Vytvořili jsme pravidla, která způsobila krizi bydlení, říká šéf pražských plánovačů

Plán ještě čeká poslední kolo připomínek a příští rok na jaře poputuje ke schválení do zastupitelstva.

Metropolitní plán se konečně blíží do finále. Jak změní podobu Prahy dejme tomu během příštích deseti let?

Bude to klíčový dokument. Zrychlí výstavbu, odemyká obrovská nevyužitá území pro rozvoj města. Jsou v něm všechny hlavní dopravní stavby a zjednodušuje plánování nových. Navíc chrání hodnoty Prahy od panoramatu po parky v centru a přírodu na okraji města. Dnes běží zhruba 400 žádostí o změnu platného územního plánu a všechny tyto změny jsou zahrnuté v Metropolitním plánu. Uvolní a odblokuje to najednou velmi mnoho projektů. Neznamená to, že se najednou postaví 500 tisíc bytů.

Na což by stejně neměly stavební firmy kapacity.

Ano, ono to ani nejde. Ale věřím, že městu hodně pomůže. Plán se chová k jednotlivým lokalitám daleko citlivěji a individuálněji. Plán taky hodně usnadní dohody investorů a samospráv v jednotlivých územích, protože veškeré velké rozvojové plochy jsou v něm pokryté podmínkou plánovací smlouvy, v níž se stanoví například příspěvky investorů na infrastrukturu nebo občanskou vybavenost. Když se dohoda uzavře, nebude se muset provádět změna plánu a rovnou se půjde stavět. Není tam žádná blokace jako dosud, kdy se muselo i po uzavření dohody čekat na změnu územního plánu. Jsou v něm také všechny potřebné dopravní stavby, které Praha potřebuje – vysokorychlostní tratě, nové metro, okruhy, paralelní dráha na letiště, počítá se zhruba se zdvojnásobením sítě tramvajových tratí.

Takže nejsou namístě obavy, že plán zastaral ještě předtím, než byl hotový, a že hned po jeho schválení budete muset začít pracovat na novém?

Ne, my takové množství projektů ani nebudeme schopni prostavět. Metropolitní plán nebude výstavbu procesně zdržovat a bude daleko lepším nástrojem pro rozvoj města. Bude to velký skok vpřed a myslím si, že to na vlastní oči uvidíme velmi rychle. Předpokládám, že nová verze plánu může fungovat dalších 25 let bez nějakých velkých změn.

Jak moc se liší dnešní finální verze od té, kterou jste před 12 lety začali zpracovávat?

První teze byla taková, že uděláme velmi jednoduchý plán, který se bude doplňovat podrobnějšími studiemi pro konkrétní lokality. V praxi jsme ale byli nuceni plán připravit mnohem složitější a všechny dohody v jednotlivých lokalitách – a těch jsou stovky – v nějaké podrobnosti do Metropolitního plánu dostat.

Proč?

Bylo to nutné kvůli tomu, aby nám na to dotčené orgány a státní správa daly razítko. Takže my jsme tři roky plán kreslili, zbytek zabralo vyjednávání s 57 městskými částmi, státní správou, dotčenými orgány. Často nešlo o to, že by například památkář, ochránce životního prostředí nebo úředník z ministerstva dopravy objektivně hájil nějaký zákon. Ne, často jsou za tím individuální názory na nějakou věc. Lidé mají představu, že je u nás objektivní, nezávislá státní správa, která hájí veřejný zájem. Jenže někteří úředníci hájí spíš své vlastní vidění světa a představu o tom, jak by se město mělo rozvíjet. Ale do toho jim, při vší úctě, vůbec nic není. Ústava říká, že obec se má rozvíjet a má právo na samosprávu.

Jak se rozcházejí veřejné zájmy, které má hájit stát, s rozvojem města?

Když žijete ve městě, co od něj očekáváte? Abyste měl kde bydlet, abyste měl kam dát děti do školky nebo školy, abyste měl kde pracovat, aby existovalo kvalitní veřejné prostranství, kde budete trávit čas, a abyste se měl jak po městě dopravovat. To je zájem obyvatele města. Žádnou z těchto věcí ale žádný orgán státní správy nehájí. To, co vy jako obyvatel chcete po politikovi, který město vede, je státu úplně jedno, vůbec ho to nezajímá. Třeba bydlení není veřejný zájem. To je velký problém legislativy.

Máte nějaký konkrétní příklad takového subjektivního rozhodování státní správy?

Pro ilustraci můžu uvést třeba dlouholetý spor o podobu Pankrácké pláně. Památková péče říká, že výškové budovy, které tam stojí, jsou chyba a mají se dát pryč. Výhledově. Dnes jsou tam stometrové budovy, v Metropolitním plánu je ale kvůli památkové péči výšková hladina 70 metrů. To znamená, že když tam někdo koupí pozemek a některou z těch výškových budov zbourá, nebude na jejím místě už moct postavit stejně vysokou budovu. Přitom by tím neničil žádnou památku, ty domy tam už teď jsou.

Mně z estetického hlediska přijde, že naopak nevypadá dobře, když tam stojí pár mrakodrapů, že by vypadalo lépe, kdyby jich bylo víc. Ale jsem tedy jen laik.

Estetika a památková péče se často rozcházejí. U nás je výška budov velké téma. Přitom aby dům byl kvalitní, jde o proporce – někde může vypadat daleko lépe 12patrový štíhlejší dům než šestipatrová budova „rozšlápnutá“ do prostoru, která ale splňuje požadavek památkářů. Můžeme se bavit o tom, co je estetické, co je kvalitní, jaká architektura je dobrá a jaká špatná. Ale ne, to v úvahách státu vůbec nehraje roli. Řekli jsme šest pater a hotovo.

A přidá se argument, že proti je také UNESCO.

Ano. Jenže některé spolky používají UNESCO jako kladivo na čarodějnice, když dojdou argumenty. Přitom samotné UNESCO často není tím, kdo by sám aktivně řešil výšku domů v Praze. Jsou to lidé z různých spolků, kterým záměr výškové výstavby vadí a kteří „žalují“ u UNESCO. Napíšou dopis s pečlivě připraveným příběhem, proč by mrakodrap znamenal konec světa, a pošlou to do UNESCO.

Když jsme u výškových budov, mnoho lidí by jich v Praze rádo vidělo víc. Na druhou stranu starosta Prahy 9 Tomáš Portlík mi tvrdil, že po developerech sám chtěl, aby ve Vysočanech postavili výškové domy, ale odpověď byla, že je to drahé a že radši postaví tři osmipatrové domy než jeden 30patrový. Je po výškových domech poptávka u investorů?

Ono to tak je, stavět výškové budovy je drahé. Jsou to spíš symboly, ne klíč k řešení bytové krize. Kdybychom všude po Praze stavěli osmipatrové budovy, jak jste o nich mluvil, jsme za vodou. Ale Praha je dvoupatrová. Nicméně v Metropolitním plánu jsme vytyčili místa, kde podle nás dává smysl stavět do výšky, limit je 27 pater.

Kde jsou?

Jde o místa navázaná na velkou ekonomickou aktivitu, lokální centra. Často se pojí s veřejnými investicemi – typicky terminál vysokorychlostní trati. To je dopravní uzel srovnatelný s malým letištěm a podle toho bychom k němu měli přistupovat, stavět kolem něj co nejvíc. Je to i trend ve světě, říká se tomu development orientovaný na dopravu. To znamená, že když už stát někam nasype až stovky miliard veřejných peněz do infrastruktury – metra, vysokorychlostní trati – tak se v okolí těch stanic má taky adekvátně stavět.

Aby to nevypadalo jako v Letňanech, kde mnoho let ústí výstup z metra do pole.

Ano. V Letňanech bude stanice vysokorychlostní trati do Německa a je to typická rozvojová lokalita. U těchto lokalit ale naráží na jiný problém. Přestože brownfieldů a transformačních ploch ve vnitřní části Prahy je hodně, musíme počítat také s přiměřeným růstem na okrajích města. Tam se však naráží na dlouhodobý spor o posuzování pozemků vůči zemědělskému půdnímu fondu.

V čem spočívá?

Zákon je napsaný trochu nešťastně a je velmi rigidní. Říká, že nejkvalitnější půda se nesmí vůbec z vyjímat a nesmí se tam stavět. Přitom to často nedává smysl. Máte například výstup z metra, hned vedle něj je půda označená jako nejkvalitnější a teprve o kus dál jsou pozemky s méně kvalitní, které se smějí vyjmout z půdního fondu a zastavět. Ministerstvo zemědělství vám řekne – nedá se nic dělat, tak se bude stavět až o kus dál.

Takže z metra by lidé chodili ke svému bytu přes pole?

V podstatě ano. Nejde ale jenom o to. Pokud má toto opatření chránit půdu a sloužit k ochraně klimatu, je to to nejtupější možné řešení. Protože když se bude stavět přímo v okolí metra, bude veřejnou dopravu využívat daleko více lidí, kteří tím pádem nebudou jezdit auty a znečišťovat ovzduší. Na obranu ministerstva ale musím říct, že se tam tím zabývají tři lidé pro celou republiku, z toho jeden v Praze. A i když se snaží, nezvládají to kapacitně a navíc se musí držet legislativy. Tahle pravidla by měla být volnější a umožnit inteligentnější rozhodování. Je to ukázka toho, že jsme si tady vytvořili soubor často úplně absurdních pravidel, jejichž výsledkem je prostředí, kde nové byty stojí skoro 300 tisíc korun za metr čtvereční.

Na ministerstvu pro místní rozvoj vzniká legislativa, která by měla změnit územní plánování, zjednodušit ho směrem, o kterém mluvíte. Tedy například umožnit velkým městům mít obecné, strategické územní plány. Jak by to ovlivnilo Metropolitní plán? Budete muset připravit nový?

My jsme na to připraveni. Plán je zpracovaný tak, že se ty podrobné vrstvy v jednotlivých územích dají „vypnout“ a plán zobecnit.

Spotlight: Nestíháme stavět byty a školy. V Česku obvykle čekáme na průšvih a pak se řeší, říká Boháč (24. 6. 2024)