České elity selhávají, když se odmítají podílet na řízení státu a vstupovat do politiky. Ta také podle exministra financí Miroslava Kalouska ztrácí věcný charakter a nikdo v ní už nechce prosazovat nezbytné, avšak v očích voličů nepopulární kroky. Například bojovat proti stále rostoucímu státnímu dluhu.
„Je v ní příliš vysoká koncentrace lidí, pro něž je znovuzvolení hlavní prioritou, a té podřizují vše,“ tvrdí. Od toho pak podle něj není daleko ke snaze vyhrávat volby pomocí lží. V rozhovoru pro týdeník Ekonom dále Kalousek hovoří o omezených možnostech domácí hospodářské politiky zajistit zemi růst a prosperitu. Vedle toho se zamýšlí nad dopadem zelené politiky a regulací na ekonomiku a způsobem, jak získat peníze na obranu jinak než na dluh.
Mnoho lidí očekávalo, že založíte novou stranu, jakousi stranu rozpočtové odpovědnosti. Proč jste to nakonec neudělal?
Nikdy jsem netvrdil a nikdy nesliboval, že ji založím. Jen jsem říkal, že vzhledem k relativně velké poptávce, která tu objektivně je, taková strana vzniknout může. Na druhou stranu se netajím, že jsem opravdu patřil mezi ty, kteří o založení nové strany velmi přemýšleli. Vedl jsem o tom na různých místech i řadu jednání. Taková strana ale nebude. Důvodů je řada, za ten hlavní bych označil totální absenci osobností, které jsou ochotné do politiky vstoupit. S tím se potýkají i zavedené strany, natož pak ty, které teprve mají vzniknout. Tohle je příčina, proč se v tom dál osobně neangažuji, jsou za tím ale také osobní důvody. Abych to shrnul: skutečnost je taková, že žádnou stranu nezakládám a určitě v letošních volbách do Poslanecké sněmovny nebudu kandidovat.
Není za tím i nedostatek peněz? Politika je docela drahá záležitost.
Ne, překvapilo mě, že ten nejmenší problém by bylo právě financování. Sponzorů ochotných takový projekt podpořit by se našlo více, než jsem si původně myslel. Avšak převážila neochota osobností angažovat se v politice. Nechci si na to stěžovat, takový je prostě život. Přesto si dovolím říct, že jde o určité selhání elit, ty se jednoduše nechtějí podílet na politickém řízení státu.
Nezvažujete ani návrat do TOP 09? Přece jen jste ji zakládal.
Její a moje politické priority se do té míry rozešly, že jsem pokládal za fér odejít, abychom se navzájem neobtěžovali. Na tom se nic nezměnilo.
Když si odmyslíte neochotu elit angažovat se v politice, existuje v Česku prostor pro novou konzervativní pravicovou stranu?
Nepochybně ano. Na to existuje řada průzkumů. Poptávka po nějaké straně, já říkám po straně odpovědného státu, tu je. Po nabídce věcných řešení, protože současná politika bohužel v posledních letech věcný obsah ztratila. Potenciál takové strany – co do počtu hlasů – se odhaduje minimálně na 15 procent.
No právě – není vám proto líto, že u toho nebudete?
Jde skutečně jen o potenciál, z těch 15 procent lidí si novou stranu určitě mnozí představují jinak než já. Prostor by tu ale nepochybně byl. Nezáleží ale přece jenom na mně.
V politice jste už velmi dlouho. Čeho jste v ní dosáhl, na co jste například hrdý?
Na mé účinkování v politice mohou být různé pohledy, myslím ale, že jsem po všechna léta zůstal konzistentní. A za to, na čem mi záleželo a co jsem považoval za správné a důležité pro Českou republiku, jsem byl ochoten zápasit. Ať to bylo pro moji politickou kariéru výhodné, nebo ne. Nebál jsem se nepopulárních řešení, což se dnes na politické scéně nenosí.
Jinými slovy říkáte, že politici už za nějakou ideu ochotní bojovat nejsou?
Neříkal bych tomu ideje, ale politické priority. Ideje jsou přece jen něco jiného. Ale na to se musíte zeptat hlavně jich. Můj názor ovšem je, že je tu příliš velká koncentrace politiků, pro něž je znovuzvolení hlavní prioritou, a té podřizují vše.
Po všechna léta v politice i jako její glosátor bojujete proti rozpočtovému plýtvání. Padni komu padni. Na podzim jste vládu Petra Fialy kritizoval za podobu návrhu státního rozpočtu s deficitem 241 miliard korun. Platí tyto výtky i teď?
Nekritizoval jsem její rozpočty jen loni na podzim. Této vládě držím palce v řadě věcí, například v jejích zahraničněpolitických postojích, a oceňuji i to, jak se vyrovnala s uprchlickou krizí související s ruskou invazí na Ukrajinu. Její rozpočtová politika mě ale opravdu trápí. Je totiž na hony vzdálena tomu, co slibovala nejen před volbami, ale i během svého mandátu. Z vládních rozpočtových slibů se splnilo velice málo, skoro nic. Ještě více mě trápí, že to kabinet nepřiznává a tvrdí, že sliby o snižování rozpočtového deficitu a takzvané rozpočtové konsolidace plní. Což není pravda a svědčí o tom čísla.
Jaká?
Ještě v květnu 2023, už po ruské invazi na Ukrajinu, premiér Fiala při představování konsolidačního balíčku sliboval, že strukturální deficit, tedy rozdíl mezi pravidelnými příjmy a pravidelnými výdaji, budeme konsolidovat, tedy snižovat, tempem jednoho procenta HDP ročně. To byl impozantní závazek a já mu tleskal. Dnes je tento deficit asi o 90 miliard korun vyšší, než vláda slibovala.
Navíc tvrdíte, že jde o porušení zásad rozpočtové transparentnosti, které tu vznikaly v 90. letech minulého století.
Nejde jen o jakýsi úzus, to je zlaté pravidlo, a kdysi dokonce bylo stanoveno zákonem, že rozpočet musí vycházet z platné legislativy. Je přece nástrojem řízení, a když ho chcete mít pod kontrolou, tak do něj nemůžete psát zbožná přání. To se až do loňského roku vždy dodržovalo. S jedinou výjimkou, to když paní ministryně Alena Schillerová z ANO 2011 započítala do rozpočtu příjmy z neexistující digitální daně. Šlo o 3,5 miliardy korun. Dva jsme tehdy v Poslanecké sněmovně dramaticky protestovali – já a Zbyněk Stanjura z ODS, dnešní ministr financí. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou udělá totéž co Schillerová, a to hned v desetinásobné výši.
O co konkrétně jde?
Největší problematickou položkou jsou peníze na podporu obnovitelných zdrojů. Potřeba bude kolem 30 miliard korun, v rozpočtu je napsáno 8,5 miliardy. Pomoci má dodatečná novela, ta však zatím schválena není, proti se postavil Senát. Takže jde o učebnicový příklad, jak se to dělat nemá. Druhou ukázkou jsou peníze na financování nepedagogických pracovníků. Ve školách a na obcích, které je zřizují, nikdo neví, co bude. Nemůžu pochopit, že vláda rezignuje na úplnost a pravdivost státního rozpočtu a napíše do něj vědomě nesprávná čísla. Tím přece vzniká chaos.
Není ještě větším problémem než vámi zmiňovaná rozpočtová netransparentnost skutečnost, že vláda stále hospodaří s ohromným schodkem?
Samozřejmě, to je základní problém. Vláda i letos tvrdí, že strukturální deficit snižuje, že konsoliduje. Skutečnost je jiná. Když budeme vycházet z toho, že deficit skutečně bude odpovídat schváleným 241 miliardám, tak se konsolidace „jen“ zastavila. Jenomže tento schodek je těžké dodržet právě kvůli oněm nepravdivým položkám a také s ohledem na nižší ekonomický růst, který se promítne do nižších příjmů. Pak se konsolidovat nebude vůbec a strukturální deficit se opět začne zhoršovat. Jen ty nepravdivé položky Národní rozpočtová rada vyčíslila na 50 miliard korun. To je obrovské číslo, které nelze bagatelizovat a označovat za nějakou marginálii, jak to premiér a ministr financí dělají. Už jen to mě jako voliče vlády, které jsem věřil, strašně uráží.
Není jedním z vysvětlení, že je před volbami a pestrobarevná vláda na jedné straně nechce přijít o voliče, kteří požadují úspory, a na druhé ani o ty, kteří se naopak dožadují dalších výdajů? Není vítězství ve volbách jednoduše větší hodnota?
Souhlasím s názorem, že volby lze vyhrát také tím, že se lže. A že třeba lže i vláda. To ale není vláda, kterou jsem volil.
Dalším vysvětlením mohou být dopady války na Ukrajině. Nezměnily snad původní předpoklady?
Dopady války byly zásadní v roce 2023 a nějaké najdeme i loni. Ale v roce 2025 podle analýz, kterým nemám důvod nevěřit, se mají ukrajinští uprchlíci české ekonomice vyplácet. Vyšší zbrojní výroba zase znamená peníze na daních a pojistném. V rozpočtu na letošní rok dopady války na Ukrajině tedy nevidím, pokud do toho nebudeme nějakým způsobem započítávat třeba dopady zdražení energií. Ty sice všechny zatěžují, nejsou ale způsobeny jen válkou. To jsme si způsobili i sami svojí energetickou politikou.
Takže by se měla revidovat?
Jsem ten poslední, kdo by podceňoval nezbytnost péče o klima, nejsem popírač klimatických změn. Otázkou však je, zda naše cíle při ochraně klimatu byly stanoveny realisticky a jestli nepřipravují Evropu o konkurenceschopnost vůči zbytku světa, a nemají proto být nějakým způsobem přehodnoceny. Navíc soudím, že se v současné době mění priority a hlavní věcí je obrana a bezpečnost.
Foto: Economia
Vraťme se ještě ke strukturálnímu deficitu, k rozdílu mezi pravidelnými příjmy a pravidelnými výdaji. Ten nyní představuje kolem 200 miliard korun ročně. Jak je možné ho srazit?
Problémy s naším státním rozpočtem přirovnávám k situaci rodiny, která veškeré pravidelné příjmy vydává na bydlení a na všechno ostatní si půjčuje. Může se přestěhovat do levnějšího bytu a já patřím k těm, kteří to doporučují. Analogicky by se stát neměl o všechno starat a měl by být efektivnější a tím méně nákladný. Dám příklad: od roku 2013, kdy jsem odcházel z vlády, se dodnes počet zaměstnanců placených ze státního rozpočtu zvýšil o 20 procent. Máte pocit, že konzumujeme o pětinu lepší veřejné služby? Takže stát musí být personálně méně náročný a přitom veřejné služby výrazně efektivnější. To se týká i zdravotnictví a sociálního systému včetně penzí. V obou musí být více osobní odpovědnosti, v obou je nutné více klást důraz na spoluúčast. Nemůžeme mít všichni na všechno nárok.
Je to opravdu jediná možnost?
Legitimní je také názor, ačkoliv s ním nesouhlasím, že si na „velký byt“ seženeme více peněz. Což znamená, že pokud chceme zachovat dnešní rozsah sociálního státu, musí se platit vyšší daně. Domnívám se však, že na tak štědrý sociální stát, jaký tu dnes je, ekonomicky nemáme. Ze všeho nejhorší je ovšem nerozhodnout se ani pro jednu z obou cest a nedělat nic. To znamená další dluhy.
Často je však slyšet, že na dluh se ještě nějakou dobu žít dá a že to jinde dělají také tak. Stačí se rozhlédnout po Evropě.
Jaké ale budou konce? Otázkou je, jak dlouho nám trhy budou ochotné půjčovat a jak rychle výdaje na rostoucí dluh začnou vytlačovat peníze na rozpočtové priority. Před pěti lety se na splácení úroků našich dluhů dávalo ročně 45 miliard korun, letos to bude už kolem stovky miliard. Jde o nejrychleji rostoucí rozpočtový výdaj, a půjdeme‑li tímto tempem dál, tak brzo začneme platit 150 miliard korun ročně. Tyto peníze přirozeně jinde chybějí a v posledních deseti letech to naši politici řeší dalšími půjčkami a tím roztáčejí dluhovou spirálu. Jen připomínám, že výdaje na dluhovou službu nemůžete změnit zákonem. Když je nejhůř – a udělali to za finanční krize v Řecku -, tak se sníží i důchody, což je u nás zatím něco naprosto nepředstavitelného. Dluh ale zaplatit musíte.
Nelze však dluhovou spirálu zastavit tím, že rychleji poroste naše ekonomika?
K tomu by ale byly potřeba docela zásadní deregulace. Samotné ke zvýšení hospodářského výkonu nestačí, jsou ale nezbytnou podmínkou.
Čeho všeho by se měly týkat? Ještě nedávno regulace politici či ekologové opakovaně označovali za příležitost k růstu.
Pokud spoutáte podnikatelskou tvořivost, a hospodářský růst přece z ničeho jiného nevzniká, řetězem všemožných regulací a povinností, tak ekonomika chřadne. Například ESG (jde o investiční princip, který klade důraz na udržitelnost v oblasti environmentální, společenské a řízení – pozn. redakce) je jednou z hlavních věcí, které podnikavost dusí. Mnohé regulace vycházejí z evropských politik, které pokládám za přehnané, a jsem přesvědčen, že stojí za problémy, které Evropa s ekonomikou má. K tomu ale v Česku máme obrovskou schopnost být papežštější než papež. Umíme si mnoho svazujících věcí přidat a jdeme často nad rámec povinností stanovených unijními směrnicemi.
Nejde však asi jen o regulace, ale i o rozumnou hospodářskou politiku.
Já jsem v poslední době žádnou konkrétní hospodářskou strategii, která by vyšší růst zajistila, neviděl. Upřímně řečeno v prostředí, v němž se Česká republika pohybuje, je něco takového připravit velmi obtížné. Něco udělat se samozřejmě může – vedle odstraňování oněch regulací by pomohla promyšlená daňová reforma, další investice do infrastruktury nebo i změny ve školství. Či reforma povinných pojišťovacích systémů. Avšak vliv okolního ekonomického prostředí vždy bude mnohem silnější než jakákoliv domácí hospodářská politika. Takže slibovat, že strukturální deficit zlikvidujeme jen hospodářským růstem, je stejná chiméra, jako když poslankyně Schillerová slibuje, že ho odstraní obnovením elektronické evidence tržeb. Podle mě nezbývá než udělat sociální stát efektivnější a tím levnější nebo si na něj prostřednictvím daní něco připlatit. Já navrhuji to první.
Je však před volbami a ani jedna z vašich rad nenažene politikům, kteří by něco takového prosazovali, voliče. Jsou tedy reálné?
To je bohužel příběh celého strukturálního deficitu. Ten přece vzniká právě proto, abyste sehnal hlasy voličů. Takže rozdáváte peníze, aniž byste se staral, kde je vezmete. Nebo snížíte daně, aniž byste současně proporčně omezil výdaje. Obojí se tu v posledních pěti letech dělo více než vrchovatě. Vždy z čirého populismu a ve snaze koupit si voliče.
Takže i současná vláda premiéra Fialy je podle vás populistická?
Samozřejmě. Má to celé i jakousi předhistorii. Největším populismem bylo to, co se odehrálo už v závěru roku 2020, tedy ještě za vlády ANO 2011. Tehdy totiž došlo v souvislosti s rušením superhrubé mzdy k prudkému snížení daně z příjmů fyzických osob, a to na návrh Andreje Babiše. Tři strany, ANO 2011, ODS a také SPD, ta však při tom byla spíše do počtu, snížily daně a současně ponechaly výdaje ve stejné výši. Z rozpočtu najednou zmizelo asi sto miliard korun, což představuje polovinu strukturálního deficitu.
A tu druhou?
Ta vyplývá z dalších populistických kroků. Jejich příkladem může být, když při inflační vlně, která nás postihla, nechala Fialova vláda ze řetězu utrhnout růst důchodů. Ty se zcela odpoutaly od reálné ekonomiky a od reálných mezd. Ministr práce a sociálních věcí místo toho, aby se rychle ucpala díra, kudy peníze mizely, ještě nabádal, kdy odejít do předčasného důchodu, aby to bylo co nejvýhodnější. To byl mimořádně populistický krok. Likvidace rozpočtového deficitu je přece možná jen zcela opačným postupem, což ovšem předpokládá, že někdo nalezne odvahu k nápravě.
Teď je situace o to složitější, že roste tlak na vyšší výdaje na obranu. Navzdory tomu, že už představují více než 150 miliard korun ročně. Premiér Fiala navíc uvedl, že peníze na to by v celé unii mohly jít i z prostředků EU, které vznikly zadlužením. Jde o 93 miliard eur určených na rozhýbání ekonomiky ochromené covidem, které se zatím nevyčerpaly. Je to tak správné?
Asi se nebudeme přít o to, zda je nutné zvýšit výdaje na obranu a bezpečnost, to je nezbytné. Premiér Fiala mluvil o penězích z evropského plánu na oživení. To je racionální úvaha, tyto peníze jsou již vyčleněné, původně měly jít na jiné účely, teď by šly na obranu. Alespoň se nepůjčují navíc. Tomu rozumím.
Daleko méně rozumím tomu, po čem už volá většina evropských politiků, když mluví o změně v unii platných fiskálních pravidel. Ta stanovují, jak se členské země mohou zadlužovat. Pravidla mají dobré důvody, mají udržovat fiskální kázeň. Limitují výši strukturálního deficitu, absolutní výši dluhu, jde v nich i o základní „maastrichtské“ pravidlo, že rozpočtový schodek nemá být vyšší než tři procenta HDP. Pokud by se další výdaje na obranu měly získat jejich změkčením, tím, že by se jednotlivé vlády včetně té české mohly najednou více zadlužovat, tak by už byla k ničemu. Kdyby se třeba změnila metodika a řeklo se, že výdaje na armádu se do strukturálního deficitu započítávat nebudou. Místo toho je potřeba jasně říci, že se priority změnily a že je potřeba si některé věci odepřít.
Jaké třeba?
Mluvíme teď o 80 miliardách korun. Opět buď musí zefektivnit a tím zlevnit sociální stát, pro nějž by pracovalo rovněž méně lidí, nebo si na to budeme připlácet v podobě vyšších daní. Obávám se však, že se řešení tradičně najde v navýšení deficitu a tím státního dluhu.
Když říkáte, že navýšení prostředků na obranu je mimo diskusi, nepromlouvá z vás to, že jste se stal poradcem zbrojní společnosti STV Group?
Mám opravdu registrovanou živnost na poradenskou a konzultační činnost a mezi klienty nově mám také zbrojařskou skupinu STV Group. Myslím ale, že i v souvislosti s výdaji na obranu mluvím stále stejně. Že bychom se, podobně jako kvůli jiným věcem v minulosti, neměli více zadlužovat. Pokud bych lobboval za peníze pro zbrojaře, tak by mi bylo jedno, odkud by přišly. Třeba z dluhu. To mi ale jedno není.…
Aktuálně.cz zachytilo chvíle, kdy Miroslav Kalousek vysvětloval, proč je přes různé výhrady jednoznačným příznivcem členství Česka v Evropské unii. | Video: Radek Bartoníček
