V době posthavlovské jsme se v Česku vizemi vlastní země, natož naší planety, příliš nezabývali. Určujícím tématem společnosti se stal konzum, a to ve všech svých podobách. Naučili jsme se termíny jako hrubý domácí produkt a jeho růst, inflace, státní rozpočet a také jeho deficit, uvádí v předvolebním seriálu Aktuálně.cz Vize Česka kardiolog Josef Veselka.
Směřování země se smrsklo na sledování hospodářského růstu a úspěch či neúspěch vlád jsme hodnotili téměř výhradně dle tohoto parametru.
S absencí jakéhokoliv deklarovaného směřování společnosti rostla role státu. Zasahuje téměř do každého kroku většiny z nás. Když si usmyslí, uzavře nás v našem okrese, postará se o naše zdraví i sociální zázemí, zdaní nás více než současnými téměř padesáti procenty…
Do jisté míry to připomíná princip socialistické společnosti – každému dle jeho potřeb. A arbitrem těchto potřeb i vykonavatelem tohoto „dobra“ je stát. To on nás nejprve zdaní a pak nám, v tu chvíli již „své“ peníze, přerozdělí. Prakticky to udělají moudří byrokraté pod vedením politických elit. Že tento přístup není ani trochu efektivní, nemusím zdůrazňovat. Všude, kde stát v této podobě dominuje, se ztrácejí peníze.
Vize Česka
V seriálu Vize Česka představuje Aktuálně.cz pohled zajímavých veřejně činných osobností na to, jakou zemi by si přály a co by v Česku rády zlepšily nebo změnily.
Politici a veškeré mocenské elity šli poptávce po stále větší spotřebě vstříc. Aby se udrželi u moci, začali rozdělovat mnohem více prostředků, než od občanů vybrali, a tím došlo k obrovským deficitům státního rozpočtu. Ne, na půjčkách na infrastrukturu, životní prostředí a armádu (jak to nedávno udělali Němci) nevidím v současné době nic tak strašného. Problémem však je, že část rostoucího dluhu jen projídáme, a zadlužujeme tím následující generace. To však není populární téma, a tak o tom skoro nemluvíme.
V éře všeobecného populismu přišel asi před dvěma lety premiér Petr Fiala (ODS) s vizí pro Česko. Opakovaně hovořil o jeho „restartu“ nebo o České republice coby „křižovatce Evropy“. Pod jeho tehdejší vizionářské projevy bych se i dnes bez váhání podepsal. Přesto se však obávám, že tím premiér vizím pro naši zem dobrou službu neudělal.
Jakmile totiž někdo pronese tak silná slova, ale udělá jen málo kroků k jejich skutečnému naplnění (s čestnou výjimkou zahraniční politiky, důchodové reformy a konsolidačního balíčku), pak pokusy o veškeré současné i budoucí vize devalvuje na pouhé politické floskule. Jinými slovy: z výzev, cílů i slibů se stávají plané fráze a obsah se tím zcela vyprázdní. A myslím, že právě to se premiéru Fialovi „povedlo“. Bylo to o to snadnější, že Češi jsou, mimo jiné, národem velmi skeptickým a kuloární kritika je nám blízká.
Kdokoliv by tedy nyní chtěl napsat projev nebo jen pouhý text o vizi pro Česko, ten riskuje, že už nebude nikoho zajímat. V současné době navíc platí, že podobný text je umělá inteligence schopna vyprodukovat v řádu desítek vteřin. Na reálném stavu naší země se to však nijak neprojeví.
Proto nevěřím na deklarování vizí pro Česko, ale mnohem více věřím na význam konkrétních reforem, jež naše země potřebuje jako sůl. Vzhledem ke své kvalifikaci to vidím především ve zdravotnictví. Ale podobné by to bylo i ve školství, ve vědě nebo třeba ve státem podporovaném sportu. S absencí rozumného hospodaření a efektivního fungování se totiž člověk setkává na každém kroku.
O konkrétních nutných reformách psát nebudu, na to není dostatek místa. Dvě doporučení si však dovolím.
V medicíně obvykle platí, že dříve než začneme pacienta léčit, stanovíme jeho diagnózu. A za diagnózu bych ve společenském smyslu označil nazývání věcí pravými jmény. Znovu se v té souvislosti odkážu ke zdravotnictví. Například české zdravotní pojišťovny žádnými skutečnými pojišťovnami nejsou, protože si neurčují ceny (to dělá ministr zdravotnictví), a nemohou tudíž podnikat. Jsou to pouhé na státu závislé přerozdělovny zdravotní daně. Proto si nekonkurují a nehledají levná a efektivní řešení. Už jen tento veřejný popis stávajícího stavu je jasnou diagnózou, jež vyžaduje okamžitou léčbu.
Podobně zavádějící je označení vedení mnohých státních nebo krajských nemocnic za „managementy“. Těmi v pozitivním smyslu toho slova nikdy nebyly. Často tam zasedli lidé dosazení aktuální politickou mocí, což mělo pokaždé stejné konsekvence. Zkusme se zamyslet, jaký společný příběh spojuje nemocnice v Motole, Na Homolce, IKEM, na Bulovce, v Ústí nad Labem nebo třeba v Jihlavě? Přesto politické elity v předvolebním období české zdravotnictví pouze velebí a k reformám se otevřeně nehlásí.
Pokud by ale někdo chtěl přece jen představit dobrou vizi aspoň nejnadanějším jednotlivcům z naší nejmladší generace, pak by stát mohl pomocí stipendijního programu motivovat české talenty k tomu, aby studovali na nejlepších světových univerzitách. I kdyby to na každého z nich znamenalo výdaj jednoho až dvou milionů korun ročně, a podpora by se tím dostala k jednomu promile z ročníku, znamenalo by to, že první rok stovka a později až čtyři stovky nejnadanějších českých studentů by dostaly to nejlepší existující vzdělání. A stát by to nestálo více než miliardu ročně. Podobný program by samozřejmě musel mít striktní pravidla týkající se návratu a práce pro naši zem. Jsem si však jist, že by se to vyplatilo.
Jak se tedy píše už v titulku – vize pro Česko se mnohomluvností politiků a jejich populismem prakticky vyprázdnily a proměnily ve floskule. Proto by dnes, a to ani ty sebelépe napsané, neměly žádný reálný význam. Smysl by však mělo fungování českého státu zgruntu zreformovat. Jinak se, zkratkovitě vyjádřeno, staneme průměrnou součástí Evropy zaostávající za USA a Čínou, jež se současně obává vojensky silnějšího Ruska.
