Před miliony lety Středozemní moře vyschlo. Stala se z něj solná pláň, v níž nemohlo nic přežít. Ale pak do ní pronikly vody Atlantského oceánu. Podle nové studie ne pomalu a postupně, ale rychlou a masivní povodní.
Středozemní moře v minulosti vyschlo a místo vody tuto oblast tvořila jen rozlehlá solná pláň, ne nepodobná třeba utažskému Velkému solnému jezeru. Tato situace nastala před asi šesti miliony lety a trvala asi 250 tisíc let. Jak se ze solné pláně stalo opět moře?
Vědci pracují s hypotézou, že vodu přinesla obrovská „megapovodňová vlna“ biblických rozměrů. Teď mezinárodní tým geologů našel celou řadu důkazů, které právě na tuto potopu poukazují. Objevili je na Sicílii.
Mezinárodní tým vědců, včetně těch ze Southamptonské univerzity, identifikoval řadu geologických prvků v okolí jihovýchodní Sicílie, které poukazují na masivní potopu, jež se odehrála v celé oblasti.
„Takzvaná zancleanská megapovodeň byla úchvatným přírodním jevem, jehož rychlost překonala všechny ostatní známé povodně v historii Země,“ uvedl hlavní autor studie Aaron Micallef, který pracuje ve výzkumném ústavu Monterey Bay Aquarium v Kalifornii. „Náš výzkum poskytuje doposud nejpřesvědčivější důkazy o této mimořádné události,“ dodává.
Z moře poušť
Středozemní moře téměř úplně vyschlo během takzvané messinské salinitní krize. Před šesti miliony došlo k pohybu litosférických zemských desek, který způsobil, že se přehradil Gibraltaraský průliv. A to znamenalo, že se oblast moře uzavřela a nemohla do ní pronikat voda z oceánu. Navíc tehdy panovalo velmi teplé a suché klimata, takže výpar výrazně překonal přítok vody z řek. Moře začalo vysychat.
Postupně se středozemní pánev stala pouští ležící až tři kilometry pod hladinou světového oceánu, v níž se zachovalo pouze několik izolovaných jezer. Koncentrace soli ve vodě se stala tak vysokou, že neumožňovala život žádných vyšších organismů.
Vědci se dlouhá léta domnívali, že toto suché období skončilo postupně a Středozemní moře se znovu naplnilo během nejméně deseti tisíc let. Tuto myšlenku ale zpochybnil objev erozního kanálu táhnoucího se od Cádizského zálivu k Alboránskému moři v roce 2009. Tento nález poukázal na jedinou mohutnou záplavu trvající dva roky až šestnáct let, která se stala známou jako zancleanská megapovodeň. Došlo k ní, když vody Atlantského oceánu posílené táním ledu přetekly přes výše popsanou hráz Gibraltaru.
Síla stovek Amazonek
Odhaduje se, že tato megapovodeň měla 68 až sto sverdrupů. Pro srovnání: Golfský proud má asi 100 až 150 sverdrupů a Agulhaský proud v Indickém oceánu asi 65 sverdrupů. To znamená, že voda plnila Středozemní moře přibližně silou Golfského proudu. A ještě jedno srovnání: Jeden sverdrup je asi pětkrát větší než objem vody, kterou unáší největší řeka světa Amazonka: jako by jich tedy do Středozemního moře vtékalo najednou asi pět stovek.
Sverdrup je jednotka na měření přesunu objemu mořské vody v mořských proudech. Její zkratkou je Sv. Je pojmenována po norském oceánografovi Haraldu Ulriku Sverdrupovi.
Sverdrup je definovaný množstvím přepravené vody v čase: jeden Sv se rovná jednomu milionu metrů krychlových za sekundu.
Nová studie, která vyšla v odborném časopise Communications Earth & Environment, popsala nově objevené geologické objevy a zkombinovala je s geofyzikálními daty a numerickým modelováním. Výsledkem je doposud nejpřesnějším popisem této potopy všech potop.
Vědci se opírají o analýzu asi tří stovek asymetrických, proudnicových hřbetů v koridoru napříč Sicilskou pahorkatinou. „Morfologie těchto hřbetů odpovídá erozi způsobené velkoplošným turbulentním vodním tokem s převážně severovýchodním směrem,“ popsal je Paul Carling, emeritní profesor na Fakultě geografie a environmentální vědy na Southamptonské univerzitě a spoluautor studie. „Odhalují obrovskou sílu zancleanské megapovodně a to, jak přetvořila krajinu a zanechala trvalé stopy v geologickém záznamu.“
Odběrem vzorků z hřebenů tým zjistil, že jsou překryty vrstvou kamenné suti obsahující materiál erodovaný z boků hřebenů a okolní oblasti, což naznačuje, že se tam ukládal rychle a s obrovskou silou. Tato vrstva se nachází přímo na rozhraní mezi mesinským a zancleanským obdobím, kdy se předpokládá, že došlo k megapovodni.
Další důkaz
Pomocí seismických reflexních dat, což je druh geologického ultrazvuku, který vědcům umožňuje vidět vrstvy hornin a sedimentů pod povrchem, pak autoři objevili „kanál ve tvaru písmene W“ na kontinentálním šelfu východně od Sicilského prahu.
Tento kanál, vytesaný do mořského dna, spojuje hřbety s kaňonem Noto – hlubokým podmořským údolím nacházejícím se ve východní části Středozemního moře. Tvar a umístění kanálu naznačují, že působil jako mohutný trychtýř. Když se tedy vody megapovodně přelily přes Sicilský práh, tento kanál pravděpodobně odváděl vodu směrem ke kaňonu Noto a do východního Středomoří.
Tým vytvořil počítačové modely megapovodně, aby simuloval, jak se voda mohla chovat. Naznačují, že povodeň zřejmě postupem času měnila směr a nabývala na intenzitě; voda při ní přitom dosahovala rychlosti až 32 metrů za sekundu. Měla dost síly na to, aby vyhloubila hlubší kanály, erodovala více materiálu a přenášela jej na delší vzdálenosti.
„Tato zjištění nejenže vrhají světlo na kritický okamžik v geologické historii Země, ale také ukazují na přetrvávání tvarů reliéfu po dobu pěti milionů let,“ dodal Micallef. „Otevírají navíc dveře dalšímu výzkumu podél okrajů Středozemního moře.“
