Rusko si osmdesáté výročí konce druhé světové války připomíná ve velkém stylu, vůdce Vladimir Putin vyhlásil letošek „Rokem obránce vlasti“. Oslavy Dne vítězství mají v zemi velký význam, neboť vítězství v druhé světové válce, respektive v ruském pojetí ve Velké vlastenecké válce, je zásadní součástí tamní kolektivní paměti. Hrdost na porážku nacismu sjednocuje společnost, zároveň ji však režim využívá k politickým účelům, v posledních letech především k ospravedlňování agrese proti Ukrajině, což je také ústředním tématem letošních oslav.
„Speciální vojenská operace je nová Velká vlastenecká válka – nejen v kontextu výročí, ale obecně. Tak to vidí prezident a jeho nejbližší okolí,“ citoval letos v lednu ruský exilový web Meduza jednoho nejmenovaného ruského regionálního představitele.
Podle ruského ministerstva kultury je k letošnímu kulatému výročí naplánováno téměř dvě stě „akcí velkého rozsahu“ a právě účastníci „speciální vojenské operace“, jak Rusko nazývá svou plnohodnotnou invazi na Ukrajinu, mají být podle Meduzy ústřední součástí letošních připomínek konce druhé světové války.
Už loni se sice vojáci bojující na Ukrajině poprvé zapojili do přehlídky na Rudém náměstí, u příležitosti 80. výročí jim ale režim chce udělit zvláštní uznání, dodala Meduza. Lednový Putinův dekret pak stanovil, že cílem „Roku obránce vlasti“ je „uchovat historickou paměť, připomenout 80. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce… vyjádřit vděčnost veteránům a uznat hrdinské činy účastníků speciální vojenské operace,“ citoval Richard Arnold z Muskingum University.
Rozhovor veterána druhé světové války s účastníkem ruské války proti Ukrajině byl také tématem lednových „Rozhovorů o důležitých věcech“, série propagandistických lekcí pro školy. Lekce měla ukázat propojenost obou válek a podpořit tvrzení o ruských dějinách jako nekonečném boji proti cizincům, kteří chtějí zničit zemi, dodal Arnold.
Letošní oslavy se tak vymykají „bezprecedentní snahou dát dohromady hrdiny Sovětského svazu a účastníky současné invaze na Ukrajinu“, shrnuje Arnold s tím, že případné mírové dohody v současné válce „by mohly být rámovány jako pokračování ruských vítězství ve válce, která skončila před osmdesáti lety“.
„Jedna z mála událostí, na které mohou být Rusové hrdí“
„Nic většího a záslužnějšího než podíl na vítězství nad nacismem ve dvacátém století sovětský režim, jehož se dnešní Rusko cítí být pokračovatelem, nepředvedl,“ vysvětlil před pěti lety u příležitostí 75. výročí politický geograf Michael Romancov z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, proč je účast na válečném vítězství pro Rusy tak důležitá.
Další experti se vyjádřili v tom smyslu, že není moc jiných událostí, se kterými by se mohla ruská společnost tak silně identifikovat.
Například sociolog Lev Gudkov, vědecký ředitel nestátního ruského výzkumného centra Levada, už dříve napsal, že vítězství v druhé světové válce „je pro národní vědomí post-sovětské společnosti v podstatě jediný pozitivní záchytný bod“. Vítězství je podle něj „hlavním symbolem, který sjednocuje společnost“ a „základní představa národního vědomí“.
Filozof a politolog Oleksij Polegkij, který působí na univerzitách ve Vratislavi a v Antverpách, zase uvedl, že „vítězství ve Velké vlastenecké válce je jedna z mála historických událostí, na které může být většina Rusů hrdá“.
Válečné vítězství jako „poslední svátost“
Když se centrum Levada ptalo v průzkumu z konce roku 2018, na které historické události a jevy jsou obyvatelé Ruska hrdí, vybralo 87 procent dotázaných právě „vítězství ve Velké vlastenecké válce“. Za ním skončily s velkým odstupem „vůdčí role země při vesmírných objevech“ (50 procent), „návrat Krymu Ruské federaci“ (45 procent) a „slavná ruská literární tradice“ (40 procent).
Romancov v roce 2020 podotkl, že Den vítězství má v Rusku podobnou pozici jako ve Francii pád Bastily či ve Spojených státech Den nezávislosti. „Zásadní rozdíl mezi Ruskem a Francií a USA však spočívá v tom, že v obou uvedených zemích není nikterak bráněno historickému zkoumání oněch událostí, včetně jejich kritické interpretace,“ upozornil.
V Rusku se podle něj válečné vítězství stalo mýtem, respektive předmětem (až) náboženského uctívání. „Není nic neobvyklého, když se o vítězství hovoří jako o ‚poslední svátosti‘, o kterou Rusko musí pečovat a chránit ji,“ přiblížil politický geograf.
Zaplnění vakua po rozpadu SSSR
Podíl SSSR na porážce nacistického Německa je samozřejmě neoddiskutovatelný. Vítězství Rudé armády v bitvách u Stalingradu či u Kurska zvrátila vývoj na východní frontě, i když jak později přiznali Stalin i jeho nástupce Nikita Chruščov, bez americké pomoci by to možné nebylo.
„Po rozpadu Sovětského svazu, ztrátě národní identity v kombinaci s téměř desetiletím ekonomických zmatků, je pochopitelné, že se mnozí Rusové s nostalgií ohlížejí do minulosti,“ podotýká historik Joshua Kroeker, který působí na univerzitách v Heidelbergu a v Petrohradě.
Zároveň však poukazuje na to, že Putinův režim využívá vzpomínek na válečné vítězství – a také na tehdejšího diktátora Stalina – k tomu, aby toto vakuum zaplnil, přičemž zdůrazňuje „velikost“ válečného vítězství a diktátorovy epochy, zatímco jeho zločiny pomíjí.
Polegkij dodává, že součástí mýtu je také ospravedlňování obětí údajně nutných k válečnému vítězství a obnově země. V posledních letech tak v Rusku stoupá počet lidí, kteří věří, že represe mohou být politicky nutné a historicky ospravedlnitelné. Zároveň klesá počet těch, kteří mají stalinistické represe za neomluvitelné zločiny.
Legitimizace režimu
Politika paměti obklopující vítězství v druhé světové válce je proto i jedním z nástrojů legitimizace současného Putinova autoritářského režimu, uvádí Maria Domańská z varšavského Centra pro východní studia. „Je praktikována státními orgány, státem kontrolovanými médii, částí akademické obce a sítí společenských organizací. Financována je státem či podniky s vazbami na Kreml,“ přiblížila.
Například už v roce 2019, tedy ještě před zahájením plnohodnotné pozemní invaze na Ukrajinu, tvořily podle Kroekera šest až osm procent vysílání státní televize sovětské či ruské filmy a pořady o válce. U příležitosti 75. výročí konce války vysílala televize po několik týdnů jména třinácti milionů padlých sovětských vojáků na oranžovo-černém pozadí evokujícím svatojiřskou stuhu.
Stuha byla původně symbolem oslav Dne vítězství v postsovětských zemích. Později ji však začali používat aktivisté podporující ruskou agresi proti Ukrajině. Stuha se tak stala jakýmsi vyjádřením sounáležitosti se současným ruským režimem, a třeba Ukrajina proto její nošení zakázala.
Oranžovo-černá svatojiřská stuha, která byla poprvé použita při oslavách šedesátého výročí konce války, se stala symbolem příchodu ruských „zachránců“ na Krym a na Donbas. Od té doby je mimo Rusko vnímána jako symbol ruské agrese.
Podobně zneužil režim k politickým účelům rovněž Nesmrtelný pluk, akci, při které lidé nesou v průvodu fotografie svých příbuzných – účastníků války – a která má počátky v sibiřském městě Tomsk, kde ji v roce 2011 založili vnuci tří bývalých vojáků.
Tuto zdola pocházející iniciativu si ale postupně přivlastnil Kreml prostřednictvím svých organizací, které pořádají průvody bez účasti původních organizátorů a dělají z nich třeba povinné akce pro školáky. Do čela některých pochodů se postavil i sám Putin.
„Vítězství určuje naši existenci“
Podle Romancova začala Moskva narativ o válečném vítězství politicky využívat již v devadesátých letech, avšak ne v takové míře jako za Putina. Během dvou dekád jeho vlády se narativ měnil, třeba ještě v roce 2005 se vojenská přehlídka na Rudém náměstí nesla v duchu oslav společného vítězství a konce nejstrašnější války v dějinách a zúčastnilo se jí dosud nejvíc čestných hostů ze zahraničí.
„Současný ruský režim si odkazem na grandiózní historické vítězství, jehož se prohlásil jediným interpretem a strážcem, snaží udržet privilegovanou pozici v systému současných mezinárodních vztahů. Ten totiž, jak je například patrno ze složení Rady bezpečnosti OSN či z dikce řady důležitých dokumentů této organizace, její Chartu nevyjímaje, zatím ještě stále odráží výsledky druhé světové války,“ shrnul před pěti lety Romancov.
Odpovídají tomu i slova senátora Alexeje Puškova, člena komise, která v roce 2020 připravovala změny ruské ústavy. Puškov navrhoval, aby bylo vítězství zaneseno do preambule ústavy.
„Zaznamenal bych v té či oné podobě naše vítězství ve druhé světové válce, status vítězné mocnosti, protože určuje naši existenci, domácí i mezinárodní,“ řekl s tím, že právě na základě pozice vítěze druhé světové války je Rusko stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta.
Velká vlastenecká válka v ústavě
V preambuli se nakonec Velká vlastenecká válka neobjevila, ale propsala se do jednoho z článků ústavy, který hlásá, že „Ruská federace ctí památku obránců vlasti, zajišťuje ochranu historické pravdy. Umenšování hrdinského činu národa bránícího vlast není dovoleno“. Také se v něm píše o „výchově dětí k vlastenectví“.
Do stejného článku, který stanoví, že Rusko je právním nástupcem SSSR, přibyl ještě odstavec o „tisícileté historii Ruska,“ čímž si Moskva činí nárok na celé území středověké Kyjevské Rusi, tedy i na dnešní Ukrajinu a Bělorusko.
Další z článků zakotvuje „podporu krajanů žijícím v zahraničí při uplatňování jejich práv, zajištění ochrany jejich zájmů a zachování jejich společné ruské kulturní identity,“ čímž podle expertů Moskva ospravedlňuje své zahraniční intervence.
Spasitelský mýtus
Rusko se příběhem o válečném vítězství snaží ospravedlnit jak svůj vlastní režim, tak své velmocenské ambice v zahraničí, což zahrnuje nejen hegemonii v post-sovětském prostoru, ale také revizi evropské bezpečnostní architektury, píše Domańská.
Konkrétně to podle ní znamená úsilí o marginalizaci role NATO, vznik „bezpečnostní nárazníkové zóny“ ve střední Evropě či zisk práva veta ve všech evropských bezpečnostních otázkách. Tyto snahy se projevují i v současných požadavcích, které si Moskva klade jako podmínky pro ukončení své agrese proti Ukrajině. Mnohé z nich dala najevo už před ní.
Mýtus o vítězství ve Velké vlastenecké válce proto nabývá rozměrů „mesianistického mýtu o záchraně světa před absolutním zlem“, uvádí Domańská a připomíná v této souvislosti výrok předsedy ruské Státní dumy Vjačeslava Volodina, který v listopadu 2019 prohlásil, že současná Evropa vděčí za svou existenci padlým sovětským vojákům.
Zlehčování významu Spojenců
Zdůrazňování vlastního podílu na konci války jde ruku v ruce s umenšováním role západních Spojenců.
Například v roce 2019 při příležitosti 75. výročí Dne D, tedy vylodění západních Spojenců v Normandii, které předznamenalo osvobození západní Evropy od nacismu, prohlásila mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová, že přínos vylodění ke konci války by se neměl zveličovat a že bez sovětského „titánského úsilí“ by konečné vítězství nebylo možné.
„Jak historici poznamenávají, vylodění v Normandii nemělo rozhodující dopad na výsledek druhé světové války a Velké vlastenecké války. Ten už byl předurčen jako výsledek vítězství Rudé armády, především u Stalingradu a u Kurska,“ tvrdila Zacharovová.
Podle loňského průzkumu nestátního centra Levada je rovněž 72 procent obyvatel Ruska přesvědčeno, že by Sovětský svaz válku vyhrál i bez pomoci Spojenců.
Velká vlastenecká válka začala v roce 1941
Kromě toho se Rusko snaží zamlžit podíl Sovětského svazu na rozpoutání války tím, že relativizuje dopad paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, jímž se obě totalitní mocnosti zavázaly na sebe neútočit a zároveň si v tajném dodatku rozdělily východní Evropu.
Když Evropský parlament označil druhou světovou válku za „bezprostřední důsledek“ paktu, Putin to nazval „holým nesmyslem“ a prohlásil, že k uzavření paktu donutily Sovětský svaz předchozí kroky západních zemí, například mnichovská dohoda z roku 1938.
Společně s odmítnutím kritiky sovětsko-německého paktu se Putin opřel do Polska, když připomněl, že se po mnichovské dohodě podílelo na rozdělení Československa obsazením Těšínska a území Oravy a Spiše.
„Moskva nemůže debatou o roku 1939 mnoho získat. Jakákoliv pozornost věnovaná paktu odporuje mýtu o ‚Velké vlastenecké válce‘, který zobrazuje SSSR jako oběť a podle kterého začala válka v roce 1941,“ podotkl historik Jan Claas Behrends z postupimského Centra pro soudobé dějiny.
Naráží tak na skutečnost, že ruská interpretace druhé světové války přijala sovětské pojetí o takzvané Velké vlastenecké válce (1941–1945), která začíná vpádem Hitlerových vojsk do Sovětského svazu a omezuje se na sovětsko-německé boje. „Pokud obrátíte pozornost k roku 1939, dekonstruujete tím tento základní příběh,“ dodal Behrends.
Nekonečná válka „proti fašismu“
Zatímco na Polsko útočí Moskva slovně, Ukrajina se po demonstracích, které svrhly proruské vedení země, stala v roce 2014 terčem ruské vojenské agrese. I v tomto případě hrál narativ o válečném vítězství nad nacismem a fašismem značnou roli, připomněl už před začátkem plnohodnotné ruské pozemní invaze Romancov.
„Anexe Krymu, stejně jako rozpoutání války na východě Ukrajiny a dodnes trvající podpora tamním separatistům, je oficiálně zdůvodňována tím, že se na Ukrajině dostaly k moci ‚fašistické‘ síly a ruskojazyčnému obyvatelstvu hrozila genocida,“ shrnul v roce 2020 lživé ruské důvody pro spuštění války.
„Vojenský konflikt (tehdy jen) na východě Ukrajiny je (Moskvou) skutečně prezentován a vnímán jako opakování Velké vlastenecké války, tedy nikdy nekončící války Ruska proti fašismu,“ vysvětlila Tatjana Žurženková z University of Vienna v roce 2015.
Mýtus Velké vlastenecké války totiž symbolicky rozděluje svět na fašisty a antifašisty, a právě v zabránění návratu „fašismu“ vidí Rusko své historické poslání, dodala Žurženková. Ve skutečnosti ale nejde o boj proti fašismu, nýbrž o boj Moskvy proti snahám konkrétních zemí o nepodlehnutí jejímu vlivu či o vymanění se z něj. „Ukrajinští fašisté“ jsou tudíž lidé, kteří chtějí, aby se jejich země stala součástí Západu.
Další posun ve zneužívání historické paměti nastal po zahájení plnohodnotné pozemní invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Kreml neustále směšuje Velkou vlasteneckou válku s touto „speciální vojenskou operací,“ konstatuje Jade McGlynnová z londýnské King’s College. Sean Griffin z University of Notre Dame mluví o přeměně kultu vítězství ve Velké vlastenecké válce ve válečný kult ruské invaze.
Evropské aspirace Ukrajinců tak „byly začleněny do leitmotivu ruské politiky paměti, kterým je mýtus o věčné hrozbě přicházející ze Západu,“ dodává Domańska s tím, že tímto mýtem Putinův režim ospravedlňuje veškeré sovětské či ruské invaze, které na základě tohoto mýtu označuje za „obranné“ války.
Konec války místo Beslanu
Připomínky závěru druhé světové války navíc v Rusku zastiňují jiné události. Putin například v dubnu 2020 podepsal zákon o přenesení data definitivního ukončení války, tedy konce bojů v Tichomoří, z 2. na 3. září, tedy ze dne, kdy Japonsko formálně kapitulovalo a který za konec války přijímá většina světa, na den, který v roce 1945 sovětské vedení vyhlásilo za Den vítězství nad Japonskem. V tento den slaví Den vítězství ve válce proti Japonsku i Čína.
Autoři zákona argumentovali tím, že chtěli „zachovat historickou spravedlnost vůči vítězům“ války. Objevily se však úvahy, zda změna nemá zakrýt připomínku masakru ve škole v Beslanu, jenž připadá právě na 3. září – které je kvůli tomu v Rusku Dnem solidarity v boji proti terorismu – a za nějž přiznal štrasburský soud spoluvinu i ruskému státu. Proti přesunutí data se tehdy ozvala i rada pro lidská práva, poradní orgán Putina.
„Přepisování historie“
Jak už výše poznamenal Romancov, současný ruský režim brání kritické interpretaci válečných událostí. Jakékoliv zpochybňování výhradně pozitivní role Sovětského svazu považuje Moskva za „přepisování historie“, což je obrat, který – patrně v souvislosti s poukazováním evropských států na roli SSSR v úvodu války – použili například i zmíněný předseda Dumy Volodin i senátor Puškov.
„Rusko trvá na tom, aby mu minimálně všechny ty státy, kam za druhé světové války vstoupila noha sovětského vojáka – osvoboditele, projevovaly nehynoucí vděk na věčné časy. S postupujícím časem Moskva používá čím dál tím tvrdší rétoriku vůči všem, kdo si ve svém veřejném prostoru dovolí změnit cokoli, co není v souladu s ruskými představami,“ upozornil Romancov na další rozměr ruského chápání válečného vítězství.
Už v roce 2007 to pocítilo Estonsko, když se rozhodlo přesunout z centra Tallinu na vojenský hřbitov za městem sochu sovětského vojáka, který v očích mnoha Estonců symbolizoval půlstoletí sovětské okupace. Rusko a mnozí příslušníci ruské menšiny v Estonsku proti tomuto kroku okamžitě protestovali a označovali ho za „pokus o přepisování historie“ a „hanobení společných dějin“.
Při následných nepokojích, při kterých docházelo k rabování obchodů či zapalování popelnic, jeden člověk zemřel. Během několika týdnů po přesunu pomníku zasáhly Estonsko tři velké kybernetické útoky, které byly podle estonského ministerstva obrany vedeny z celého světa včetně ruských státních institucí.
V letech 2015 až 2017 zase Moskva tvrdě kritizovala postup Polska, které v té době připravovalo a nakonec i přijalo zákon o zákazu propagace komunismu, jenž zahrnuje demontáž pomníků Rudé armádě s výjimkou pomníků padlých na hřbitovech či jiných pietních místech. Moskva kvůli tomu hrozila i sankcemi.
Koněv a „rehabilitace nacismu“
Na jaře 2014, po agresi vůči Ukrajině, podepsal Putin novelu trestního zákoníku, která zavedla trestný čin „rehabilitace nacismu“. Na jeho základě je možné trestat šíření „nepravdivých informací o činnosti SSSR“ za války či „znesvěcení symbolů vojenské slávy Ruska, spáchaných na veřejnosti“.
Historik Kroeker v této souvislosti podotýká, že „jednotný historický výklad se stal zákonem, zatímco debata o historických faktech se stala trestně postihnutelným deliktem“.
Právě na základě paragrafu o rehabilitaci nacismu zahájil v dubnu 2020 Vyšetřovací výbor Ruské federace, hlavní kriminální ústředna země a jakási obdoba americké FBI, trestní řízení ve věci odstranění normalizační sochy sovětského maršála Ivana Koněva z náměstí Interbrigády v Praze 6. Konkrétně tak učinil podle odstavce o znesvěcení symbolů vojenské slávy Ruska spáchaných na veřejnosti.
Loni v březnu pak ruský zpravodajský kanál SHOT s odkazem na své nejmenované zdroje napsal, že Rusko zahájilo kvůli odstraňování sovětských pomníků další trestní stíhání více než padesáti politiků a úředníků z Česka, Polska, Litvy, Lotyšska a Estonska, tentokrát na základě článku Ničení nebo poškození armádních hrobů a památníků… uctívajících památku padlých při obraně vlasti.
Mezi stíhanými je podle těchto informací starosta městské části Praha 6 Jakub Stárek a jeho předchůdce Ondřej Kolář. Česká diplomacie už v roce 2020 stíhání české samosprávy ruskými úřady odsoudila a upozornila, že příslušné ruské zákony nejsou v Česku vymahatelné.
Moskvě však nevadí jen odstranění Koněvovy sochy. Za „naprosto příšernou iniciativu“, která „slouží reinkarnaci nacismu,“ označila ruská diplomacie i instalaci pomníku vlasovcům v Řeporyjích.
„Můžeme to zopakovat“
Samotný Den vítězství připomíná svou vojenskou pompou spíš propagandistickou akci na podporu Putinova režimu než vzpomínku na padlé a smysluplnou reflexi válečných hrůz, kritizoval už před lety oficiální oslavy politolog Andrej Kolesnikov z moskevského centra Carnegie.
„Protože Den vítězství se slaví jako radostná událost, hlavní připomínka války už není vnímána jako tragédie, ale spíše jako strhující vojenská přehlídka, která křičí ‚Mohli bychom to udělat znovu!‘“, napsal Kolesnikov.
Narážel tak na slogan „Můžeme to zopakovat“ (Možem povtoriť), který se podle webu Meduza zřejmě poprvé objevil na graffiti zanechaném neznámým sovětským vojákem v Berlíně v roce 1945. Pak upadl v zapomnění a v sovětské válečné paměti převládlo heslo „Hlavně ať není válka,“ které bylo obdobou západního Nikdy více (Never again).
V posledních dekádách se ale „Můžeme to zopakovat“ začalo v souvislost s Dnem vítězství objevovat znovu, a navíc se postupně mění v symbol agresivního nacionalismu.
„Posledních deset až patnáct let byl každý 9. květen příležitostí předvést vojenskou sílu, chrastit raketami a předvést agresivitu. S hrůzou si představuji, co bude letos, jaké budou oslavy Dne vítězství. Jak snadno se slova ‚To by se nemělo opakovat‘ změnila v heslo ‚Můžeme to zopakovat‘,“ řekla stanici RFE/RL ruská historička Tamara Eidelmanová, která po únoru 2022 emigrovala a v Rusku čelí obvinění z rehabilitace nacismu.
„‚Můžeme to zopakovat‘ se děje nyní, a bezprostředně na Ukrajině, jejíž vláda a celý lid byli už dlouho před začátkem války prohlášeni za nacisty,“ napsala už dříve právnička Olga Ametistovová. „Mýtus vítězství byl úspěšně použit k ospravedlnění útočné války.“
První přehlídka vítězství se konala 24. června 1945, byla monumentální a v mnoha ohledech ikonická. Ze sedla bílého koně jí velel maršál Georgij Žukov, v jejím závěru byly před Leninovo mauzoleum, na jehož tribuně stál Stalin, vrženy bojové zástavy poražených nacistických vojsk.
Dalších dvacet let se pak vojenská přehlídka nekonala, i když vítězství samozřejmě slaveno bylo, většinou ohňostroji ve velkých městech po celém SSSR. Tvrdí se, že se o upozadění 9. května (v letech 1945–1947 byl dnem pracovního volna, ale od roku 1947 do roku 1965 byl opět dnem pracovním) zasadil Stalin, neboť prý žárlil na Žukova.
Nejdůležitějším dnem v sovětském kalendáři tehdy bylo, stejně jako v době před válkou, výročí bolševického převratu z roku 1917. To připadalo na 7. listopadu a tehdy se také konala slavnostní vojenská přehlídka. V SSSR bylo zdůrazňováno, že se tak stalo i v listopadu 1941, kdy pochodující vojska z Rudého náměstí směřovala přímo do obranných pozic před Moskvu, k níž se blížili nacisté. Slavnostní vojenské přehlídky se v SSSR konaly právě na 7. listopadu, a to až do roku 1990, kdy se konala naposledy.
V zásadě dnešní podobu získal 9. květen až za Leonida Brežněva, roku 1965, tedy u příležitosti dvacátého výročí konce války – Velkého Vítězství. Od té doby je 9. květen dnem pracovního volna a v Kremlu probíhala slavnostní státní recepce. V jubilejních letech (1975 – 30. výročí a 1985 – 40. výročí) se konala slavnostní vojenská přehlídka. Vojenské přehlídky začaly být od 60. let konány i mimo Moskvu, ve městech, která jsou námořními základnami, se postupně objevily i přehlídky námořních sil.
Vedle vojenských jednotek, které pochodují po Rudém náměstí, byly až do rozpadu SSSR vždy zařazovány i ukázky vojenské techniky, včetně jaderných zbraní.
Po rozpadu SSSR se v Rusku vojenská přehlídka nekonala. Tradice byla obnovena u příležitosti 50. výročí v roce 1995. Od té doby se opět konala každý rok, ale do roku 2008 bez vojenské techniky na Rudém náměstí (technika byla prezentována na jiných místech). Od roku 2008 pak přehlídka vždy byla jak s pochodujícími jednotkami, některé přitom byly oblečeny do uniforem z válečných let, tak s technikou, včetně historických strojů.
- Doplnění k roku 2025 (pozn. red.): V roce 2020 se přehlídka kvůli pandemii koronaviru poprvé od roku 1995 nekonala v květnu, ale až 24. června, tedy v den, kdy v roce 1945 maršál Georgij Žukov vedl na Rudém náměstí přehlídku na počest vítězství. Podobu přehlídek ovlivnilo i zahájení plnohodnotné pozemní invaze na Ukrajinu v únoru 2022, například v letech 2023 a 2024 reprezentoval historická vozidla vždy jen jeden tank ze sovětské éry, uvedl web deníku The Guardian.
