Většina stran slibuje, že dosáhne vyrovnaného rozpočtu. Podle Michala Skořepy, analytika České spořitelny a předsedy Výboru pro rozpočtové prognózy, je to ale základní omyl české debaty o veřejných financích. „Fiskální politika by měla fungovat opačně – na investice by si stát měl půjčit a pak postupně dluh splácet,“ říká Skořepa.
Když se podíváte na ekonomické programy hlavních stran, které z nich obsahují nejrealističtější sliby?
Především: velká část z nich je velmi obecná. Často je vidět, že se ani nepočítá s jejich uskutečněním během jednoho volebního období – typickým příkladem je přijetí eura. Jindy jsou formulovány velmi opatrně, ve stylu „uděláme všechno pro to, aby…“.
Michal Skořepa
Je členem analytického týmu České spořitelny. V letech 2000-2016 pracoval v České národní bance. Působí jako člen představenstva České společnosti ekonomické. Od května 2024 je předsedou Výboru pro rozpočtové prognózy.
Jinými slovy, programy spíše naznačují směr, kterým se ta či ona strana chce ubírat. U větších a zkušenějších stran je navíc cítit větší opatrnost, protože vědí, že za dva či tři roky budou hodnoceny podle toho, co z programu splnily a co ne. Pokud jde o realistická opatření, jde většinou o drobné úpravy typu zlepšení dostupnosti zdravotní péče nebo mírné snižování schodku státního rozpočtu.
Dobře, co tedy naopak nejvíce praští do očí a je nereálné?
Například Piráti navrhují snížení počtu obcí a krajů. V Česku, kde je politika extrémně municipalizovaná, jde o velmi těžko průchodné opatření. Spousta Čechů je zvyklá, že – když to řeknu trochu s nadsázkou – starosta nebo starostka bydlí jen pár metrů od nich a má na srdci jen je a pár dalších popisných čísel.
Další nerealistickou představou je plán Motoristů mít do čtyř let vyrovnaný rozpočet. To je z hlediska dopadů na fungování státu a blahobyt populace těžko představitelné. Mírnější je slib ANO snížit provozní náklady státu o pět procent ročně, ale i to by bylo za cenu zhoršení služeb státu.
Jste předsedou Výboru pro rozpočtové prognózy. Má některá strana oproti ostatním jasněji propracovaný plán, jak snížit schodek?
Nejblíž k tomu mají Piráti. V programu mají výslovně uvedeno, že rozpočtování by mělo být datově podložené. To by mělo bránit krokům, které jsou příliš drahé nebo špatně připravené. Předpokladem ovšem je zaměstnat řadu kvalitních analytiků, a tedy začít nabízet dostatečně vysoké platy – a já si nejsem jistý, jestli je běžný volič ochoten se na něco takového dívat.
Jaké reálné možnosti konsolidace má příští vláda? Jde spíše o zvyšování daní, nebo o úspory na výdajové straně?
Prostor pro změny je bezpochyby na obou stranách. Na příjmové straně se nabízí tolik diskutované zdanění tichého vína – stát tam nechává ležet miliardy, které u jiných druhů alkoholu vybírá.
Podobné je to i s návratem EET, u které dodnes nechápu, proč ji současná vláda zrušila. Podnikatelé byli už za předchozí vlády donuceni si pořídit příslušný hardware a software, takže tu největší finanční i psychologickou oběť už měli za sebou.
Dalším příkladem je daň z nemovitosti, která je i přes nedávné zvýšení stále v mezinárodním srovnání extrémně nízká.
Kde se na výdajové straně dá šetřit bez větších problémů?
Bez větších problémů není žádná větší výdajová restrikce. Do očí bije například existence většího počtu zdravotních pojišťoven, ačkoliv jejich nabídka se liší jen mikroskopicky. A k tomu můžeme přidat finanční úřady a správu sociálního zabezpečení.
Všechny tyto instituce vybírají peníze od naprosté většiny domácností a vzniká duplicita, vlastně triplicita, kterou by bylo možné odstranit sloučením pod jednu střechu. Proto oceňuji strany, které mají v programech výdajový audit a systematické hodnocení efektivity vynaložených prostředků.
Jak velké riziko představuje odkládání konsolidace?
V horizontu několika nejbližších let jsme na tom v tomto ohledu velmi dobře. A to jak v mezinárodním srovnání skutečných čísel, tak z pohledu oficiálních evropských limitů na úrovni 60 procent HDP u zadlužení a tříprocentních ročních schodků. Jenomže v horizontu zhruba dekády nás čeká nový problém, a to odchod Husákových dětí do důchodu se zásadními dopady na náklady důchodového systému i sociální a zdravotní péče.
Jsme tedy letadlo, které zatím letí vysoko nad terénem, ale na obzoru už je vidět vysoká hora. Čím později zatáhneme za knipl, tím prudší a nepříjemnější bude stoupání. Měli bychom za ten knipl začít pomalu tahat s velkým předstihem…
Kde je hranice, za kterou se už Česko zadlužit nemůže bez výrazných rizik?
Česká debata o veřejných financích je už od 90. let zatížena základním mýtem, že součástí správného vládního hospodaření jsou nízké dluhy. Cíl vyrovnaných rozpočtů má v programech hned několik stran. To je ale podle mě fundamentálně špatně.
Fiskální politika by měla fungovat opačně – na investice by si stát měl půjčit a pak postupně dluh splácet, čímž se břemeno úhrady rozloží mezi všechny generace, které budou mít z investice prospěch. Musí ale jít o investice výdělečné, tedy dobře zvolené a dobře realizované. Ty ekonomiku posunou dopředu i příjmově a díky tomu je pak snazší tento dluh splatit.
Na takové investice nám rád půjčí každý investor. Pokud uvidí, že jsme se zadlužili proto, že stavíme nový blok velké jaderné elektrárny, která do budoucna české ekonomice výrazně pomůže – z hlediska spotřeby nebo exportu energie -, tak to naopak znamená, že budoucí Česko bude ještě bonitnějším dlužníkem než dnes.
A v programech stran tento přístup vidíte?
Spíše ne. Většina programů – ať už ANO, Spolu nebo Motoristé – mluví o tom, že chtějí dříve nebo později mít vyrovnaný rozpočet. Snad jen Piráti otevřeně říkají, že chtějí udržet schodek pod třemi procenty HDP ročně, tedy ne nutně na nule. Já za správný limit pro deficit pokládám kapacitu ekonomiky.
Podle vývoje veřejných investic v posledních letech se zdá, že česká ekonomika kapacitně zvládne veřejné investice zhruba v objemu kolem tří procent HDP – tedy v dnešních cenách zhruba 250 miliard korun. Držet objem veřejných investic na této úrovni rok za rokem, krize nekrize, by z mého pohledu bylo zcela zdravé. Skutečný deficit by pak kolísal kolem těchto tří procent podle ekonomického cyklu.
ANO slibuje snížení korporátní daně, daňové úlevy pro živnostníky, osvobození spropitného od odvodů a daní. Kde vidíte největší riziko?
Už dnes je mezera mezi živnostníky a zaměstnanci obrovská. Bavíme se tu o desítkách miliard korun, které by stát získal každoročně navíc, pokud by u OSVČ, zejména těch s vyššími příjmy, byla odvodová zátěž nastavená férově vůči zátěži zaměstnanců. Pokud by se úlevy pro živnostníky naopak ještě posílily, znamenalo by to další chybějící miliardy.
Nelze vyloučit, že ani součet všech zmíněných opatření nezhorší saldo rozpočtu o víc než řekněme deset nebo 15 miliard a to by nebylo nic fatálního. Velký dodatečný dopad by to ale mělo ve sféře nefinanční, psychologické. Dál by to v české společnosti prohloubilo pocit, že stát někomu nadržuje.
Tyto pocity neférovosti pak můžou vést k tomu, že lidé začnou ještě víc než dosud uvažovat podle zásady „když stát někoho jiného zvýhodňuje, tak já si to vykompenzuji svými vlastními daňovými podvody“.
Na druhé straně mluví i o příjmové straně – o návratu EET a efektivnějším výběru daní od neplatičů…
Návrat EET je bezpochyby krok správným směrem. U lepšího výběru DPH a dalších daní ale moc prostoru nevidím. Můj pocit je, že finanční správa se už dnes snaží dělat pro výběr daní technologické a právní maximum. Základní představa hnutí ANO, že i při vyšších výdajích bude nižší deficit díky mnohem lépe vybíraným daním, je podle mě nereálná.
Koalice Spolu mluví o fiskální odpovědnosti, stabilizaci státního dluhu, nízkém zdanění práce. Nejsou to jen vágní hesla?
Jsou. Možná vycházejí ze zkušenosti, že když vládní strana dá na začátku příliš konkrétní sliby, je pak kritizována, že je nesplnila. Zaprvé se daná strana většinou octne v rámci vlády v koalici, kde musí přistoupit na různé kompromisy, a tedy tu a tam ustoupit od svých předvolebních slibů.
Zadruhé se situace v ekonomice může po volbách vyvinout nečekaným způsobem a na to je třeba reagovat jinak, než co strana slíbila. Mám obavu, že spousta voličů tyto dva vcelku korektní důvody pro nedodržení předvolebních slibů bohužel nepřijímá.
Viz zkušenost ODS se slibem nezvyšovat daně. Pokud chtěla vláda začít vydávat víc na obranu nebo třeba na pomoc domácnostem v době vysokých cen energií, bylo prostě potřeba někde vybrat více peněz.
Program Spolu obsahuje ambici růstu HDP o dvě až čtyři procenta ročně. Jak realistické je takové číslo při současném makroekonomickém vývoji?
Očekávat růst kolem dvou procent nebo i lehce víc je určitě realistické, samozřejmě pokud nepřijdou žádné velké negativní šoky. Tu horní hranici čtyř procent už bych vnímal tak trochu jako předvolební růžovou rétoriku.
Starostové uvádějí zavedení eura v nejbližším možném termínu. Je to vůbec v Česku téma?
Jde o téma, které se nebude týkat příštího roku, ale spíše dalších let. Česká republika nejspíš nebude mít problém plnit oficiální vstupní kritéria. Problém je jinde: Češi zatím euro odmítají. A to se v dohledné době asi nezmění.
STAN navrhuje i daň ze slazených nápojů a podobné „menší“ daně. Mají potenciál přinést rozumné prostředky?
Každá miliarda je dobrá, pokud výběr daně není nákladnější než její výnos. Notabene pokud daň postihuje nějaké neřesti. A nemusíme to vnímat jako nějaké tatíčkovské trestání neřesti ze strany státu. Stačí si uvědomit, že pokud nějaká aktivita způsobuje vyšší veřejné výdaje – v případě slazených nápojů jde o výdaje na léčbu obezity nebo zkažených zubů -, pak je logické ji zdanit. Nepochybuji, že by taková daň mohla přinést jednotky miliard korun.
Piráti slibují dostupné bydlení, rodinné daňové úlevy, férové podnikatelské prostředí – jak velké finanční zdroje by byly potřeba a odkud by mohly přijít?
Jako nové zdroje příjmů například zmiňují zdanění legalizovaného konopí a majetku ruských nerezidentů. Z toho a z dalších zdrojů počítají s dodatečnými 30 miliardami. Čistě účetně to podle mě nemusí být úplně nereálné číslo.
Jsou tam ovšem různá „ale“, jako například u zdanění majetku Rusů. Rusko spáchalo a páchá spoustu zla, ale tohle je nebezpečný precedens. Otázkou je, jestli by nás to nepoškodilo v očích jiných investorů – dejme tomu Indů nebo Číňanů. Pokud by klesla jejich důvěra v předvídatelnost českého daňového systému vůči cizincům, jejich kapitál by mohl začít z Česka odcházet.
Piráti chtějí na druhé straně ušetřit tím, že omezí rozkrádání ve zdravotnictví. V tomto sektoru se bezpochyby dají ušetřit velké peníze. Už jsem zmínil slučování zdravotních pojišťoven, ale možností racionalizace je tam mnohem víc.
Motoristé sobě chtějí škrty v neziskovkách, snížení daní pro motoristy, větší důraz na infrastrukturu – kde vidíte mezery v jejich návrzích?
Chtějí škrty v podpoře obnovitelných zdrojů, omezení dotací a větší výdaje na infrastrukturu. Je to ale napsáno velmi obecně, byť někde uvádějí i částky. Jejich tvrzení, že elektronizací státní správy ušetří více než 30 miliard ročně, je podle mě fantasmagorie.
A není to jediný příklad – představa, že sníží počet státních zaměstnanců o 20 procent, je nereálná. I kdyby Motoristé nakonec po volbách byli součástí vlády, myslím si, že jejich program bude z velké části v politické praxi neprůchodný.
