
V populární literatuře se objevují často popisy zvláštních stavů, které jsou spojené s umíráním: klid, smíření, setkání se světelnou bytostí. Nová studie upozorňuje na to, že fenomén je složitější, ale našel jednotné a univerzální mechanismy, které jsou za vznik těchto vizí zodpovědné.
Smrt ještě nikdo nepřežil, říká oblíbený bonmot. Ale existuje řada lidí, kteří se k této poslední hranici přiblížili, někteří velmi těsně. Multioborový tým teď popsal, jak vysvětlit tyto „zážitky blízké smrti“.
Za výzkumem stojí vědci z univerzity v Liège v Belgii. Jejich model naznačuje, že za reakcemi lidí, kteří si „vyzkoušejí“ smrt, jsou stejné faktory. Patří mezi ně hlavně nedostatek kyslíku, zvýšený obsah oxidu uhličitého a narušený energetický metabolismus mozku. Dohromady to může spustit v mozku reakce, které vedou k živým vjemovým a emocionálním zážitkům, které hlásí tolik umírajících.
Cesta za světlem
Lidé, kteří zažijí zkušenost blízké smrti, popisují široký rozsah jevů, mezi ty, o nichž se nejčastěji mluví, patří mimotělní zážitky. Člověk při nich má pocit, že opouští své tělo, případně se do něj zase vrací, když se jeho stav zlepší. Velmi časté je i zkreslené vnímání času: umírající mají nejčastěji pocit, že se čas zpomalil, nebo dokonce úplně zastavil. Se smrtí jsou spojené i příjemné emoce, jako jsou pocit klidu, míru a pohody.
Mnohdy lidem údajně proletí před očima jejich život, vidí jasná světla, setkávají se s příbuznými nebo prožijí nějakou silnou náboženskou zkušenost. Podle autorů studie tyto „optimistické“ zážitky přitahují pozornost veřejnosti, ale už méně se mluví o stejně živých zážitcích, v nichž je blízkost smrti spojená s temnými a negativními motivy. A vůbec nejméně se mluví o lidech, jejichž zkušenost smrti je nudná, nezáživná, všední nebo natolik chaotická, že se jen špatně interpretuje.
Cesta za novými informacemi
Fenomén zkušeností blízké smrti se stal diskutovaným hlavně v souvislosti s knihami psychologa Raymonda Moodyho. Jeho výzkum je ale už překonaný, vědci proti němu mají řadu námitek, zejména ohledně selektivního výběru příběhů, které zveřejňoval. Další předchozí teorie vysvětlující zážitky blízké smrti neodkázaly zahrnout všechny možné psychologické, neurofyziologické a evoluční modely.
Metaanalýza, která nyní vyšla v odborném časopisu Nature Reviews Neurology, se pokusila v už vydaných výzkumech najít vše podstatné, dát to dohromady a data pak kriticky zhodnotit. Součástí byly i výzkumy na zvířatech, na nichž se zkoumaly fyziologické vlivy – etické mantinely neumožňují provádět takové experimenty na lidech.
Ukázalo se, že pokud člověk prochází zážitkem blížící se smrti, objevuje se u něj vzorec fyziologických poruch, který je způsobený hlavně sníženým průtokem krve mozkem. Ten vyvolává nedostatek kyslíku a současně zvyšuje množství oxidu uhličitého v organismu.
Tato kaskáda faktorů pak vyvolá mozkovou acidózu a vyčerpá ATP – nukleotid adenosintrifosfát, který je hlavním zdrojem energie buňky. A to způsobí prudké uvolnění neurotransmiterů v mnoha mozkových systémech: včetně látek jako serotonin, dopamin nebo noradrenalin.
Právě serotonin spojený s aktivací receptorů 5-HT2A může mít tu zásadní roli jako příčina vizuálních halucinací a pocitů hyperreality. Uvolňování dopaminu zase může mít vliv na emoční vnímavost. Noradrenalin zřejmě souvisí s kódováním paměti a další neutransmitery, které se uvolňují, vyvolávají uklidňující pocity.
Stav blízké smrti je podle autorů podobný tomu, který mohou vyvolat některá psychedelika – ovlivňují totiž podobné systémy v mozku.
Cesta k pochopení
Vědci se pokusili odpovědět i na otázku, která je úplně klíčová. „Proč?“ K čemu je lidem, že si během umírání popovídají s krásnou světelnou bytostí nebo že cítí klid a mír? Podle vědců to může mít podobný evoluční původ jako zvládání stresu. Například při vážném úrazu by bylo výhodné, aby zraněný nepanikařil a zůstal v klidu – výše popsané stavy by mu v tom mohly pomoci a zvýšily by tak jeho šanci přežít. A když přežije, může mít samozřejmě i děti, takže jim pak může předat i něco z genů, které mu zachránily život.
Vědecký tým, který stojí za touto studií, chce v analýzách svého modelu pokračovat, věří například, že by mohli lépe porozumět tomu, co se děje s lidmi, kteří podstupují náročné operace.