Vánoce mají být svátky boží, ne zboží. Lidé touží po bohatství citu, říká kněz Berka

Pocházíte z Přísečnice na Chomutovsku, která je dnes zaniklá na dně vodní nádrže. Jak jste tam prožíval jako dítě Vánoce?

Měli jsme krásné Vánoce, 23. prosince jsme s bratrem zdobili stromeček, tatínek pečlivě vybíral gramofonové desky, maminka dokončovala cukroví. Na Štědrý den jsme se před jídlem vždy pomodlili a pak jsme to měli tak, jak to bývá – rozbalili jsme si dárky, dívali se na pohádku a na desátou večerní jsme šli do kostela na půlnoční, která se u nás konala dřív. Tatínek byl velmi věřící člověk, a tak jsme naplno prožívali i Hod Boží, Štěpána, Tři krále a všechny další krásné vánoční svátky. Obyčejně, ale hezky.

Když pozorujete, jak Vánoce lidé prožívají nyní, nestal se z nich příliš konzumně zaměřený svátek? Nejde to vlastně proti jeho původnímu smyslu?

Vánoce mají být svátky boží, ne zboží. Ale myslím si, že všichni zároveň cítíme to, že je potřeba pečovat o vztahy. Pár dní před Štědrým dnem jsou lidé velmi citliví. Na Hlavním nádraží se zpívá Rybovka, kolemjdoucí se zastavují, mají slzy v očích. Mnozí si všímají lidí kolem sebe, jsou laskaví. Zrovna nedávno mě zastavil v metru pán, který mě upozornil, že mám rozepnutý batoh. Probouzí se v nás více dobra.

Jste velmi umělecky založený, ze Svatého Kopečku jste udělal proslavené kulturní centrum. Pomáhá vám umění prožívat víru?

Ano, mám umění moc rád. Hrál jsem kdysi na housle, trošku maluju, tu a tam něco píšu. Protože mám vizuální paměť, rád pozoruji tvář Krista, Boha a člověka v sochařském nebo výtvarném umění. Rád také poslouchám hudbu, mám doma spoustu nejrůznějších CD. A samozřejmě hodně čtu. Zkrátka od každého trochu.

Co aktuálně čtete zajímavého?

Mám rád poezii, takže se k ní často vracím. Učím se teď zpaměti báseň z Krajin milosti Ivana Slavíka.

Než jsme začali rozhovor, přišel za vámi zrovna farník s prosbou o zpověď. Jsou Vánoce obdobím, kdy lidé mají potřebu dát s Bohem vše „do pořádku“?

Čím je doba náročnější, plná napětí, tím více člověk touží po bohatství citu. A advent je doba, kdy v nás často rezonuje touha, aby všechno bylo lepší a hezčí. I když se dnes tak často předbíhá, přeskakuje se už rovnou k Vánocům. Jsme nedočkaví a chceme všechno a hned. A ono to nejde. Ale kdo si počká, ten se dočká. Všechno má svůj čas.

Spousta lidí dnes vnímá Vánoce především jako Štědrý den. Jak prožít naplno celé vánoční období?

Víte, večeře se sní, šampaňské se vypije, dárky rozbalí – a co potom? A právě to potom je hrozně důležité. Advent je očekávání, těšení se – a Vánoce jsou naplnění, které ale hned tak nekončí. To je jako s narozením dítěte: rodiče jsou plní očekávání, napětí – jestli to bude kluk, nebo holka, jaký to bude človíček – a ve chvíli narození jsou úplně přeplněni krásou, tím štěstím, které se v nich rozezní. A když se to povede, pak všechny další dny jsou tím naplněny. A o tom to je.

Co byste řekl někomu, kdo třeba nemá s kým svátky prožít nebo má komplikované rodinné vztahy a Vánoce v něm tedy vyvolávají spíš smutek?

To je velmi těžká věc. Být v tomto období sám ale neznamená, že člověk musí zůstat mezi čtyřmi stěnami. Já bych mu řekl, aby vyrazil ven, kostely jsou otevřeny, zní tam koledy. Zní tam slovo, krásné slovo. Jsou tam další lidé. Ať překročí práh kostela. Ať se podívá na betlém, poslechne si koledy, ať pronese prosbu o pomoc nebo se třeba dá s někým do řeči.

Betlémský příběh, který si na Vánoce připomínáme, se odehrává v Izraeli, který je nyní ve válce. Jsou Vánoce také příležitostí, jak vzpomenout na lidi, kteří tam trpí?

Izrael je mi samozřejmě velmi blízký, je to země mého mistra a každý Žid je můj starší bratr. Ale ať je to Žid nebo Palestinec, každý je pro mě především v první řadě člověkem. A já mám lidi rád. Proto se v bazilice od počátku modlíme nejen za Ukrajince, ale i za trpící v Gaze, v Sýrii a v Libanonu.

Mluví se dnes o epidemii duševních chorob a stále více lidí vyhledává psychologa nebo terapeuta. Nesuplovali dříve kněží tak trochu tuto roli? A není vlastně v něčem velmi podobná?

Samozřejmě, dobrých psychoterapeutů a psychologů si nesmírně vážím, protože lidem skutečně pomáhají. Zásadní rozdíl je v jedné věci: psychoterapeut vám ukáže, jak se s problémem sám vyrovnat, což je velmi cenné. Kdežto ve zpovědi, tam se dá bolest rovnou uzdravit. Když dokážu svou chybu pojmenovat, uznat ji a chci s tím něco udělat. Minulost nemůžu vymazat, je to součást našeho životního příběhu, ale můžu ji uzdravit. A rozhřešení, to je velká věc.

To, že se to potom dál objevuje v paměti, to je věc jiná. Ale vědomí, že mi bylo odpuštěno, to vás prostě nese. A pokud člověk prožije dobře současnost, tak uzdraví minulost a má světlo do budoucna. Mohu si říct „tenkrát jsem takhle uklouznul, ale dneska už jsem někde jinde“. A právě to, že jsem někde jinde a že jsem tady, to je to důležité.

Jsou pořád nějaká tabu, která mají věřící problém řešit při zpovědi?

Tabu ve zpovědi není, při ní se člověk demaskuje. Ukazuje se takový, jaký ve skutečnosti je. Před Pánem jsme všichni nazí. Ale co je důležité – že před ním nejsme ponížení. Když se podíváte do evangelií, zjistíte, že Ježíš nikdy nikoho neponížil. Naopak. Kristus Pán nás svojí milostí pozvedá. Proto jej lidé následovali, protože on v nich objevil vlastní důstojnost, aby si vážili sami sebe.

Kým by byl Ježíš v dnešní době?

Samozřejmě by to byl úžasný člověk, který má obrovské charisma a přitahuje svojí moudrostí, rozvážností a spravedlností. Nebyl by to žádný guru nebo nějaký vůdce, ale autorita, o kterou se můžete opřít, které si můžete vážit.

Ve vánočním příběhu hraje velkou roli Panna Maria. Ženy se dnes snaží vybojovat si svou pozici v církvi i ve společnosti. Může jim být inspirací? A daří se jim to?

Já myslím, že ano. Je to ale i otázka pochopení vlastní identity. Vždyť vy ženy mátě „šestý smysl“, jste vždycky o krok před námi. To my dobře víme. Církev má k ženě velkou úctu, protože žena byla stvořena jako poslední, je výkvětem stvoření, čili Pánu Bohu se opravdu povedla. A navíc, ona je nositelka Božího syna, ona přinesla Pána Boha.

Nemění se ale přesto role ženy ve společnosti? Mnohým už dnes nestačí jen pečovat o děti nebo domov.

Ale jistě, nemusí. Každý máme ve světě svou úlohu. Svatá Ludmila také jen nepečovala, to byla vlivná dáma.

Svatá Ludmila je patronkou vaší baziliky a nejstarší českou světicí. Co na ní oceňujete?

Musela to být fenomenální žena, vždyť o ní mluvíme tisíc let. Musela fascinovat svým příkladem, svou dobrotou, trpělivostí a moudrostí.

O co byste si o letošních Vánocích napsal Ježíškovi vy?

Abych víc rozuměl těm, kteří přicházejí ke mně, k nám do farnosti, a aby lidé v kostele porozuměli mé řeči. To je mé přání. A abychom se měli obyčejně lidsky rádi, nic víc.