Dospělý vorvaň může vážit až 52 tun. Když plnou rychlosti narazí do nějakého jiného tvora nebo objektu, může to být hodně bolestivé. O tomto chování vědci zatím slyšeli jen nepotvrzené historky, teď ho ale poprvé nafilmovali ve vysoké kvalitě.
„Když jsme byli asi sto padesát mil od americké pevniny, pocítila naše loď kolem čtvrté hodiny ranní hrozný náraz, který uvedl mužstvo do takového zděšení, že nevěděli, kde jim hlava stojí, a všichni se připravovali na smrt. A opravdu, rána byla tak náhlá a prudká, že jsme měli za jisté, že loď narazila na skálu. Když jsme se trochu vzpamatovali z úžasu, spustili jsme olovnici, ale nedosáhli jsme dna.“ Tak popisuje slavná kniha Bílá velryba útok vorvaně Moby-Dicka na obchodní loď.
Až doteď měli vědci o podobných vorvaních „hlavičkách“ jen anekdotické důkazy, tedy historky velrybářů, nedůvěryhodná svědectví zaznamenaná v přístavních hospodách a příběhy, které slyšel kdosi od kohosi. Teď ale díky novému výzkumu mají poprvé jasný důkaz o tom, že vorvani opravdu používají své hlavy jako beranidla, jimiž buší do jiných vorvaňů. A možná tedy i do lidských plavidel.
Vorvaní útočník
Zprávy námořníků z devatenáctého století potvrdili vědci ze skotské univerzity v St Andrews, natočili to pomocí dronů. Ty se tiše vznášely nad velrybami a dlouhé hodiny je sledovaly. Výzkum probíhal v letech 2020 až 2022 u Azorských a Baleárských ostrovů.
Článek, který vyšel v časopise Marine Mammal Science, popsal, že se této aktivity účastní spíše mladší zvířata než dospělí samci, jak se dřív předpokládalo. Vědci teď řeší, proč to vorvani dělají a jaký je smysl této aktivity.
Výzkum vedl Alec Burlem z Univerzity v St Andrews ve spolupráci s vědci z Univerzity na Azorských ostrovech a s organizací Asociación Tursiops (nezisková organizace se sídlem na Baleárských ostrovech). „Bylo opravdu vzrušující pozorovat toto chování, o kterém jsme věděli, že se o něm spekulovalo už dlouhou dobu, ale zatím nebylo systematicky zdokumentováno a popsáno,“ uvedl.
Přírodovědci předpokládají, že toto hlavičkování mohlo vzniknout z fyzických soubojů mezi vorvani. A je možná velmi časté. Proč ho tedy vědci zatím nepozorovali? Příčinou by mohlo být to, že tyto duely zřejmě probíhají hlavně pod hladinou, kde nejsou viditelné.
Zranitelné struktury v hlavách
Druhá hypotéza říká, že je toto chování výjimečné. Vorvaní hlava sice připomíná hlavici kladiva, ale je to spíš jemný a citlivý radar. A nárazy by mohly ohrozit tyto zranitelné struktury v hlavách vorvaňů. Mají tam kromě běžných smyslů také orgány pro orientaci a komunikaci, takže by bylo nesmyslné, aby riskovali, pokud to není životně důležité.
Autoři zdůrazňují, že potřebují víc informací získaných z pozorování, aby mohli výše položené otázky zodpovědět.
