Pro většinu lidí byl Theodor Pištěk výtvarník světového formátu a autor oceňovaných filmových kostýmů. Ale pro ty, v nichž dýchá stejná láska k umění i k automobilům, byl Pištěk mnohem víc. Výjimečný proto, že v sobě nosil oba světy. Tvůrčího ducha ateliéru i adrenalin závodní dráhy. Díky dvěma tvářím jeho obrazy dýchají benzinem, rychlostí a pravdou, kterou zná jen ten, kdo ji opravdu žije.
Je vzácné, téměř neuvěřitelné, když se v jednom člověku spojí dvě profese, které se jinak často míjejí. Závodník a výjimečný umělec. Technika a poezie. Rychlost a fantazie. Theodor Pištěk byl právě takový, a proto jeho obrazy nikdy nebyly jen obrazy. Nesly v sobě tep motoru, kouzlo techniky a napětí okamžiku, kdy jezdec čeká na startovní signál.
Jeho malby nebyly pouhým pozorováním automobilového světa zvenčí. Díky osobní zkušenosti někoho, kdo seděl za volantem závodního vozu, kdo znal ten adrenalin, chvění na startu i syrovou sílu stroje v plném výkonu, dokázal svým obrazům vetknout opravdovost. Nikdy nepůsobily jen realisticky – působí pravdivě. Je v nich fyzická paměť rychlosti přenesené na plátno.
A právě díky tomu byl Pištěk tak výjimečný. Nebyl „jen“ umělcem, který se automobilové estetice obdivoval, ale malířem, který ji žil. A proto jeho díla musíte dokola obdivovat a nechat na sebe působit jejich sílu.
Třeba Ecce Homo z roku 1983. Jestli byl nějaký jeho obraz ikonický, je to bezesporu automobilový jezdec v ohnivzdorné kukle před levitujícím blokem motoru, který připomíná kříž. Závodnický svět a víra. A trochu i provokativní symbolika, jako by byl jezdec novodobý mučedník.
Víra byla pro Pištěka něco víc, což mnohé provokovalo. Třeba když Josefa Nazaretského posadil v dílně k závoďáku a vyvolal tím otázky, jaký je vztah mezi člověkem, vírou a strojem. Nebo Adieu Guy Moll, pocta závodníkovi a jeho fantastické červené Alfě Romeo. Pištěk na obraze pracoval patnáct let. Pro barbara je to „jen červené auto“, ale má zvláštní kouzlo, které nutí se na něj dívat znovu a znovu.
Snad proto, že tak často zobrazoval automobily a motocykly v realistickém, hyperrealistickém stylu, přičemž využíval detaily a atmosféru aut závodů, které důvěrně znal jako aktivní jezdec. Stejně tak byly ale zajímavé i jeho asambláže z motoristických součástek.
A tu autentičnost díky svým závodním zkušenostem, kdy dokázal detailně zachytit postavy závodníků, jejich oděvy, postoj a celkovou estetiku, která v reálném závodním prostředí existuje, využil i při návrhu kostýmů pro filmy, které se dotýkaly motoristického prostředí, například v hororu Upír z Feratu. Auto jako démon, které vysaje krev z řidičky Mimy, kterou ztvárnila Dagmar Veškrnová… I když film nebyl moc úspěšný, mrazivé chvění z příběhu a auta samotného bylo zkrátka výjimečné.
Pištěk jako závodní jezdec
Auta miloval už od dětství, což v rozhovorech vždy ochotně připomínal. Řídil už od šestnácti a traduje se, že svého otce, Theodora staršího, hvězdného prvorepublikového herce, vozil v utajení po divadelních štacích.
„Měl srdeční vadu a neodvažoval se řídit. Když jsem pak v osmnácti dělal řidičák, uměl jsem to líp než učitel,“ popisoval pro Škoda Storyboard.
Sám závodit začal už v 50. letech v Evropském poháru a v 70. letech se stal dokonce členem do československé reprezentace. Jezdil na okruzích, vytrvalostních tratích i v rallye.
„Tenkrát se zvládlo jedním autem všechno možné. V neděli závody a v pondělí jsem jel pro jablka. Jakmile vlezu do kokpitu, zabouchnu a život venku mě nezajímá. Jsem soustředěný jen na jízdu. Některé pasáže jedu s rozkoší, jiné rád nemám. Strach jsem ale nikdy necítil,“ říkal s úsměvem.
Mimochodem pro zmíněný magazín také vyprávěl, jak mu pomohl i slavný závodník Louis Chiron, který se díky přátelství s Eliškou Junkovou několikrát účastnil československých závodů.
„Při Rallye Vltava se mi při nájezdu na most roztrhl brzdový buben, s neovladatelným autem jsem prorazil zábradlí a ze tří metrů vletěl do řeky Vydry. K tomu lilo jako z konve, takže do auta se začala hrnout voda,“ popisoval Pištěk.
V tom na cestě zastavila černá Tatra 603 a vystoupil z ní právě Chiron, který se vrhnul do Pištěkovy „záchrany“. „Byl to vyhlášený elegán, chodil zásadně v blejzru, kravatě, měl tenisové polobotky se žlutou špičkou – a takhle vymóděný pro mě vlezl do řeky,“ vzpomínal po letech Pištěk. Chiron si ho pak posadil do auta a zmáčeného odvezl ke stanovišti pořadatelů.
Magazín také připomíná, že Pištěkovým dědečkem byl Julius Ženíšek, někdejší zástupce letecké firmy Wright a také majitel společnosti Ford Motor Company pro Rakousko-Uhersko. Jako jeden z prvních lidí na českém území vlastnil už v roce 1895 závodní auto. Jablko zkrátka nepadlo daleko od stromu.
Se závoděním skončil v roce 1974, velmi na to ale vzpomínal, třeba i v knize Dva světy. Málokterý umělec dokázal tak výjimečně propojit své výtvarné dovednosti a vášeň pro motorismus a zachytit atmosféru závodů a mechaniku vozidel autenticky a detailně. Ve středu 3. prosince ve věku 93 let tak odešel muž, který byl symbolem spojení umění a motoristického světa, na které se nezapomíná.
