kopule s neuvěřitelným kontrastem a barvami,“ popisuje.
Právě tady podle něj vynikne například Saturn. „Vypadá mnohem líp než na fotkách na internetu nebo v knížkách,“ říká Toman. Planetárium totiž pracuje se stejnými vědeckými daty jako vědecké vizualizace, ale systém je zobrazuje ve vyšší barevné hloubce. „Obraz je kvalitnější než to, co vidíte v televizních dokumentech. Všechno je vidět v detailech.“
Ani pro samotné tvůrce prý ten efekt časem nezmizí. „Ty efekty jsou suprové a i mě samotného občas překvapí, jak to vizuálně funguje,“ přiznává. „Stačí se kolem planety proletět, trochu s ní otočit – a ten wow efekt tam prostě je.“
Fanoušci počítačových her mají výhodu
Pod kopulí se navíc nekonají jen astronomické projekce. Planetárium hostí také koncerty nebo speciální audiovizuální programy. „Planety se pak dají posunout tak, aby visely za muzikantem. To je úplně nádherné,“ popisuje Toman. „Sám u toho občas vypnu a jen si to užívám. Pak si řeknu: ne, musíš pracovat, musíš to ovládat,“ směje se.
A jak se vlastně takový stroj řídí? „Úplně jednoduše,“ odpovídá Toman. Promítač podle něj nemusí umět programovat – stačí základní znalost astronomie a trochu orientace v systému. „Pokud je promítač fanoušek počítačových her, má vlastně výhodu.“
Velká část se ovládá pomocí předpřipravených tlačítek či playlistů na jedné ze dvou obrazovek. „Kliknu na tlačítko a rozsvítí se Mléčná dráha. Chci letět k nějaké planetě, třeba k Zemi, tak ji vyberu a zmáčknu ‚letět‘. Systém ví, kde je, jak má letět, a všechno si dopočítá sám.“
Simulace přitom počítá i s překážkami ve vesmíru. „Vyhne se Měsíci, ostatním planetám nebo asteroidům,“ vysvětluje. Rychlost letu je zároveň nastavená tak, aby se divákům neudělalo špatně. I tak se to ale občas stane. „Většinu těch věcí, které tu lidé vidí, nikdy předtím neviděli. Mozek pak chvíli neví, co s tím,“ říká Toman. Řešení je prý jednoduché: na chvíli zavřít oči. „Od června máme zatím jeden zářez – malá holčička to po premiéře nevydržela. Předtím snědla zmrzlinu a řízek,“ dodává s úsměvem.
Na druhé obrazovce má promítač uživatelská tlačítka. Pod každým z nich je skrytý kód nebo sada příkazů, takže si scénu může upravovat podle potřeby – třeba nastavit, za jak dlouho se mají rozsvítit hvězdy nebo na kolik procent jejich jas zvýšit. „Můj oblíbený výjev je Saturn v úplné tmě,“ říká. „A taky mě baví, když k tomu pustíme hudbu. Vesmír se hodí skoro ke všemu.“
Ukazuje přitom na scénu nad námi. Slunce a kolem něj obíhají obří planety. „Ta kompozice vyšla úplně nádherně,“ říká. „Když chvíli počkáme, Mars se přežene přímo nad hlavami diváků. A pak to působí opravdu špičkově,“ uzavírá.
Video: Lidi průzkum vesmíru nezajímá, proto je slabá i veřejná podpora, říká Jan Šifner z Planetária
Zdroj: autorský text
