Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadly na území státu. Invaze armád Varšavské smlouvy tak v podstatě ukončila takzvané pražské jaro, tedy pokus československých komunistů o nastolení „socialismu s lidskou tváří“. V zemi poté nastalo dvě dekády trvající normalizační období, které ukončila až revoluce v listopadu 1989.
Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska a Polska, u východoněmeckých hranic byly připraveny i jednotky armády Německé demokratické republiky, ty ale podle historiků nakonec do Československa – kromě několika průzkumných oddílů – také kvůli možným reminiscencím na časy druhé světové války nevstoupily. Již první den si tato takzvaná „internacionální pomoc“ vyžádala téměř šest desítek lidských životů.
Pražské jaro bylo vyústěním společenského vývoje v 60. letech 20. století a souviselo s krizí ekonomiky, kritikou stalinismu a s celkovým mezinárodním uvolněním. Uvnitř komunistické strany se vedle konzervativního vedení v čele s prezidentem Antonínem Novotným stále hlasitěji ozývalo umírněnější křídlo, které si uvědomovalo potřebu reforem. V lednu 1968 byl Novotný odvolán z čela KSČ, kam byl místo něj zvolen šestačtyřicetiletý Slovák Alexander Dubček, který si rychle získal oblibu veřejnosti.
Zrušení cenzury i další reformy vedly k celospolečenskému uvolnění
V březnu 1968 Novotný rezignoval na úřad prezidenta, kde ho nahradil hrdina druhé světové války Ludvík Svoboda. Impulzem ke změnám byl dubnový Akční program KSČ, který se věnoval politickým, společenským i ekonomickým změnám. I opatrné reformy se ale vedení KSČ vymykaly z rukou, v atmosféře uvolnění rychle obnovily činnost organizace jako Sokol či církve, rodily se nové a protikomunisticky orientované organizace, byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí 50. let.
Tento vývoj se však nelíbil konzervativcům ve straně a hlavně narazil na odpor Kremlu. Nejvyšší představitelé SSSR i dalších komunistických zemí několikrát varovali československé politiky před „nebezpečím kontrarevolučního vývoje“. Napětí vyvrcholilo v červenci 1968 takzvaným varšavským dopisem pěti komunistických stran, který byl v podstatě varováním před možností vojenského zásahu, bude-li pokračovat „odklon Československa ze socialistické cesty“.
GALERIE
Okupace Československa v srpnu 1968
O intervenci bylo definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě na jednání pěti generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy. O necelé tři dny později vstoupilo v prvním sledu na území Československa zhruba sto tisíc vojáků s 2300 tanky a 700 letadly. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 tisíc vojáků a 6000 tanků. Již první den bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 Čechoslováků, do konce roku 1968 stoupl počet obětí kvůli okupaci na 108 lidí.
Zatímco vojáci Maďarska, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl naopak legalizován smlouvou o jejich pobytu, kterou Národní shromáždění schválilo již 18. října 1968. „Dočasný“ pobyt okupační armády nakonec trval třiadvacet let, odchod sovětských vojáků se stal jedním z hlavních požadavků po listopadu 1989. Poslední z nich, velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, ale odletěl z Prahy až 27. června 1991.
