Podstatným prvkem mezinárodních vztahů se stává síla. „To se ukazovalo už před ruským vpádem na Ukrajinu. Útok vše urychlil a zvýraznil,“ říká politický geograf Michael Romancov z Institutu politologických studií na Univerzitě Karlově. Proto budoucí svět nebude jen konkurenční, ale vysoce konfrontační. A pokud Evropská unie nebude jednotná, stane se její území šachovnicí pro hry velmocí.
Problémy ale bude mít podle Romancova i Západ jako celek. V rozvojovém světě, který například i rusko‑ukrajinskou válku chápe jako regionální konflikt, a nikoliv jako boj mezi dobrem a zlem, sílí nespokojenost s dnešním mezinárodním uspořádáním. Především pak s tím, co se označuje za „American leadership“, americké vedení.
Romancov v rozhovoru rovněž hodnotí šance na poválečnou obnovu Ukrajiny. Vysvětluje, proč Rusko zůstává velmocí, a předvídá nelibost Číny a Indie s tvrdým prosazováním amerických zájmů Donaldem Trumpem.
Donald Trump začíná s Vladimirem Putinem jednat o Ukrajině. Co si od takových jednání slibovat?
Avizované setkání v Saúdské Arábii v tuto chvíli nelze přeceňovat ani podceňovat. Američané zatím stále modifikují svou pozici a o té ruské zatím není známo nic víc než to, že Moskva stále deklaruje nezbytnost přijmout veškeré její požadavky. V tento okamžik není důvod, aby na to Washington přistoupil. Jednoznačně to odmítá Kyjev a má podporu jak z Bruselu, tak, a to je důležitější, z Paříže a Londýna. Domnívám se proto, že můžeme očekávat přesnější definování pozic a případně naznačení „ústupových koridorů“.
Ve hře je ale výměna míru za území pro Moskvu. Může ale Ukrajina bez Krymu a východních regionů přežít?
I kdyby přišla o všechna území, na něž se Rusové vojensky dostali, tak přežít může, stále by šlo o velkou a surovinově i jinak bohatou zemi. Výměna území za mír je v mezinárodních vztazích poměrně standardní záležitost a může jít o efektivní způsob, jak ukončit konflikt. Na druhé straně však musí stát aktér, kterému můžete věřit. Tím Rusko v této chvíli není a nebude, dokud je u moci Vladimir Putin.
Jaké jsou vůbec perspektivy Ukrajiny do budoucna? Poklesla její populace, ekonomika se propadala už dávno před válkou…
Uvidíme, zda se válka, až skončí, stane impulzem k obnově země. V okamžiku, kdy utichnou zbraně, se může v tak zničeném regionu generovat ohromný potenciál k obnově. Podobně jako tomu bylo v Praze po povodních v roce 2002. Vezměte si, jak vypadal Karlín před záplavou a jak vypadá nyní. Záleží také na tom, zda na obnovu Ukrajiny bude dost peněz, to se však zdá být ten „nejmenší“ problém, protože Evropská unie řekla, že pomůže.
Jinou věcí je, zda se tyto prostředky podaří skutečně přivést na místa, kde jsou potřeba. Ukrajina přece jen patří k těm evropským zemím, kde korupce vždy představovala citelný problém. Pokud se právě korupci podaří eliminovat, tak se poválečná rekonstrukce může stát počátkem nové a úspěšné Ukrajiny.
Není to příliš optimistický pohled?
Úspěch nepřijde, pokud si Ukrajinci své domácí úkoly nezvládnou udělat a my v Evropě zůstaneme s pomocí liknaví. Připomenu ale, že Ukrajina má nezanedbatelný surovinový potenciál, a Evropa je naopak na suroviny chudá. Takže bychom měli mít o tuto zemi i tento utilitární zájem. Nastává ale potíž, o ukrajinské suroviny začíná mít zájem i Donald Trump. Proto hrozí, že by Evropa nakonec mohla splakat nad výdělkem.
Foto: Economia
V jaké situaci se teď nachází Rusko?
Dlouhodobě špatné. Za celou dobu Putinovy vlády, což je už 25 let, se tam nedaří odstraňovat žádný ze strukturálních nedostatků. Podobně jako Ukrajina i Rusko neúspěšně bojuje s demografickou krizí. Jsou sice státy, které na tom jsou ještě hůře, například Jižní Korea, avšak také ruská demografická struktura je na tom zoufale špatně a válka vše zhoršila. Rusko nadále není schopné na svém obrovitánském území vybudovat moderní a spolehlivou dopravní infrastrukturu. V kontextu války to je dobře, kdyby ruské železnice podaly lepší výkon, byla by Moskva na bojišti úspěšnější.
Velkým problémem je rovněž ruská politika. Ukrajina je vnitřně pluralitní demokratický stát, kde jednotlivé segmenty společnosti mají možnost víceméně bez omezení – i když teď je válka a situace je trošku jiná – dávat najevo své potřeby a prosazovat priority. Funguje tam politická soutěž. Rusko je zakonzervováno, což je nyní Putinovým režimem vydáváno za stabilitu. Ve skutečnosti je to zmrtvělost. Země podle mého názoru směřuje k obrovským problémům, které vyhřeznou v podobě nějakých sociálně‑politických bouří.
Ruská ekonomika nicméně podle standardních dat i přes rozsáhlé západní sankce stále roste. Čím to vysvětlit?
Roste z hlediska velkých čísel. Ekonomové říkají, že když vyrobíte například tanky, které jsou v boji na Ukrajině stejně rychle ničeny, tak spotřebujete ohromné množství surovin. Tím, že ho dopravíte na frontu, ještě vykáže slušné výkony i sektor dopravy. Rozvoji ekonomiky to ale moc nepomáhá. Takže ta sice v některých segmentech opravdu roste, do fungování celé společnosti se to ovšem nepromítá.
Je Rusko vůbec ještě velmocí?
Určitě, pokud velmoc budeme chápat tradičně. Má velmocenský status, jde stále o stálého člena Rady bezpečnosti OSN, což je místo vyhrazené právě pro velmoci. Má obrovskou vojenskou sílu, jeho armáda sice naštěstí není tak efektivní jako americká, disponuje ale jaderným arzenálem. Ten naštěstí nepoužilo a věřme, že ani nepoužije. Tento arzenál mu zůstane také po válce.
Velmoc má na své straně výhodu vždy, pokud se rozkládá na velkém geografickém prostoru a je surovinově bohatá. Což u Ruska platí. Obvykle k silnému postavení pomáhá i početná populace, což je trochu problém, nicméně jde stále o zemi s více než 140 miliony obyvatel, což není málo.
Jeho nejdůležitějším velmocenským aspektem je ale obrovská, snad až obludná vůle se jako velmoc chovat. V tom je velký rozdíl oproti Německu či Japonsku. Ty jsou poraženými zeměmi druhé světové války a jejich politické elity a evidentně ani jejich populace pořád nechtějí mít s velmocenskou politikou nic společného, protože si jsou vědomy následků. U Ruska je to přesně naopak. Jeho politici a značná část veřejnosti jsou přesvědčeni, že bez ohledu na socioekonomickou situaci Rusko být velmocí musí. V této chvíli jí také opravdu je.
Neznamená Trumpova ochota jednat s Putinem potvrzení ruského velmocenského postavení?
V prvé řadě vidíme, jakou výhodou je, když se mění administrativy. S každou novou vládou mají USA i další demokratické státy prostor pro možnou změnu nebo aspoň korekci předchozích postojů a chyb. Rusko nebo Čína na tom v tomto ohledu jsou hůř. Pokud jde o moc, tak Rusko bylo a je velmocí a nepochybně ještě nějakou dobu bude. Zda Putin posílí, či ne, záleží víc na Trumpovi než na něm. Pokud Trump opravdu chce mít Ameriku velkou, tak silnější Rusko není v jeho zájmu. Jedinou výjimkou je, že by silnější Rusko znamenalo slabší Čínu. Otázkou však je, zda ví, jak na to.
Změnila rusko‑ukrajinská válka svět? Nebo její význam s ohledem na to, že je od nás nedaleko, v Evropě přeceňujeme?
Já jsem také Evropan, pokusím se ale na to nahlédnout jinýma očima. Zbytek světa, ještě s výjimkou USA, vnímá rusko‑ukrajinskou válku jako konflikt regionální, který se jich přímo netýká. K tomu jej vnímá daleko více jako konflikt teritoriální než jako boj mezi dobrem a zlem, což tak vidíme my. Navíc válku vnímáme jako potenciálně nebezpečný pokus Ruska o návrat na velmocenské pozice, které ve střední a východní Evropě měl před rozpadem Sovětský svaz. Což třeba v Indii či Africe necítí.
Foto: Economia
K tomu platí, že svět stále žije v systému mezinárodních vztahů, který byl nastaven po druhé světové válce. Mnoho z něj povaze současného světa ale přestává vyhovovat, mocenské uspořádání v roce 1945 bylo jiné než nyní. Už před rusko‑ukrajinskou válkou bylo evidentní, že se v něm řada nezápadních zemí čím dál víc necítí komfortně.
V Evropě jsme také byli spokojeni s tím, co se označuje za „American leadership“, za americké vedení. V Rusku dávno říkali, že to není leadership, ale diktát. Nevím, jak moc to jako diktát vnímají v Indii či v Číně, určitě ale i tam americké vedení vidí jinak než Evropané. Zmíněné země prostě chtějí systém změnit, aby více vycházel vstříc jejich ambicím a potřebám.
Válka na Ukrajině jim k této změně otevřela větší prostor?
Pokud přímo neotevřela, tak zesílila jejich požadavky. Otázkou je, jak na ně USA budou reagovat. Můj tip je, že s Trumpem v čele se budou snažit, aby systém vyhovoval hlavně jim. To může velmi záhy vyvolat nejen v Číně, ale i v Indii značnou nelibost.
Jak válka ovlivnila samotnou Evropskou unii? Její ekonomika stagnuje, v prvé řadě v Německu. To přišlo o levné ruské energie a suroviny.
Je však otázkou, zda by německý ekonomický model nezačal zadrhávat, i kdyby válka nezačala. Tamnímu průmyslu by se samozřejmě fungovalo lépe s levnými energiemi, stejně by začal narážet na obchodní války, do nichž nyní Trump, přinejmenším v rovině rétoriky, tolik investuje. Německo se dokázalo skvělým způsobem adaptovat na situaci po skončení studené války.
Jenomže svět se začal měnit a ukazuje se, že síla bude podstatným prvkem mezinárodních vztahů. Což se ukazovalo již před ruským vpádem na Ukrajinu. Útok vše urychlil a zvýraznil, tendence k tomuto vývoji tu však byla už dřív.
Jak se v takových poměrech bude Evropa pohybovat?
Evropa bude tím slabší, čím méně bude integrovaná. Její jednotlivé státy samy o osobě nemají šanci konkurovat, když vedle nich stojí giganty jako USA s 340 miliony obyvatel nebo Indie a Čína. V obou těchto zemích žije 1,4 miliardy lidí. Neplatí to tolik pro malé a úspěšné státy, jako je Švýcarsko, ale i ty mohou zůstat v klidu jen díky tomu, že kolem nich je bezpečno. Bez další integrace to prostě nepůjde.
Ukázkou je Velká Británie. Když z unie odešla, měla trochu jiné představy o dalším vývoji. Hlavní architekt brexitu Boris Johnson ji nechtěl osamocenou, měl vizi, že vznikne nová, i když volnější integrační platforma, jakási globální Británie. Že se Londýn znovu postaví do čela zemí jako Kanada, Austrálie a Nový Zéland. Myslel si, že takové uskupení se ve světě stane těžkou vahou. Nedokázal však svůj sen prodat i těm, kteří na něm měli participovat.
Podle mnoha pozorovatelů se zato těžkou vahou stává uskupení převážně rozvojových zemí, BRICS. Avšak mezi jeho členy mnoho jednoty nepanuje. Co tedy od něj čekat?
Jde o formát, který řadě zemí nespokojených s tím, jak systém mezinárodních vztahů funguje, umožňuje zesilovat jejich výtky. Jsou v něm však skutečně i ti, kteří si navzájem hodně konkurují. Například jde o teritoriální spory mezi Čínou a Indií nebo o Egypt a Etiopii, které spolu soupeří o vodu z řeky Nil, či o Saúdskou Arábii a Írán, ty se zase přou o regionální hegemonii na Blízkém východě.
Za jeden provaz zatím BRICS táhnout neumí. Rusko například chce, aby se stal beranidlem proti USA, ostatní nemají důvod něco takového podporovat. Rusko například chce skoncovat s dolarem jako mezinárodní měnou – ostatní ho vyslechnou, ale tím to zatím končí.
Čína a Indie by se podle odhadů Mezinárodního měnového fondu či banky Goldman Sachs měly za pár desetiletí stát největšími ekonomikami. Jak moc si pak budou konkurovat a k čemu to povede?
Jejich političtí vůdci, indický premiér Naréndra Módí a čínský prezident Si Ťin‑pching, prohlásili, že se jejich země musí stát ekonomickými jedničkami. Indie v roce 2047, století od vyhlášení nezávislosti, Čína v roce 2049, což bude sto let po vítězství tamních komunistů v občanské válce. Nikdo moc neřekl, co konkrétně taková slova znamenají, optikou hospodářských čísel si to je možné představit.
Když však obě země vyhlašují, že budou nejlepší, jde hodně o politiku. Ve sportu to někdy končí tak, že si na nejvyšší místo na bedně stoupnou dva závodníci a ještě se obejmou. U států historie spíše ukazuje, že v takových případech jeden ze soupeřů ztratí nervy a použije pro ochranu svých zájmů sílu.
To, co říkáte, naznačuje, že budoucí svět bude velice konkurenční. Jak se v něm bude žít?
Pokud by byl jen konkurenční, tak by to ještě dopadlo dobře. On také může být strašlivě konfrontační. Na Ukrajině navíc vidíme, jak veliký destruktivní potenciál Rusko má. Ostatní globální hráči, pokud by se do sebe jednou pustili, by v tom mohli vidět jakýsi standard, a to je děsuplná představa.
Když půjde jen o konkurenci, byť hodně tvrdou, můžeme být svědky toho, jak si silné země mezi sebou navzájem budou otevírat a uzavírat trhy a jak se pokusí do své zájmové sféry lákat menší státy. Třeba ty s velkým spotřebitelským trhem či s nerostnými surovinami. I to bude svět, který bude daleko nebezpečnější než ten, který jsme už asi opustili. Stále však půjde o místo k životu.
Pro nás v Evropě z toho vyplývá, a tím se vracím k tomu, co jsem už řekl, jediné: musíme být jednotní. Pokud ne, tak se nám může snadno stát, že se staneme pouhou šachovnicí, na níž Rusové, Číňané, Indové i Američané začnou hrát svoje hry.
