Ve věku 82 let zemřel v úterý bývalý pražský arcibiskup Dominik Duka. Během svého kněžského života Duka zažil mnohé – odnětí státního souhlasu, působení v ilegalitě i věznění. Až po listopadu 1989 tak mohl začít stoupat v církevní hierarchii. Na Duku vzpomínají osobnosti veřejného života, web Aktuálně.cz mluvil s jeho spoluvězněm z Bor a chartistou Petrem Pospíchalem.
Jak budete na kardinála Duku vzpomínat?
Dobře a dlouho, protože jsme se znali větší část života, přes 40 let. Poznal jsem ho ve věznici v Plzni na Borech v roce 1982 a od té doby jsme udržovali kontakty až do posledních měsíců. Je to člověk, ke kterému pasuje označení věrný přítel.
Jaká je vaše první vzpomínka na něj?
Asi nedokážu identifikovat, kdy jsme se potkali poprvé. Vězení bývají poměrně strukturovaná a vězni jsou na různých úsecích. Ale zpravidla jednou za měsíc byl sportovní den a my jsme se tam jako političtí vězní nahlašovali do soutěží, do kterých jsme nenastoupili, ale nicméně to znamenalo, že jsme byli na půlden v jedné části společně, mohli si v klidu povídat a měli jsme na sebe čas.
Vzpomínám na něj jen tak, že byl vždy pozitivně naladěný. To mě opravdu mile překvapovalo, protože vězení není úplně prostředí, v němž by úsměv byl obvyklým výrazem.
Chartista Petr Pospíchal. | Foto: Economia
Tématem hovoru pro něj vždycky bylo něco výrazně přesahujícího, čili něco, co se děje venku, nebo jak se lidé cítí, co se stane v budoucnu. Nikoliv, že by si stěžoval na podmínky ve vězení či jaké tam prožívá těžkosti.
Čím jste naopak vy zaujal jeho?
To já nevím. Lidé, kteří v tom vězení byli, tam byli za činnost spojenou třeba v mém případě s Chartou 77. Já jsem z nich byl výrazně nejmladší, ale zároveň jsem do toho prostředí už patřil, takže tam nebyla ani řeč o tom, že bych ho musel nějak zaujmout. Prostě jsem patřil do toho kruhu lidí, kteří se tam takhle potkávali.
Kdy jste se s panem kardinálem vlastně potkali naposledy?
Loni jsme se viděli na začátku léta a při nějaké příležitosti několik hodin hovořili. On byl vždycky pozitivně naladěný a to mu zůstalo až do konce. V jeho věku si sice člověk občas postěžuje na nějaké zdravotní obtíže, ale nebylo to tak, že by byl plný obav.
Samozřejmě jsme se názorově nutně museli v mnoha věcech míjet. Ale tím, že jsme se znali desítky let, věděl, že můj názor nebude nahodilý nebo nebude pro něj nesrozumitelný, že má nějakou kontinuitu.
Dominik Duka na jedné ze svých posledních velkých poutí, a to na Svatém Antonínku na moravském Slovácku, poslední srpnový den roku 2025. | Foto: Radek Bartoníček
Myslím, že jeho postoje pro řadu lidí vlastně nebyly úplně srozumitelné a nebyly úplně dnešní. Ale on byl vždycky statečný člověk, z toho spousta jeho postojů vycházela. Dominik byl člověkem, který se snažil co nejvíc protáhnout staré časy a chtěl, aby odcházel ze světa, který tyto dávné časy respektuje. To tak prostě bývá a vlastně vždycky si říkám, až já budu v jeho letech, že to možná budu mít takhle taky.
