Taganrog je ruské vězení ve stejnojmenném městě, do nějž Rusové převážejí zajaté ukrajinské vojáky, ale i civilisty. Přeživší mluví o brutálním fyzickém týrání či trápení hladem. Právě tady zemřela novinářka Viktoria Roščynová, jejíž tělo se stopami po mučení letos Rusko vydalo. Novináři v rámci projektu pojmenovaném po zavražděné shromáždili svědectví přeživších Ukrajinců.
„Řekli mi: ‚Připrav se, ukážeme ti všechny radosti života.‘ Vedli mě chodbou, kde mě bili pěstí pod žebra, pak také obuškem, kovovou tyčí, po zádech, nohou, lopatkách, pažích,“ popisuje příjezd do věznice Taganrog ukrajinská učitelka a někdejší vojačka Jelizaveta Šylyková.
Vězení leží ve stejnojmenném ruském městě u Azovského moře jen několik desítek kilometrů od hranic Ukrajiny.
Jelizaveta je jednou z desítek až stovek ukrajinských zajatců, kteří brutálním ruským vězením v uplynulých letech prošli. Ne všichni se ven dostali živí.
Právě tady věznili ukrajinskou novinářku Viktorii Roščynovou. Rusové ji zajali v průběhu roku 2023 při natáčení reportáží v okupovaném Záporoží. Odtud ji převezli do Taganrogu.
Jak už dříve popisoval deník Aktuálně.cz, novinářku tady podrobili mučení. „Viděla jsem na jejích rukou a nohou řezné rány, hluboké tak tři centimetry. Říkala, že jí dávají elektrošoky, že její tělo je celé modré,“ citovali ukrajinští novináři ženu, která byla ve vazební věznici stejnou dobu jako Roščynová. Novinářka se živá na Ukrajinu už nevrátila, Rusové letos vrátili pouze její tělo se stopami po mučení.
Příběhy dalších lidí, kteří vězením prošli, na jaře letošního roku shromáždili novináři deníku The Guardian a neziskové organizace Forbidden Stories v rámci projektu Viktoria pojmenovaném po zavražděné novinářce.
Jak vypověděli lidé, kteří vězením prošli, po příjezdu nové vězně čeká bití. „Bylo to velmi tvrdé uvítání. Byli tam lidé, kteří se kvůli vnitřnímu krvácení nedožili rána,“ popisoval ukrajinský voják Julian Pylypei. Právě váleční zajatci – včetně těch z pluku Azov – tvoří část osazenstva káznice, mezi vězni jsou však i ukrajinští civilisté.
Vězni líčí, že v celách sledovaných kamerou je pověšen portrét ruského prezidenta Vladimira Putina. Mluvit se smí jen rusky – za ukrajinštinu zadržené bijí. Několikrát denně probíhají kontroly. „Křičeli mi do ucha: ‚Čí je Krym?‘ Pokud člověk odpověděl, že Krym je Ukrajiny, vracel se do cely po čtyřech,“ popisuje jeden ze zajatých.
Vězení Taganrog SIZO-2, jak oficiálně zní jeho název, bylo původně zařízením pro mladistvé vězně a matky s dětmi. Po ruské invazi na Ukrajinu se změnilo na jedno z detenčních center, kam Rusové začali převážet ukrajinské zajatce, kteří jsou zde bez soudu drženi měsíce i roky. „Dostaneš se na místo, kde budeš litovat, že ses narodila,“ popisuje například někdejší zajatkyně Šylyková, jak jí ruští vyšetřovatelé vyhrožovali, že ji do Taganrogu pošlou.
Novinářka Viktorie Roščynová, kterou ve vězení drželi, krátce před svou smrtí vážila pouhých třicet kilogramů. Podvýživa vězňů je jednou z mučicích technik dozorců. Podle vyjádření propuštěných vězňů se typické jídlo vešlo na nejvýše čtyři lžíce.
„Jeden z nich napočítal porci těstovin, která obsahovala 15 malých kousků. Někdy dostávali ryby, ale ty byly smíchané s kostmi a vnitřnostmi. Někteří přes den nejedli a nechávali si příděl na jediné večerní jídlo, jen aby se cítili dostatečně sytí a mohli normálně spát,“ popisují novinářům podmínky v zařízení. Někteří lidé tak během několikaměsíčního věznění zhubli až o 25 kilogramů.
Rusové své vězně mučí například i elektrošoky, vyplývá ze zjištění novinářů. Ve sklepení káznice se má nacházet zařízení, které zajatci popisují jako elektrické křeslo. Jedna z vězněných žen novinářům popsala, jak zaslechla dozorce, kteří si stěžovali, že maximální doba, kterou mučený na křeslo může strávit, jsou dvě hodiny. Delší doba by ho mohla zabít – a „úmrtí znamená více papírování“.
Dozorci vězně pravidelně bijí či je zavěšují za ruce tak, aby nohama nedosáhli na zem. Podle svědectví propuštěných někteří z mučených nevydrželi a spáchali sebevraždu. Podle ukrajinských zpravodajských služeb ve věznici do poloviny minulého roku zemřelo nejméně patnáct lidí. Přinejmenším jeden z nich měl zemřít na následky mučení, další čtyři pak během úvodního mlácení po příjezdu do zařízení.
Dozorci se střídají po několika měsících, kdy rotují mezi dalšími podobnými zařízeními. Důsledně se také snaží skrýt svou identitu. Vězňům zavazují oči či si zakrývají tvář kuklou a používají krycí jména. Vězni jsou pak na místě drženi dlouhé měsíce bez soudu, ale i bez pouhého obvinění. Kde se nacházejí, většinou vůbec nevědí ani jejich nejbližší. Jako důvod k zadržování civilistů je mnohdy uváděn „odpor ke speciální vojenské operaci“ – jak Kreml nazývá svou invazi na Ukrajinu. Jak však dodávají novináři, v ruských zákonech takový trestný čin neexistuje. Dozorci také údajně dostávají instrukce být na vězně co nejtvrdší s tím, že běžná pravidla se na ně nevztahují.
Podobných detenčních zařízení podle novinářů funguje minimálně dvacet devět, některé v Rusku, další pak na okupovaných územích Ukrajiny. Dohromady mohou pojmout až 18 tisíc vězněných – avšak to, kolik jich přesně v zařízení je, přesně známo není.
