Ve společnosti se podle expertů objevuje čím dál více nadměrný optimismus, který ale potlačuje skutečné emoce. Tento fenomén i kvůli sociálním sítím představuje zátěž, která může mít i vážné důsledky. Před takzvanou toxickou pozitivitou odborníci varují nejen na internetu, ale také v práci nebo ve vztazích. Nejde jen o pozitivní fráze, ale také videa, fotografie a povrchní příspěvky, které ovlivňují každodenní život, mnohdy zakrývají nepříjemné věci na úkor emoční hloubky a spíš sledují materiální prospěch.
„Pozitivita je často definována jako optimistický a realistický pohled na život, který zároveň ponechává prostor pro všechny emoce – dobré i špatné – aby mohly být identifikovány a zpracovány bez použití obranných strategií, jako je vyhýbání se, minimalizování nebo racionalizace prožitých zkušeností,“ popisuje web Psychology Today.
Být pozitivní neznamená podle specialistky na vztahy Annie Tanasugarnové, že člověk má „dokonalé“ duševní zdraví. Spíše to podle ní znamená, že uznává momenty zranitelnosti, strachu, hněvu nebo smutku, a zároveň si dává čas a prostor na to, aby tyto obtíže zpracoval a něco si z nich odnesl.
Toxická pozitivita je však podle odborníků definována jako přehnané a povrchní projevy optimismu na úkor autentické hloubky a emocionální zralosti. Je založena na udržování „pozitivního“ myšlení, které je nereálné a neudržitelné, protože vychází z popírání negativních emocí, které jsou nezbytné a adaptivní.
Harvardská psycholožka Susan David to vyjádřila podle Washington Post ještě stručněji a nazvala to jednoduše „potlačováním emocí“. A psycholog a externí profesor na Kolumbijské univerzitě Graham Reynolds míní, že toxická pozitivita nastává při očekávání, že povzbuzující výroky minimalizují nebo odstraní bolestivé emoce, což vytváří tlak na to být nerealisticky optimistický bez ohledu na okolnosti dané situace.
Ignorování negativních emocí ale podle expertů obvykle způsobí opačný efekt – potlačené emoce vyplynou na povrch s ještě větší intenzitou. Terapeutka a výzkumnice specializující se na traumata Zoe Wyattová ve své práci upozornila, že „popření skutečných emocionálních zkušeností“ může vést k nepříznivým psychologickým následkům, včetně zvýšeného stresu, snížené emoční odolnosti a poškození mezilidských vztahů, ale také k duševním problémům, jako je úzkost, deprese nebo psychosomatické poruchy.
The Washington Post v této souvislosti připomíná, že termín „toxická pozitivita“ získal v posledních letech na popularitě.
Google Trends podle něj ukazuje, že vyhledávání „toxic positivity“ začalo v roce 2019 s rostoucí diskusí v textech, blozích, nových studiích, a dokonce i v knize z roku 2022 s názvem Toxická pozitivita (Toxic Positivity: Keeping It Real in a World Obsessed with Being Happy) od Whitney Goodmanové.
Nástroj manipulace
Jedním z nejškodlivějších způsobů využití toxické pozitivity je podle expertů manipulace. Většinou je používaná jako povzbuzení, motivace, chvála nebo jako lichotka. Mnozí mají tendenci nadužívat slova nebo fráze jako „úžasné“, „skvělé“, „všechno je skvělé“, „vypadá to dobře“, „povedlo se ti to“, které nejenže znevažují možnou bolest jedince, ale navíc naznačují, že problémem je tento jedinec, pokud pokračuje v projevování zranitelných emocí.
V pracovním prostředí se používá termín toxická pozitivita i při diskusích o firemní kultuře. Například nadřízení často mohou používat fráze typu „Podívejte se na to pozitivně“, „Jsou horší věci“, „Všechno bude v pořádku“, „Mějte se hezky“. Pokud jsou nadužívané, lze dle expertů také mluvit o toxické pozitivitě. Často tak jde jen o povrchní fráze, nikoli empatii. „Toxická pozitivita není jen o přehnané veselosti. Jde o systematický přístup k firemní kultuře, který upřednostňuje udržování pozitivního náhledu před řešením obtížné reality,“ píše Forbes.
V případě skrytého narcismu je tato pozitivita dle expertů způsob, jak zvládat vlastní zranitelnost a udržet si kontrolu. Namísto otevřeného projevování dominance, které je běžné u otevřeného narcismu, skrytí narcisté zastírají svou potřebu vnějšího uznání nucenou veselostí a přístupem „všechno zvládnu“.
„I když jim to může pomoci udržet si společensky přijatelnou a neohrožující image, vytváří to také napětí, nedorozumění a pocit, že lidé v jejich životě nejsou vidět ani slyšet,“ uvádí Tanasugarnová. Právě takové povzbuzení nebo pozitivita má neúmyslně umenšovat nebo přehlížet emocionální prožitky druhých. Výsledkem není povzbuzení, ale pocit vymazání, dodala expertka.
Radost a veselost zároveň není u takových jedinců v jejich nitru na prvním místě. Většinou jsou skrytí narcisté chronicky rozzlobení, úzkostní nebo depresivní a žijí s neustálou mírnou frustrací, kterou kompenzují maskovanou toxickou pozitivitou.
Jak to odhalit?
Vzhledem k tomu, že tito lidé často působí podle odborníků příjemně a vtipně, je velmi těžké takové chování odhalit. Někteří však mívají pocit, že s danou osobou něco nesedí, působí „uměle“ a až zpětně si uvědomí, že měli co do činění s někým, kdo trpí například skrytým narcismem. Napovědět může také časté nadužívání frází, o kterých bylo řečeno výše.
Emoční zralost u takových jedinců totiž obvykle nahrazuje cynismus či neloajálnost. Navíc se u nich objevuje určitá naivita, že vše se vyřeší bez změny a problémů. V této dynamice funguje toxická pozitivita jako regresivní síla, kde idealismus nahrazuje kritické myšlení. „Tím, že podporují závislost na naději, načasování nebo přání, se lidé s vysokou mírou skrytého narcismu nakonec vyhýbají odpovědnosti a jakékoli pokusy o něčí autonomii nebo sebeobhajobu považují za pouhé projevy strachu, nihilismu nebo dramatičnosti,“ píše Psychology Today. Překvapivě mnoho vůdců si není vědomo toxické pozitivity, i když ji nevědomky pěstují, dodává Forbes.
Řada studií i médií také radí, jak se toxickému přístupu vyhnout. Je důležité podle odborníků si uvědomit emoce druhých a neodbývat je jen zmíněnými frázemi. Dále je potřeba si dovolit cítit smutek nebo strach bez odsuzování a v neposlední řadě nehodnotit své emoce jako správné nebo nesprávné.
Příliš mnoho pozitivní energie on-line
Toxická pozitivita je fenomén, který získal v moderní společnosti na významu, zejména s příchodem sociálních médií, uvádí ve své práci Wyattová. Mezinárodní studie v této souvislosti upozorňují, jak jsou v dnešní době lidé často zahlceni nadměrným množstvím pozitivity právě na sociálních sítích. Zatímco zdravý pozitivní pohled uznává jak pozitivní, tak negativní stránky života, tak stále více se objevující pojem toxické pozitivity v médiích podle studie naznačuje, že uživatelé využívají pozitivitu a vyhýbají se negativitě pro osobní prospěch.
Jednotlivci častěji dle studie zveřejňují své pozitivní životní události, které pro ně představují nějaký zisk, a vyhýbají se sdílení negativních aspektů svého života. Ačkoliv jsou pozitivita a optimismus považovány za přínosné při sebeprezentaci, právě zde se mohou stát toxickými pro ostatní uživatele – když lidé na sociálních sítích a jejich příspěvky potlačují obtížné a náročné aspekty života nebo když je pozitivita využívána k tomu, aby ostatní ponížili, či sami sebe naopak klamem vyzdvihli.
Například mnoho lidí s vysokou mírou skrytého narcismu si dnes své sociální sítě plní podle Tanasugarnové filozofickými citáty, slogany o osobním růstu nebo inspirativními videi či fotkami, které vyvolávají iluzi, že jsou prozíraví a ovládají emoční inteligenci. Označuje to ale za performativní chování, které posiluje názor, v němž je případná bolest sledujícího přetvořena v osobní selhání nebo minimalizována na přehnaně veselé fráze o inspiraci. Účinky jsou pak dvojí: jednak tito jedinci používají tento typ videí a příspěvků, aby naznačili, že jsou přece příliš „pozitivní“, než aby svému publiku ubližovali, a zároveň odmítají skutečné pocity a potřeby sledujících.
Toxická pozitivita ve filmu a módě
Toxická pozitiva se nevyhýbá ani filmovému průmyslu, ne nutně ale vždy musí být záměrná. Je možné ji objevit v romantických komediích, rodinných filmech, sportovních dramatech nebo dětských filmech. Příklad poskytuje oscarový animovaný snímek V hlavě (2015).
Hlavní hrdinkou je bezstarostná dívka Riley a její emoce, které žijí v její hlavě: Radost, Strach, Hněv, Odpor a Smutek. A je to právě Radost, která dívku ovládá, aby byla neustále šťastná. „Radost identifikujeme jako nevyslovenou vůdkyni; takovou, jakou jsme mohli potkávat ve skupinových projektech nebo organizovaných hrách, když jsme byli děti. Nejsme si jistí, jak se stalo, že to byli oni, kdo nám rozkazoval, ale stalo se to a zdálo se, že jim to jde docela dobře, takže jsme to nechali být,“ píše britský web Indiependent.
Radost se snaží u Riley potlačovat nebo ignorovat jiné emoce, zejména Smutek, protože negativní emoce nejsou žádoucí. Její snahy držet Smutek a do jisté míry i zbývající emoce na uzdě kvůli tomu, aby se Riley stále usmívala, často ostře sklouzávají k toxickému pozitivnímu přístupu, upozornil v této souvislosti web.
Ve filmu pak divák vidí moment, kdy si postava Smutku vyčítá, že se téměř dotkla základních vzpomínek, a Radost prohlásí: „Nemůžeš se soustředit na to, co se nedaří. Vždycky existuje způsob, jak věci změnit a najít v nich radost.“
Radost až později zjistí, že se někdy musí člověk opravdu soustředit na to, co se pokazilo, aby mohl zpracovat své pocity a vyřešit problém zdravým způsobem. Film nakonec ukazuje, že všechny emoce, včetně smutku, mají svou roli a jsou důležité pro psychickou rovnováhu.
Toxická pozitivita se stala součástí životů nejen v práci, na internetu nebo v kině. Tento fenomén je známý i v módě, jak připomíná britský web. Jednoduchá trička s nápisy „Be Happy“, „Good vibes only“, „Just smile“ a další byla populární už v osmdesátých a devadesátých letech. Velký boom v ulicích zaznamenala i s masivním rozmachem sociálních sítí hlavně v letech 2014 až 2018. Řada lidí je nosila, ať už se jim hesla líbila, nebo tím někteří chtěli vyjádřit svůj „vnitřní pohled“ na svět či postoje. Výjimkou nejsou ani třeba hrnky, kde lze hesla také najít. Nemusí to však hned podle odborníků znamenat, že jde o toxickou pozitivitu.
