„V kádi mohla být i několik let.“ Odkryté ďáblické šachty ve stínu těl parašutistů

Je znát, že Dušičky se blíží. Ďáblickým hřbitovem procházejí skupinky lidí s velkými svíčkami a květinovými vazbami, které jindy než na přelomu října a listopadu na hrobech nejsou příliš vidět. Ale čím víc se člověk vzdaluje od hlavního vchodu a blíží se k sektoru IV-9, tím méně potkává návštěvníků.

„Jděte furt dál, poznáte to podle velkého stanu,“ naviguje novináře jedna ze zaměstnankyň hřbitovní správy. Právě jednoduchý přístřešek od středy chrání několik žen a mužů, kteří odkryli jeden z masových hrobů. Tady, v šachtě číslo 14, jen pár metrů vedle šestnáctky, kam komunisté zakopali tělo umučeného pátera Josefa Toufare, by měly mezi mnoha dalšími ležet ostatky tří odbojářů.

Zkušené důstojníky československé armády Miloslava Jebavého, Karla Sabelu a Viléma Soka zavraždili v červenci 1949 v pankrácké věznici. Zapojili se totiž do příprav protikomunistického převratu. Jenže mezi příslušníky československé armády se vmísili i nasazení komunističtí agenti. Státní bezpečnost pak rozjela velkou zatýkací akci a pravděpodobně si pomáhala i vykonstruovanými obviněními.

„Zamrazilo mě, já to měl za uzavřenou kapitolu,“ vybavuje si teď Vilém Sok, vnuk jednoho z popravených, okamžik nad otevřeným hromadným hrobem, kdy se poprvé dozvěděl, že jeho zavražděný dědeček by mohl být exhumován. V rodině se prý „zhruba vědělo, kde asi leží“. Díky tomu, že to prý kdysi babičce prozradil správce ďáblického hřbitova.

Vilém Sok nad otevřeným hromadným hrobem, kam komunisté podle nových zjištění hodili i ostatky jeho dědečka. | Foto: Ondřej Stratilík

„Když umřel otec, tak jsme tady zařídili kolumbárium, aby byli všichni dohromady v Ďáblicích, když už je tady někde i dědeček,“ pokračuje Sok. Právě do tohoto prostoru rodina přenese i exhumované ostatky.

Pokroucené historky?

Podle archeologa Petra Starce, jenž nyní proces otevírání obdélníkového hromadného hrobu hlubokého pět metrů vede, to bude práce na jeden až dva týdny. Ve středu v poledne, když na místo dorazil reportér deníku Aktuálně.cz, se kopalo druhým dnem a specialisté se dostali až do hloubky 130 centimetrů.

„Objevujeme první nálezy. Hřebíky z rakví a jejich dřevěné třísky a části,“ popisuje jeden z mužů v jámě, zatímco malou lopatkou odebírá další centimetry hnědé zeminy. Nalezené předměty pak pečlivě ukládají do zelených plastikových košíků.

Probíhající exhumace je především výsledkem dvouleté práce Komise pro otázky masových hrobů Ďáblického hřbitova. Tu zřídila česká vláda poté, co se s premiérem Petrem Fialou (ODS) sešel herec Ondřej Vetchý, publicista a expert na zbraně Pavel Černý a historik Jaroslav Čvančara.

Po dvou dnech odkrývání se archeologové dostali na poslední úroveň, v níž se v šachtě 14 pohřbívalo. Nacházeli hřebíky a třísky z nejmladších rakví. | Foto: Ondřej Stratilík

A byť je lokalizace a exhumace ostatků tří protikomunistických bojovníků nejviditelnějším výstupem vládní komise, jejím velkým tématem – jak zjistil deník Aktuálně.cz – byla i diskuse o tom, jak a kde hledat ostatky parašutistů Jana Kubiše a Josefa Gabčíka. Tedy těch, kteří 27. května 1942 provedli atentát na Reinharda Heydricha a 18. června pak s dalšími pěti parašutisty zahynuli po statečném boji pro nacistické přesile v kryptě pražského kostela svatých Cyrila a Metoděje.

„Historky o tom, že jejich ostatky nemohou být na ďáblickém hřbitově, jsou pokroucené,“ tvrdí Pavel Černý. „Že tam nejsou, je směšné tvrzení. Na to musí být důkazy a ty nikdo nemá. Nyní to zkrátka nejde ani prokázat, ani vyloučit,“ odmítá Černý přijmout názor některých historiků, že Kubišovy a Gabčíkovy ostatky v Ďáblicích nejsou.

Má za to, že by bylo vhodné neinvazivně prozkoumat nejbližší okolí dnešní zdi hřbitova, kde dřív bývala železná brána. Právě i u ní měly existovat několik metrů hluboké šachtové hroby, o nichž se toho příliš neví. 

Jedním z hlavních argumentů odpůrců verze, že v Ďáblicích vedle vrcholných nacistů – Karla Hermanna Franka, Kurta Daluegeoho, Haralda Wiesmanna (esesák zodpovědný za vyhlazení Lidic) či vrcholného kolaboranta Emanuela Moravce – leží i ostatky parašutistů, je ten, že do tamějších šachet se pohřbívalo až od srpna 1943. Tedy více než rok poté, co hrdinové vycvičení ve Velké Británii zahynuli v kryptě kostela.

Jedním z nejhlasitějších z těch, kdo během jednání vládní komise tuto verzi bránil, byl dle rozhovorů reportéra deníku Aktuálně.cz s některými dalšími členy skupiny Adam Hájek, zástupce vedoucího oddělení pro válečné hroby a pietní místa na ministerstvu obrany. Rozhovor s novinářem ovšem odmítl, protože se údajně coby zástupce resortu nemůže veřejně vyjadřovat.

Nicméně ve své stati v aktuálním vydání magazínu Paměť a lidé, který vydává Ústav pro studium totalitních režimů, Hájek píše: „Všechny osoby, jejichž tělesné pozůstatky byly v období války zaslány k vědeckým účelům do německého anatomického ústavu a podařilo se je ztotožnit včetně data jejich pohřbu, byly pohřbeny maximálně do dvou měsíců od data úmrtí. Naopak se nepodařilo nalézt případy s větší časovou prodlevou.“

Tedy jinými slovy – těla Gabčíka a Kubiše po pitvě v pražském ústavu soudního lékařství zamířila do německého anatomického ústavu, kde se s nimi dále „pracovalo“; podle Hájka se tam nezdržela dlouho a musela být pohřbena jinde, a to ještě předtím, než se pro tyto účely začaly používat ďáblické šachty.

 „Já bych byl velmi opatrný,“ brání se takovým závěrům další člen komise Petr Blažek, ředitel Muzea paměti XX. století. „Je třeba vycházet z pramenů a nedomýšlet si. Je dokázáno, že těla v anatomickém ústavu zůstávala naložena i dva roky,“ pokračuje Blažek s tím, že situace kolem atentátu byla tak výjimečná, že navíc běžná pravidla nemusela platit.

Bývalý policista a expert na zbraně Pavel Černý ukazuje na místa, kde dřív byla železná vrata. I v téhle oblasti by se podle něj mělo po hrobech pátrat. | Foto: Ondřej Stratilík

Podobně se nyní nad otevřenou šachtou číslo 14 zamýšlí také Alena Šimánková z Národního archivu. I ona je členkou vládní komise a má za to, že odmítání verze, že ostatky parašutistů leží v Ďáblicích, není správné. Podle ní mohlo být jasněji, kdyby se zdejší hromadná pohřebiště prozkoumala hned po roce 1989, kdy ještě měla původní číslování. Teď už je práce s historickými dokumenty daleko složitější.

I podle bývalého policisty Pavla Černého nebylo výjimkou, že těla v různém stavu rozpracovanosti v anatomickém ústavu „v kádi mohla být i několik let“. To je prý důvod, proč by měl být ďáblický hřbitov jako možné místo „posledního odpočinku“ Kubiše a Gabčíka zkoumán dál.

Kam zmizely hlavy?

Jak vyplývá ze závěrečné zprávy vládní komise, kterou kabinet projednal letos v červenci, expertům se v souvislosti s parašutisty podařil ještě jeden „zásek“.

Když se totiž nacisté dostali v červnu 1942 k tělům sedmi parašutistů, oddělili jim hlavy od těl. A zatímco lebky pěti mužů byly preparovány a uloženy, hlavy Gabčíka a Kubiše naložili do skleněných nádob s formaldehydem.

K tomu, co se s nimi dělo dál, existují dvě verze. Podle první byly spáleny a popel vyhozen. Podle druhé si nacisté na konci druhé světové války Gabčíkovu a Kubišovu hlavy z Prahy odvezli. Že by právě tento scénář mohl být správný a skleněné nádoby skončily v Rakousku či v Německu, dokládá nově nalezený materiál.

„Ve fondu (Národního archivu) AMV 316 Stíhání válečných zločinců byl nalezen dokument k možnému odvozu hlav Josefa Gabčíka a Jana Kubiše v dubnu 1945,“ stojí v závěrečné zprávě vládní komise.

Poslední vzpomínka? Jak jsme s tatínkem pouštěli draka

I když zatím není zřejmé, jestli a jak bude expertní skupina fungovat po nástupu nového kabinetu Andreje Babiše (ANO), věcí k dořešení zbývá mnoho. Především tedy v souvislosti s druhoválečným protinacistickým odbojem a jeho oběťmi. A tedy i posmrtným osudem Jana Kubiše a Josefa Gabčíka.

Už se proto mluví o tom, že komise by mohla dále pokračovat pod Ústavem pro studium totalitních režimů. A je tak reálné, že i v dalších letech se Česká republika a potomci dočkají další exhumace svých hrdinů a předků vytažených ze šachet ďáblického hřbitova.

Tak jako se to nyní děje vnukovi Viléma Soka či synovi Karla Sabely. I osmdesátiletý Jan Sabela se ve středu vyrazil podívat k otevřenému hromadnému hrobu číslo 14, odkud by v nejbližších dnech měli vytáhnout ostatky jeho otce. Ten se v roce 1944 zúčastnil vylodění v Normandii a pak bojoval proti nacistům u Dunkerku.

„Pouštěli jsme draka, tatínek ho předtím vyrobil. To je jediná vzpomínka, kterou na něj mám,“ ukazuje Sabela několik černobílých fotografií. Jen díky nim dodnes ví, jak jeho mladý otec, kterého viděl naposledy coby čtyřletý chlapec, vypadal.

Bez komentáře: Na hřbitově v Ďáblicích probíhá exhumace ostatků odbojářů zavražděných komunisty (23. 10. 2025)