Jen jediný ERC Advanced Grant se letos podařilo získat Česku. Srovnatelně velká Belgie jich má sedmnáct, Rakousko dvanáct, Dánsko osm. Českým vědcům se nedaří soutěž o tyto finance dlouhodobě.
V Evropě neexistují prestižnější vědecké granty než Advanced Grants, které uděluje Evropská výzkumná rada (ERC) pod Evropskou komisí. Ti, kdo ho získají, mohou na výzkum využít až 62,5 milionu korun. Letos bylo rozděleno 281 těchto grantů, do Česka ale zamíří jen jediný.
ERC Advanced granty představují mimořádné vědecké ocenění, které získávají pouze mezinárodně uznávaní odborníci s prokazatelným vlivem na vývoj svého oboru. Evropská výzkumná rada je uděluje na základě jediného kritéria – vědecké excelence projektu i jeho řešitele. Uchazeči musí nejen doložit zásadní přínos v poslední dekádě, ale také představit originální výzkumnou vizi s potenciálem proměnit poznání v dané oblasti. Granty ERC jsou vnímány jako záruka vysoké kvality a schopnost je získávat významně ovlivňuje mezinárodní postavení vědeckých institucí.
Prezidentka ERC Maria Leptinová vítězům pogratulovala, zároveň ale nastínila limity: „Mnoho vědců – přibližně 260 – bylo s průkopnickými nápady vyhodnoceno jako vynikající. Zůstali ale bez financí kvůli nedostatku prostředků v ERC. Doufáme, že v budoucnu bude k dispozici více prostředků, které podpoří ještě více kreativních výzkumných pracovníků.“
Výsledek je zklamáním pro českou vědu, ale i pro vědecké instituce na východě Evropské unie obecně. Noví příjemci grantů působí na univerzitách a ve výzkumných centrech ve 23 členských státech EU a přidružených zemích. Nejúspěšnější byla Velká Británie, která se do projektu vrátila teprve nedávno, poté, co v něm chyběla kvůli brexitu. Další v pořadí jsou Německo, Itálie, Nizozemsko a Francie.
Jeden grant, stejně jako Česko, získaly Kypr, Řecko, Turecko, Finsko a Lucembursko. Slovensko a Maďarsko nezískaly ani jediný z prestižních grantů. Podobně špatné jsou ale i výsledky středo a východoevropských zemí celkově: získaly jen 2,5 procenta ze všech udělených grantů. Nejúspěšnější zemí v regionu bylo Polsko se čtyřmi, na druhém místě skončilo s dvojnásobkem českých grantů Estonsko, kde žije přibližně tolik lidí jako v Praze.
Do soutěže se přihlásilo 2534 návrhů, které posuzovaly komise složené z mezinárodně uznávaných vědců. Finance dostane jen asi jedenáct procent zájemců. Odhady ukazují, že granty vytvoří přibližně 2700 pracovních míst ve výzkumných týmech, takže představují významnou podporu nejen vědecky, ale i společensky a ekonomicky.
Úskalí Východu
Ve vědecké radě ERC působí česká jaderná fyzička Alice Valkárová. Ta loni v rozhovoru pro odborný web Vědavýzkum.cz popsala několik možných příčin. Až donedávna to podle ní byla například špatná angličtina vědců, kteří nebyli schopní při rozhovorech dostatečně dobře komunikovat a reagovat.
„Zkušení vědci, tedy lidé mého věku, neuměli tak dobře anglicky. Já třeba angličtinu na škole vůbec neměla, vyjet do zahraničí za nás nebylo triviální a neexistovala žádná umělá inteligence, která by nám grantovou žádost opravila,“ popsala.
„Začali jsme tedy nejdříve mít víc Starting grantů, o které si mohli žádat mladí vědci, kteří většinou už strávili nějakou dobu v zahraničí a angličtinu ovládali také daleko lépe. Lze tedy očekávat, že časem přibudou i úspěšní nositelé Advanced a Consolidator grantů,“ věří.
O problémech bývalého východního bloku se podle ní dobře ví, nicméně je obtížné objektivní nevýhody nějak kompenzovat. „Každý tuší, že tyto země mají potenciál, který z různých důvodů nejsou schopny plně využívat,“ podotkla Valkárová.
Upozornila také na další úskalí: „Není tak jednoduché si podat ERC grant a v zemích, kde je málo příkladů, třeba nevědí, jak to mají udělat. A navíc je jasná korelace mezi tím, kolik peněz jde do vědy a kolik ERC grantistů země mají. My vydáváme skoro dvě procenta HDP na výzkum a vývoj, na Slovensku je to pouze půl procenta HDP a nemají skoro žádné ERC grantisty,“ konstatovala Valkárová.
Humanitní úspěch jde na Karlovu univerzitu
Grant ve výši 2,5 milionu eur získal výzkum historičky Kateřiny Čapkové z katedry Blízkého východu na Karlově univerzitě. Její projekt s názvem Inkluzivní dějiny středovýchodní Evropy od poloviny 19. století po současnost je podle Univerzity Karlovy zároveň prvním výzkumem z oblasti humanitních a společenských věd, který byl připraven na české instituci a v této grantové kategorii uspěl.
Projekt má ambici vypracovat koncepčně nový výklad středovýchodní Evropy, který bere v úvahu mnohohlasí historických aktérů. Čapková pro takovou analýzu vybrala přednostně perspektivu Romů a Sintů, Židů a lidí s postižením.
Kateřina Čapková je přední českou odbornicí na moderní dějiny Židů ve střední a východní Evropě, dějiny Sintů a Romů a dějiny uprchlictví a migrace ve 20. století. Působí jako vědecká pracovnice na katedře Blízkého východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde od října 2025 nastoupí na plný akademický úvazek po ukončení svého badatelského pobytu na Leibniz-Institut für jüdische Geschichte und Kultur – Simon Dubnow v Lipsku. Současně přednáší také na New York University in Prague. Má zkušenosti ze stáží v Oxfordu, Chicagu, Berlíně, Vídni nebo Basileji.
Je autorkou a spoluautorkou řady knih, mimo jiné monografie Češi, Němci, Židé?, jejíž anglické vydání ocenil americký časopis Choice jako Outstanding Academic Title. Spolu s Hillelem Kievalem je spolueditorkou knihy Prague and Beyond, věnované dějinám Židů v českých zemích od raného novověku po současnost. Publikace vyšla také v němčině, hebrejštině a češtině. Příští rok vyjde v Oxford University Press kniha The Slánský Trial: A New History, kterou Čapková napsala spolu s Chadem Bryantem a Dianou Dumitru.
„Většina evropských států si je vědoma toho, že inkluzivní pojetí společnosti a vzdělávání je klíčem k větší bezpečnosti a odolnosti,“ komentovala výsledek Kateřina Čapková a doplnila: „Učebnicím dějepisu či muzejním výstavám však zatím stále dominuje příběh národního státu. V takových výkladech nepřijdou ke slovu příběhy mnoha jiných společenských aktérů. Dokud historici nenabídnou inkluzivní výklad dějin, budou stát současné pokusy o společenskou inkluzi v napětí s tím, jak smýšlíme o vlastních dějinách.“
Její projekt se soustředí na Polsko, Ukrajinu, Česko, Slovensko a Maďarsko. Sleduje individuální a kolektivní snahy o emancipaci, kterými Romové a Sintové, Židé a lidé s postižením aktivně spoluutvářeli dějiny střední a východní Evropy.
Na základě pramenů především těchto komunit tým Kateřiny Čapkové popíše základní procesy inkluze a segregace, které probíhají dodnes. Jde například o měnící se definice občanství, přístup ke vzdělání, k práci nebo zdravotní péči. Všechny tři vybrané komunity spoje to, že čelily genocidě v období druhé světové války.
