Jak se cítíte jako čerstvá olympijská šampionka?
Je to neuvěřitelné. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Neskutečné.
To je celkem umění, schovat si první vítězství na olympijský závod, nemyslíte?
V Davosu to bylo hodně blízko, tam byl fotofiniš, tak jsem si říkala, že by to mohlo vyjít. Nevyšlo. Říkala jsem si, že přijde lepší příležitost. A přišla tady. Od začátku do konce mi seděl sníh, bylo to perfektně připravené, trať krásně postavená, seděla mi. Od rána jsem si říkala: Dnes nebo nikdy, prostě si pro to jdi. A tak jsem to udělala.
Bylo těch šest dnešních jízd bez jediné chybičky, nebo by se nějaká našla?
Byla tam chybička. V první vyřazovací jízdě byla chybička dole na traverzu před cílem, odjelo mi to v měkkém sněhu. Všechny ostatní jízdy už ale byly bez chyby.
Jezdíte náročný styl, přímo na brány. Neříkala jste si, když šlo do tuhého, že musíte být opatrnější?
Naopak. Řekla jsem si, že dnes to tam prostě pošlu a nějak to dopadne. Vítězové se rozhodně nerodí ze strachu. Buď to půjde, nebo nepůjde. Ale lepší jet rychle a být diskvalifikovaná, že jsem přejela tyčku, než jet pomalu a být někde vzadu.
Bylo evidentní, že Češkám se fandilo ještě hlasitěji než domácím Italkám. Jak hodnotíte atmosféru?
Bylo to neskutečné. Hodně i díky Ester. Měli jsme tu krásnou podporu, moc si toho vážím.
Stihla jste vnímat přítomnost a podporu prezidenta Petra Pavla?
Ano, to bylo úplně neskutečné. Viděla jsem ho hned po první jízdě a pak už po každé další, jak fandí a raduje se se mnou. Po závodě mi řekl, že děkuje za celou Českou republiku, že mi moc gratuluje a že je to skvělé.
V rodině jste si musela snowboard prosadit, zejména tatínek z toho sportu moc nadšený nebyl. Dá se předpokládat, že teď už na to má jiný názor?
Ano. Dnes už jsme měli všichni stejný cíl a nikdo mi ho nerozporoval. Dnes asi přišlo to definitivní razítko, teď už si asi nikdo nedovolí odmlouvat. Dokonce ani tatínek. My spolu máme speciální rituál, tak říkal, že se mu asi povedl. Měl radost, byl nadšený. Co je to za rituál, radši nebudu prozrazovat.
Před osmi lety jste tátovi řekla, že je to poslední olympiáda bez vás. On nevěřil. Co na to teď říká?
On ne, že by nevěřil, samozřejmě mě podporoval a říkal, abych si pro to šla. Ale spíš říkal, že si to představuju jako Hurvínek válku, že není zase tak lehké se na olympiádu dostat. Ten sen mi ale nechal, celou dobu mě podporuje.
Co jste říkala na vyřazení Ester Ledecké už ve čtvrtfinále?
Stála jsem nahoře na startu, moc jsem tomu nevěřila. Jen jsem viděla, že to bylo o kousek. Vedle se potom radovali Rakušani, tak jsem si říkala, že to asi nevyšlo. Bylo mi to líto. Fakt jsem jí přála, aby byla na bedně. Bylo by úplně neskutečné pro celou zemi, kdybychom se potkaly ve finále.
Při vaší dnešní pohodě, věřila byste si na ni?
Já bych jela jako proti všem soupeřkám. Jela bych, co to jde. Ve výsledku je jedno, kdo na startu stojí vedle vás. Prostě musíte jet. Když chcete vyhrát, musíte stejně porazit úplně všechny. Jestli by to vyšlo, nebo ne, to samozřejmě nevím. Určitě bych do toho šla naplno a třeba by to dopadlo.
Simone Payerovou, která vyřadila Ester Ledeckou, jste pak porazila v jízdě o zlato. Občas se v médiích používá taková formulka, že někdo pomstí porážku své krajanky. Je na tom něco?
Asi ne. Tedy já bych to takhle asi úplně neřekla. Já Ester přeju úspěch, přála jsem jí, aby měla medaili. To je jasné, když jsme obě Češky. Ale mstít ji, to ne, takhle o tom nepřemýšlím, soustředím se hlavně na sebe.
Jak se vám bude žít jako olympijské vítězce? Myslíte, že se vám změní život?
To uvidíme. Zatím si to neumím představit, jaké je to žít jako olympijská vítězka, ale asi to brzy zjistím. Možná už na Světovém poháru ve Špindlerově Mlýně. Nebo možná už příští týden na Dolní Moravě, kam jedu na mistrovství republiky. Možná už tam to pocítím.
Spolupracujete s mentálním koučem Marianem Jelínkem. Byli jste v kontaktu před závodem, nebo dokonce během něj?
Ano, byli jsme v kontaktu i během závodu. Volali jsme si přes videohovory posledních čtrnáct dní a dnes od rána vlastně po každé jízdě. Je to velká pomoc. I minutka s Marianem mě strašně zvládne uklidnit, protože on už ví, jak na mě. Jenom tři slova mi řekne a můžu jet. Čistá hlava.
Jak budete slavit?
To ještě nevím, já nejsem zrovna slavící typ, tak se budu muset teprve naučit pořádně slavit. Ale mám tady rodinu. Myslím, že něco vymyslí.
