Který typ zbarvení poskytuje kořisti nejlepší ochranu před predátory? Mezinárodní tým vědců testoval na patnácti tisících umělých můrách, jestli je účinnější výstražné zbarvení, nebo maskování. Ukázalo se, že neexistuje jediná účinná strategie – rozhodují podmínky prostředí, složení společenstva a chování predátorů.
Někteří živočichové využívají nápadné barvy a vzory k odstrašení predátorů, zatímco jiní se spoléhají na nenápadné krycí zbarvení, díky kterému unikají pozornosti.
Evoluční biology rozmanitost těchto strategií fascinuje už od Charlese Darwina, přesto řada zásadních otázek zůstává nezodpovězena. Jednou z nich je, jaké ekologické faktory určují, proč se u některých živočišných druhů vyvinulo krycí, zatímco u jiných naopak výstražné zbarvení.
Nový úhel pohledu do této problematiky vnáší studie publikovaná v časopise Science. Odpověď je podle ní složitější, než se předpokládalo. Studie je postavená na výsledcích rozsáhlého mezinárodního projektu, do kterého se zapojila také celá řada českých vědců.
Lov maskovaných můr
Výzkumníci provedli globální terénní experiment, během kterého na 21 lokalitách v lesních ekosystémech nacházejících se na šesti světadílech umístili v terénu celkem patnáct tisíc umělých můr a sledovali, jak se je budou pokoušet lovit místní ptáci.
Umělá kořist měla tři typy zbarvení: typický výstražný vzor oranžové a černé, nenápadnou hnědou barvu a atypickou nápadnou kombinaci jasně modré a černé. Srovnáním predace těchto tří typů kořisti napříč různými podmínkami vědci zjistili, že neexistuje jedna globálně nejúspěšnější strategie, která zabírá vždy.
O úspěšnosti jednotlivých typů ochranného zbarvení rozhoduje složení společenstva predátorů, převažující zbarvení druhů kořisti na dané lokalitě, ale také celá řada dalších vlivů, včetně například struktury vegetace a světelných podmínek.
Největší vliv na to, který typ ochranného zbarvení kořisti bude úspěšnější, mělo složení společenstva predátorů. Pokud si predátoři intenzivně konkurují o potravu, je pravděpodobné, že zaútočí i na kořist, která by pro ně mohla být potenciálně nebezpečná, tedy tu s výstražným zabarvením. V oblastech s intenzivním predačním tlakem tedy fungovalo lépe krycí zbarvení než výstražná signalizace.
Krycí zbarvení ale nebylo úspěšné vždy a jeho efektivita zase závisela na struktuře vegetace a světelných podmínkách. V prostředí s vysokou intenzitou osvětlení byla kořist s krycím zbarvením lépe viditelná než v prostředí s nízkou intenzitou a predátoři ji napadali častěji než kořist mající typické výstražné zbarvení.
Podstatný vliv mělo i složení společenstva kořisti vyskytující se na dané lokalitě. Vyšší zastoupení nenápadně zbarvených druhů motýlů a můr snižovalo efektivitu krycího zbarvení, protože predátoři měli lepší příležitost se takovou kořist naučit vyhledávat. Naproti tomu převaha typicky výstražně zbarvených, a tudíž převážně nebezpečných druhů vedla k tomu, že se predátoři takto zbarvené kořisti vyhýbali v důsledku toho, že s ní měli větší zkušenost.
Výsledky studie ukazují, jakým způsobem různé ekologické faktory společně určují, která obranná strategie je výhodnější, a pomáhají lépe porozumět evoluci a globálnímu rozšíření hlavních typů zbarvení živočichů. Do budoucna by dle autorů bylo zajímavé zjistit, zda stejné faktory ovlivňují efektivitu defenzivních strategií i v jiných typech prostředí, například ve vodních ekosystémech.
