Leonard Keeler prožil poslední roky svého života v americkém státě Wisconsin v depresích a zármutku. Zdrtila ho smrt jeho manželky, propadl alkoholu a kouřil jednu cigaretu za druhou. Zemřel v roce 1949 v pouhých pětačtyřiceti letech na infarkt.
Rodák z Kalifornie se zapsal do historie jako velmi mladý. Je považovaný za hlavního konstruktéra polygrafu neboli detektoru lži. Tvrdil, že první prototyp sestrojil už v polovině dvacátých let, ale přišel o něj při požáru domu, kde bydlel.
V neděli 2. února uplynulo přesně devadesát let od chvíle, kdy v roce 1935 soud ve Wisconsinu při procesu se dvěma muži, obviněnými z násilného útoku, zohlednil výsledky výslechu na detektoru lži. O dva roky později se detektor objevil znovu v mediálně sledovaném případu uškrcení šestiletého chlapce Rogera Loomise ve státě Illinois. Na detektoru vypovídala jeho matka podezřelá z vraždy. Vyšetřovatelé ji ale právě na základě tohoto výslechu označili za nevinnou, případ nikdy neobjasnili.
Devadesát let od prvního použití má metoda své zastánce i odpůrce. Vychází z předpokladu, že když někdo zalže, projeví se u něj stres změnou dýchání, srdečního pulsu nebo krevního tlaku. V Česku není výslech na polygrafu důkazním prostředkem a kdo jej odmítne podstoupit, pro toho to není přitěžující okolnost.
Ke známým případům poslední doby, v nichž hrál roli detektor lži, patří například proces s Petrem Kramným, nyní již odsouzeným z vraždy své ženy a dcery na dovolené v Egyptě v roce 2013. Soud muže poslal do vězení na 28 let. Výsledky výslechu na detektoru policie nezveřejnila.
Policie České republiky na svých webových stránkách uvádí, že jde o metodu, která může pomoci zvláště v počátečních fázích trestního řízení, kdy se stanovují a ověřují vyšetřovací verze. „S využitím detektoru lži je možné například ověřit pravdivost výpovědi podezřelé osoby či svědka nebo eliminovat nevinné osoby z okruhu podezřelých. V Kriminalistickém ústavu působí jediné specializované pracoviště v rámci Policie České republiky, které provádí fyziodetekční vyšetření pro orgány činné v trestním řízení. Existuje zde od roku 1980,“ stojí dále na webu policie.
Ve Spojených státech vyvolal pochybnosti o účinnosti polygrafu dlouholetý agent sovětské KGB Aldrich Ames. Důstojník americké Ústřední zpravodajské služby (CIA), který roky pracoval pro Moskvu, výslech na detektoru podstoupil dvakrát během své kariéry. Popíral, že by pracoval pro cizí zpravodajskou službu a v obou případech experti vyhodnotili jeho odpovědi jako pravdivé.
Leonard Keeler (vzadu stojící) na snímku z roku 1937 testuje detektor lži – svůj vynález. | Foto: Aktuálně.cz / Agence de presse Meurisse / Wikipedia / Creative Commons Attribution-ShareAlike License
Před dvaceti lety uvedli do provozu nový typ detektoru izraelští experti. Je založený na softwaru, který sleduje změnu velikosti očních zorniček při odpovědích.
Bývalý ředitel Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín profesor Jiří Straus řekl před časem v České televizi, že přístroj snímá fyziologické reakce vyšetřovaného přes čtyři kontaktní body: dva prsty, hrudník, pas, paže. „V kriminalistické praxi ani literatuře se neprokázalo, že by někdo dokázal vlastním vědomím ovlivnit výsledky vyšetření. Jediný neúspěch fyziodetekčního vyšetření spočívá pouze v chybně kladených otázkách. Otázky musí být formulovány tak, aby dotyčného vyšetřovaného trošičku rozhodily, dostaly ho do fyziologické reakce, stresu a strachu, že je ohrožen a že mu o něco jde,“ upřesňuje Straus. Dodává, že nejvhodnější je formulace otázek umožňující odpovědi ano nebo ne.
Bulvární média a servery někdy zásobují čtenáře takzvaně zaručenými zprávami, jak lze obelstít detektor lži. Například prý špendlíkem v botě nebo stažením svěračů. Nicméně jasné je, že na základě dosud známých technologií není možné někoho usvědčit z trestného činu jen, nebo hlavně na základě tohoto výslechu.
