Byl 18. leden 1991. Švýcarský Wengen se chystal na další ročník legendárního závodu, kvalifikace měla rozhodnout o třiceti místech na startu hlavního sjezdu. Gernot Reinstadler, mladý rodák z Tyrolska, věděl, že jede takříkajíc o všechno. Jeho výkonnost byla na hraně, šance na postup mizivá a křehká. Podle tehdejších svědectví šel za hranici svých fyzických možností – jel rychle, tvrdě, riskantně. V cílovém esíčku už mu ale došly síly.
Stačil jen drobný moment nepozornosti. Reinstadler ztratil rovnováhu a v rychlosti přes 75 kilometrů v hodině byl katapultován do vzduchu. Letěl zhruba čtyřicet metrů, než se špička jeho lyže zachytila v širokém oku ochranné sítě. Tělo však pokračovalo dál. Setrvačnost udělala své: pánev se mu při nárazu doslova rozlomila. Na sněhu se rychle rozlila temně rudá krev. Mladý lyžař zůstal ležet v hlubokém bezvědomí.
Hans Pum, tehdejší šéftrenér rakouského mužského týmu, stál v tu chvíli nad cílovým skokem. Pohled, který se mu naskytl, má živě v paměti dodnes. „Viděl jsem ve sněhu dlouhou krvavou stopu,“ vzpomínal později pro rakouská média. „Držel jsem Gernota v náručí a říkal si: Končím. Tuhle práci dělat nechci.“ Bezradnost a pocit naprosté marnosti vzápětí ovládly nejen jeho, ale i celý tým.
„Nezachránili jsme ho.“
Reinstadler byl okamžitě transportován vrtulníkem do nemocnice v Interlakenu. Už během letu obdržel krevní transfuzi. Na stadionu se mezi tím hlasatel snažil uklidnit diváky slovy, že „okamžitá pomoc zabránila nejhoršímu“. Byla to falešná naděje. Lékaři bojovali o Reinstadlerův život celé hodiny, opakovaně mu podávali krevní transfuze, celkem až čtyřicet litrů. Vnitřní zranění, zejména rozsáhlé poškození stehenních tepen, však byla příliš vážná. Krátce po půlnoci zazvonil telefon v hotelu Alpenrose, kde bděli členové rakouského týmu. „Nezachránili jsme ho,“ zněla stručná věta lékaře Bruna Durrera.
Závod, do něhož se chtěl Reinstadler tolik kvalifikovat, byl okamžitě zrušen. Svět šel však dál. Titulky novin tehdy plnila válka v Perském zálivu, pozornost médií se rychle přesunula jinam. V Saalbachu se hned na to bojovalo o medaile na mistrovství světa. Stephan Eberharter, budoucí olympijský vítěz, tehdy získal zlato v Super-G. Hned následující den odletěl na pohřeb svého bývalého spolubydlícího.
Tragédie Gernota Reinstadlera byla první smrtelnou nehodou sjezdaře přenášenou živě v televizi. Otřásla lyžařským světem a zásadně ovlivnila debaty o bezpečnosti. Přesto některé otázky zůstaly. Nešlo tomu zabránit? Může se něco podobného stát znovu? „Nehody nikdy úplně nevyloučíte,“ stál si za svým i po letech Hans Pum. „I tehdy si každý myslel, že na tom místě se prostě nemůže nic stát. A pak se všichni ptali proč.“
Bezpečnostní opatření se od té doby výrazně zpřísnila, tratě se změnily, materiál i sítě jsou dnes jinde. Riziko ale z alpského lyžování nikdy nezmizí. Tlak na výkon, očekávání fanoušků i médií často ženou závodníky na samotnou hranu – a někdy i za ni. Kvůli vítězství, kvůli slávě, kvůli pocitu, že jsou na okamžik nesmrtelní.
Na náhrobním kameni Gernota Reinstadlera dnes stojí prostá věta: „Boží vůle nezná žádné proč.“ Lauberhorn zůstává místem triumfů i varování. Připomínkou toho, jak tenká je hranice mezi slávou a tragédií. A že za každou legendou stojí i příběhy, které se nikdy stát neměly.
Zdroj: nachrichten.at
