Domluvím se s Michalem, že ráno odjedu. Pozdě v noci se mi ale ozve novinářka Lenka Klicperová, jestli bych s ní nenatočil podcast. Poprvé jsem se s ní setkal v létě 2022, když jsme v Buči s Taylorem cvičili vojáky v taktické medicíně. Nechce se mi do toho, ale pro to, co dělám, je každá pomoc důležitá. Navíc mi předem slíbila, že mě bude štvát jen málo. A to se počítá…
Nakonec navrhnu společný plán na dva dny. Nadšeně souhlasí. Jdu oznámit Michalovi, že se situace změnila. Brzy ráno budu potřebovat jeho řidiče, aby mě odvezl do Slavjansku. Večer se pak vrátím i s Lenkou. V plánu je udělat reportáž s Runou na pozicích. Michal mým nápadům naštěstí nikdy neřekne ne.
Budík dávám na sedmou, ale stejně v noci nespím víc než tři hodiny. V hlavě běží myšlenky, jak to vše optimálně naplánovat a stihnout. Když konečně zvoní budík, seberu většinu věcí a vyrazím k autu. Řidič už čeká. Je přesný jako hodinky, to se na Ukrajině hned tak nevidí.
Jedeme směr Kramatorsk a Slavjansk. Cestou telefonuji Olehatorovi a zjišťuji, že je zrovna ve městě, a tak si domlouváme sraz. Mám pro něho a Dimu dvě helmy od „Kapybary“ z Modřan. Poslal je přes Denisu a včera večer dorazily Novou poštou ke mně na Ukrajinu. Tomu říkám logistika.
Zastavíme na smluvené benzince. Do pěti minut přijíždějí kluci. Předání a dokumentaci odbudeme za chvilku a já se omlouvám, že musím jet – mám dnes brutálně nabitý den. Ve Slavjansku beru svoje auto a jedu udělat nákup pro svou „bábušku“, která bydlí sama nedaleko fronty a starám se o ni už od roku 2022. Je toho celkem téměř za 4000 hřiven, a to mám jen dvě igelitové tašky.
Po cestě se se mnou spojí Paša – kluk, který s námi pomáhal už v roce 2022 v Bachmutu. Je to Ukrajinec, který dlouhá léta žil v České republice. Na začátku války začal organizovat pomoc a sám na Ukrajinu vyrazil pomáhat. Později vstoupil do armády. Během telefonátu zjišťuji, že je právě v Barvinkově. Paráda, tam já mám v poledne sraz s Lenkou. Určitě se musíme potkat!
Dobrovolník Mac
Vystupuje pod přezdívkou „Mac“ a na Ukrajinu jezdí od začátku války. V Bachmutu pracoval jako zdravotník, vojákům vozil vybavení a jako mnohaletý bývalý profesionální voják pomáhá i na frontě. V civilním životě se stará o koně na statku ve středních Čechách a pracuje jako střelecký instruktor.
Po příjezdu na místo ke mně přichází Paša – vysmátý přesně tak, jak ho znám z Bachmutu. Jsem moc rád, že žije a vše je O. K. Během čekání na holky se mi svěřuje s problémy, které trápí jejich jednotku. Dokonce namluvil krásné video, kde žádá Ježíška o pomoc s pořízením dárečků.
Napadne mě, že bychom mu s Lenkou mohli trochu pomoct. A tak druhý den dva dárečky – elektrocentrálu a nabíjecí centrálu – zařizuji já a třetí přání – bagr – řeší Lenka společně s organizací Dárek pro Putina. I to se brzy podaří dotáhnout do konce. Těší mě, že když se dají schopní lidé dohromady, věci se hýbou rychle.
S Pašou se pak ještě domlouváme na následující den, že se ještě potkáme na polygonu, kde uděláme reportáž. Bohužel, čas nás tlačí, Lenka už je tady, a tak budeme muset vyrazit za bábuškou.
„Krásný večer, pánové“
Cesta do Virnopilje je lemována dělníky, kteří konečně opravují silnici. Už bylo na čase, protože tady už dávno nešlo o díry v asfaltu, ale spíš o asfalt v dírách. Od mojí poslední návštěvy (asi před třemi týdny) je to obrovská proměna. Téměř celá cesta na Izjum je pokrytá sítěmi nad silnicí. Je pravda, že já jsem tady už útok dronu viděl. Lenka cestou vypráví, jak tu byla na jaře 2022. V té době se tady ještě bojovalo.
Auto ve vesnici parkuji u školy a jdeme si natočit pár videí. Procházíme sklepení a mně hlavou proběhne myšlenka, jak dobrá pozice to byla. Jak by nám pomohlo mít domy s takovými bytelnými sklepy. Projedeme vesnicí, a když zastavuji u domu, kde bábuška bydlí, vidím ji zrovna přicházet.
Byla se projít na hřbitov. Když nás zahlédne, zrychluje skoro až do běhu. Vrhne se na mě. Jsem sevřený v jejím obětí a poslouchám její děkování, že jsem přijel, a dotazy, kde jsem byl tak dlouho. Proč jsem se neukázal dřív? Přitom děkuje Bohu, že mě ochraňoval.
Beru z auta tašky s nákupem. Lenka bere svůj nákup a jdeme společně do domku. Babča nás hostí přeslazeným čajem, tak jako při každé návštěvě. Během povídání zpívá ukrajinské písničky a vypráví, jak se v její vesnici dříve krásně žilo. Stěžuje si, že má málo briket a neví, jak to přes zimu zvládne. Pro jistotu ještě cestou k autu nakouknu do dřevníku – opravdu je tam sotva polovina palety. Bábuška jeden den topí a druhý den ne, aby ušetřila, co se dá.
Venku už je tma a my se musíme vrátit do Slavjansku. Večer máme jít s Runou na bojové pozice a musíme tam být včas. Oznamuji Lence, že kvůli zkratce přes Izjum se budeme vracet po dost nebezpečné silnici.
V Izjumu se snažím nabrat naftu, ale na pumpě žádná není. Jedeme tedy za město, tam je prý ještě možné koupit. Mile mě překvapí, když zjistím, že tam není žádný limit. Tak beru pro jistotu plnou.
Oblékáme balistiku se slovy, že když už to pořád taháme, tak ať to také někdy vezmeme na sebe. Zapínám detektor dronů, i když si nemyslím, že by nám pomohl, protože zrovna tady většinou útočí drony na optickém vlákně – a ty detektor nezjistí.
Vyrazíme po rovné silnici, která je téměř v celé délce 40 km pokrytá sítěmi. Po cestě je silná mlha. Útok dronů je v takových podmínkách téměř vyloučený. Jedu tak, aby jízda byla ještě bezpečná, ale zároveň co nejsvižnější. Cestou předjíždíme i na plné čáře tak, jak bychom v Česku nikdy nejeli. Ale tady vůbec není bezpečné jet pomalu, natož za někým.
Po příjezdu do Slavjansku nás vyzvedává řidič od Michala a veze nás na barák, kde se potkáme s Runou. Při přesedání do jeho auta se nedaleko nás ozvou dva velké výbuchy. Lenka to jen suše okomentuje: „To nebylo zrovna daleko.“ No, nebylo. V posledních týdnech sem padá hodně klouzavých bomb KAB a jiného ruského bordelu.
Dostanu od řidiče pokyn přeparkovat pro jistou asi o dva kilometry dál pod stromy, prý už tady není bezpečno. Poslechnu ho, přeparkuji, sedáme k němu do auta a vyrážíme. Cesta do Kramatorsku je rychlá. Runa už zjevně potřebuje vyjet na pozice, tak řidič spěchá, abychom ji nezdržovali.
Po příjezdu na barák seznamuji Lenku s velitelem a ostatními v domě. Máme pár minut, než budeme muset vyrazit. Nachystám si věci, vypiju kafe a už slyším od Runy známý povel „MAC, ZABIRAJEM SE“. Před domem čeká naše Toyota LC Charlie Czech. Sedáme do auta a mizíme za město do tmy.
Pět balíků pro naše a dvě „zásilky“ pro Rusy
Po cestě míjíme neosvětlená vozidla. Vpravo je vidět hořící dům. Zdá se, že dostal zásah sotva před pár minutami. Po cestě se snažím Lence popsat, co je v okolí a co vidím venku přes své noční vidění. Znám ten pocit, když jedete totální tmou v neznámém terénu a nemáte vůbec tušení, co je kolem vás… Také jí popisuji, jak to bude vypadat po příjezdu na místo. Kde najde vchod do krytu a co budeme na místě dělat.
Když míjíme nedávno zničenou toyotu, kterou jsem dovezl na jaře 2025, řidič krátce rozsvítí světla. Sakra, tohle nemám rád – když nemusím, nechci být vidět. Naštěstí zase rychle zhasne.
Po příjezdu vystupuji z auta a hlídám, zda se někde neobjeví nějaký dron. Kluci vykládají auto a Lenka začíná dokumentovat naši práci. Po odložení brokovnice a balistiky jdu s klukama chystat dron. Runa nečekala, že dnes pojedu také na pozici, tak je nás tady o jednoho víc než obvykle.
Je tu i nový voják. Je mu určitě pod 25 let. Přihlásil se sám, dobrovolně do armády, i když mohl ještě být v klidu v civilu a užívat si svobodu. Ale má v sobě hrdost, že je Ukrajinec, a je mu ctí, že může bojovat po boku Runy.
První let je s bombou FAB a VOG – dohromady nějakých 10 kg trhaviny. Tyto bomby doručujeme s velikou přesností na ruské pozice. „Krásný večer, pánové,“ dodávám po výbuchu.
Zbytek večera už doručujeme jen zásilky potravin a munice našim klukům na linii. Je to logistika, bez které by kluci buď zemřeli, nebo by museli opustit pozice. Vše probíhá hladce. Práce je brzy hotová a my můžeme domů. Dnes jsme doručili pět balíků pro naše kluky z pěchoty a dvě zásilky pro protivníka. Každá příprava a doručení zabere něco kolem hodiny času, tak noc uteče, ani nevíte jak.
Je čas zavolat řidiči, který nás vyzvedne a odveze ke Kramatorsku. Cesta zpět je ještě víc rozbahněná, protože celou noc lehce mrholí. Jedeme bahnem v husté mlze a občas se nedaří držet ani na vyježděné cestě. Je vidět, že řidič to má najeté a trasu dobře zná. Jinak by zde člověk snadno zabloudil. Když vjíždíme do vesnice, míjíme první baráky a dostaví se pocit bezpečí. Ale to je falešný dojem – jen o dva dny později na Runu v těchto místech zaútočí dron, naštěstí neúspěšně.
Paša z 24. brigády píše už v devět hodin ráno, kdy dojedeme, že na nás čekají v Barvinkově na polygonu, kde probíhá výcvik rekrutů. Balíme věci, loučíme se se všemi a míříme za klukama. Nedaleko polygonu si nejsem jistý odbočkou, a tak se rozhodneme zeptat se starší paní. Jistě by mohla jít rovnou hrát do pohádky čarodějnici: její řídké, ale téměř pěticentimetrové vousy dávají absolutní jistotu na umístění v castingu. Místo odpovědi na nás chrlí otázky, aby se ujistila, že nejsme ruští agenti. Naštěstí přijde lokace od Paši v ten správný čas a my můžeme vyrazit. Ze spárů podivné paní se nám daří vytrhnout jen s velkou dávkou pasivní agresivity.
Nejdřív brikety, pak Ragbisti
Po příjezdu na polygon nás vítá Paša i s velitelem. Ten mi předává podepsanou vlajku a několik nášivek jako poděkování za elektrocentrálu a nabíjecí stanici, co jsme přivezli. Věřím, že z prodeje vlajky bude možné pořídit i další podporu 24. brigády krále Daniela. Zhruba po dvou hodinách máme hotovo vše, co bylo cílem naší cesty, a tak vyrazíme dál.
Lenku bude vyzvedávat její kolegyně Jana kolem třetí hodiny, takže máme čas zkusit ještě sehnat brikety pro bábušku. To se naštěstí po několika hodinách podaří. Problém je, že brikety není možné zaplatit kartou. Najdu něco málo po kapsách, ale nakonec velkou část platí Lenka ze svého. Faktura je něco, co rozhodně čekat nemůžeme.
A tak s několika pytli briket jedeme zpět a užíváme si absolutně zničenou cestu. O té nám prodejce briket při navigování tvrdil, že je z asfaltu. Bude se divit, až jednou navštíví Evropu, jak vypadá skutečný asfalt.
Na hlavní silnici, kde už asfalt skutečně existuje alespoň v dírách, čeká Jana. Ta je evidentně ráda, když vidí, že jí vracím Lenku živou a zdravou. Přeložíme věci, rozloučíme se a já vyrazím dál předat léky, které jsem ráno sehnal ve Slavjansku pro bábušku, rovnou tam vyhodím pytle s briketami.
Po příjezdu do Virnopilje už je tma a bábuška spí. Nechci jí chodit do domu. Dveře jsou děravé od průstřelů a drží zavřené jen na kus drátu. Obejdu dům a bouchám na okno. Podaří se mi ji vzbudit. Je šťastná, když mě vidí. Opět se na mě vrhne, jak kdybych tu nebyl několik měsíců. Moc by jí prospělo, kdyby tu měla nějakou společnost. Snaží se mě vtáhnout do domu.
To bohužel musím odmítnout, protože už jsem domluvený s Ragbisty, kteří na mě čekají. Slíbil jsem, že cca za dvě hodiny tam budu. Už teď jsem ve skluzu. Cestu zpět projedu maximální rychlostí. I když cestu kryjí z velké části sítě proti dronům, není od věci se tu pohybovat rychle.
