Účastník tří odbojů a jeden z velitelů Pražského povstání generál Josef Eret má ve svém rodišti, plzeňském Červeném Hrádku památník. Generál Eret, původně učitel, prošel první světovou válkou, účastnil se protinacistického i protikomunistického odboje a zemřel v USA v roce 1973, kam byl nucen v roce 1948 emigrovat.
„Přiznám se, že dokud jsem nebyl pozvaný před pár lety na uctění památky generála Ereta u jeho hrobu, tak jsem o něm nevěděl, a to mám rád historii. Takže tento pomník je i taková rehabilitace jeho jména,“ poznamenal starosta Doubravky Tomáš Soukup (ANO).
Památník představují dva kamenné kvádry protnuté nerezovými tyčemi. Některé tyče jsou přerušené, a symbolizují tak odtržení Ereta od jeho rodné země a vynucený exil, popsal pietní místo jeho autor, architekt Luděk Míšek.
Spolupracoval se třemi prezidenty
Josef Eret se narodil 30. října 1892. Po studiích a roční vojně se stal krátce učitelem, po vypuknutí první světové války musel nastoupit do rakousko-uherské armády. Padl do srbského zajetí a v roce 1918 vstoupil do československých legií v Itálii. O dva roky později studoval na Vysoké škole válečné a pak působil jako vysoký štábní důstojník.
V roce 1935 zastával místo ve vojenské kanceláři prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka, poté spolupracoval s prezidentem Edvardem Benešem. Od roku 1937 u pluku v Jindřichově Hradci připravoval ve svěřeném úseku opevnění proti vpádu Německa. Po mnichovské dohodě se zapojil do odboje, spolupracoval s prezidentem Emilem Háchou. Připravoval Pražské povstání a v květnu 1945 se stal velitelem pro oblast Praha-západ.
Po válce vedl vojenské oddělení vyslanectví Československa ve Vídni. Když se po převratu v roce 1948 dozvěděl o svém chystaném zatčení, emigroval do USA. V Československu byl degradován na vojína a označen za zběha. V USA se zapojil do třetího odboje a byl členem exilových a krajanských organizací. Zemřel 15. března 1973.
Tajný pohřeb
„V naší rodině se o generálu Josefu Eretovi moc nemluvilo, protože opustil vlast v roce 1948 a v té době už nebyla zrovna situace dobrá na to, abychom si připomínali člověka, který zasvětil svůj život boji za vlast,“ řekl Eretův prasynovec Pavel Eret.
Za Josefem Eretem se podařilo do USA podívat jen asi třem členům rodiny v uvolněnější době kolem roku 1968. Po generálově smrti převezla jeho žena tajně v běžném zavazadle jeho popel do Československa a při tajném obřadu ho rodina pohřbila do hrobky v nedaleké obci Dýšina. I pohřeb byl pod dohledem režimu, sledovali ho tehdy dva muži převlečení za hrobníky.
Odhalení pomníku vnímá Pavel Eret jako rehabilitaci prastrýce a jeho postojů. „On neměl být vojákem, měl učit děti, ale pak byl nucen bojovat v první světové válce, dostal se do legií a po válce ho jeho čest a svědomí vedly ke službě vlasti. Pak už byl vojákem tělem i duší. Dokonce když emigroval do Ameriky, požádal tam o vstup do armády a byl ochoten jít bojovat do Koreje,“ dodal Pavel Eret.
