Od našeho zpravodaje v Pobaltí – Povinná vojna má podle průzkumů v nejsevernější pobaltské zemi silnou podporu veřejnosti dokonce i mezi ruskojazyčnou menšinou. Lillemäe, která působí na univerzitě v Tartu a na Katedře aplikovaného výzkumu Estonské vojenské akademie, v rozhovoru pro Aktuálně.cz popisuje i to, jak se estonská armáda současnosti liší od té sovětské nebo zda mladí falšují diagnózy, aby se odvodu vyhnuli.
Jak Estonci vnímají povinnou vojenskou službu?
Veřejnost to z více důvodů podporuje. Jsme malý stát, nemáme tolik možností, jak se bránit. Potřebujeme povinnou vojenskou službu, abychom měli dostatek lidí a záložáků v armádě, kteří nás ochrání.
Povinná vojenská služba je ve společnosti tak zakořeněná, že je naprosto normalizovaná. Samotní branci si často na první dobrou souvislost mezi povinnou vojenskou službou a obranou státu ani neuvědomují.
Je to také příležitost objevit sám sebe, být poprvé pryč od rodiny. Vyzkoušet si své schopnosti a rozvíjet dovednosti.
V roce 2022 se to se začátkem války na Ukrajině hodně změnilo. Tehdy bylo vidět, že mnoho mladých lidí si začalo uvědomovat souvislosti. Říkali: „Páni, poprvé v životě chápu, proč máme v Estonsku povinnou vojenskou službu.“
Kdo nejvíc podporuje brannou povinnost?
Celkově Estonci vnímají brannou povinnost velmi pozitivně. Nejvíce ji podporují starší lidé a lidé středního věku. Mladší generace ji podporuje o něco méně.
To je pravděpodobně tím, že pokud něco musíte udělat sami, nejste tomu nakloněni tolik. Na rozdíl od starších lidí, kteří říkají, že to musí udělat někdo jiný.
Takže mladí Estonci proti vojně neprotestují?
Neříkám, že všichni mladí lidé chtějí vojnu podstoupit. I oni mají různé názory a určité obavy. Jednou z velmi základních obav je, že jim armáda vymyje mozek. Nechtějí se stát vojáky, chtějí zůstat sami sebou.
Někdy se také bojí o své blízké. Nebo se bojí, že se zraní a změní jim to život. Jsou mezi nimi také profesionální sportovci, hudebníci, pro které může rok mimo profesi znamenat, že v pozdější kariéře už nebudou tak úspěšní.
Studie ukazují, že výsledný pocit z vojenské služby v zásadě závisí na tom, jak k ní mladí lidé přistupují. Pokud přicházejí dobrovolně a vnímají ji jako příležitost k růstu, pak na konci vojenské služby častěji říkají, že získali něco pro svůj život.
Pokud do služby nechtějí a očekávají, že to bude extrémně nepříjemné, pak je pravděpodobné, že při odchodu z armády řeknou, že nikdy nepřijdou bránit zemi.
Vliv ale má válka. Všichni teď chápou, proč potřebujeme odvod. Společnost chápe, že hrozba je reálná.
Ovlivňují povinnou vojnu historky o čištění podlahy zubním kartáčkem, které pocházejí ještě ze sovětské doby? A děje se to stále?
Řekla bych, že dnes už to téměř neexistuje. Ale v 90. letech to bylo velmi rozšířené. Estonské ozbrojené síly měly vlastní problémy. Potřebovali jsme například estonské důstojníky z exilu, kteří uprchli za sovětských časů. Čerpali jsme zkušenosti z Finska, Německa a Spojených států.
Od té doby se změnila komunikace ozbrojených sil. Neustále signalizují, že si cení mladých lidí. A chtějí jim poskytnout další zkušenosti, nejen ty vojenské.
Mnohem více mladých lidí nyní uvádí, že získali užitečné zkušenosti. Třeba soft skills, technické a IT dovednosti, řízení aut, zdravotnické dovednosti a podobné věci.
V dnešní společnosti drhnutí záchodu kartáčkem a podobné chování mladí lidé nahlásí. A to i médiím. To znamená, že ozbrojené síly musí opravdu vědět, kde jsou hranice. Teď jsme se naopak dostali do situace, kdy někteří mladí lidé říkají, že služba je příliš měkká. Že už není dostatečně náročná, protože řada věcí byla zakázána.
Jaké například?
Bylo zvykem dělat kliky, když jste čekali v jídelně na jídlo. A v určitém okamžiku to zakázali, protože si na to někteří rodiče stěžovali. Ale stěžovali si i branci, že přišli o kliky a teď se nedostanou do takové dobré fyzické kondice, aby prošli testem NATO.
Bere estonská armáda každého?
Na rozdíl třeba od Švédska estonská vojenská služba není příliš selektivní, brance vybíráme pouze na základě fyzického a duševního zdraví. Švédové oproti tomu berou pouze ty nejmotivovanější a nejschopnější.
V Estonsku se v armádě setkáváte s lidmi z celé země. Liší se svým původem, sociálním prostředím, postoji a životem, který dosud vedli. S tím se musí vyrovnávat, získají soft skills, vedoucí schopnosti, disciplínu. Estonští zaměstnavatelé pak oceňují, že se branci naučí dělat věci, které musí, i když je dělat nechtějí.
A co třeba stáže?
Aby byla vojenská služba pro lidi užitečnější v jejich budoucím životě, ozbrojené síly poskytují například možnosti stáží pro studenty technických oborů.
Pokud jste třeba mechanik, můžete absolvovat stáž v ozbrojených silách. Získáte tak nějaké kreditní body. Pokud pracujete v IT společnosti, můžete nastoupit do kybernetické čety a dále rozvíjet své dovednosti.
Firma na tom vydělá, protože se jí vrátí zaměstnanec s novými dovednostmi. A voják vydělá, protože může pokračovat ve stejném oboru a rozvíjet se. To je něco, co estonské ozbrojené síly dělají velmi dobře.
Existují i lidé, kteří třeba předstírají nemoc, aby se branné povinnosti vyhnuli?
Vždy se najdou lidé, kteří nechtějí nastoupit. Existují legitimní způsoby, jak se vyhnout vojenské službě. Můžete se například na rok přihlásit jako dobrovolník do domova pro seniory. Případně zaplatíte pokutu, ale zase vám mohou například odejmout řidičský průkaz, pokud jste zaplatili příliš mnoho pokut a stále nenastoupili do služby.
Ale ohledně toho, co jste zmínil, tak úřady snížily počet diagnóz, které vás vyloučí z armády. Pokud máte cukrovku, už to není automatický důvod, záleží na možnosti léčby a na komplexním zdravotním stavu.
Před několika lety došlo k případu, kdy byl lékař přistižen při vypisování falešné diagnózy, a veřejná reakce byla obrovská. Myslím si, že po tomto případu už lékaři nejsou něčemu takovému nakloněni.
Zmínila jste, že vojenská služba vás naučí, jak žít s deseti dalšími lidmi z různých sociálních a kulturních prostředí. Jak je to s rusky mluvící menšinou tady v Estonsku?
Aktuálně probíhá veřejná diskuse o nových pravidlech, protože by na vojnu měli jít pouze branci, kteří mluví estonsky aspoň na úrovni B1. Podle statistik rusky mluvící osoby tvoří asi 20 procent populace a asi 20 procent rusky mluvících osob bylo ve službě.
Ale asi polovina z nich neumí estonštinu vůbec. To znamená, že ti, kteří neumí estonštinu, ale mají motivaci nastoupit do vojenské služby, nehledají tolik soft skills, ale třeba se chtějí naučit jazyk.
Podle průzkumů mají tendenci tvrdit, že získali více technických dovedností a méně soft skills.
Na druhou stranu, to, že neumí estonsky, je problém. Je velmi těžké být velitelem čety nebo družstva, pokud neumíte jazyk. Jak můžete dávat rozkazy ostatním?
Takže to mají jinak, celkově jsou také trochu méně nakloněni účasti v branné službě. Ale není to zásadní rozdíl.
